Městečko Melnik se nachází v jihozápadním podhůří hlavního hřebene Pirinu, 180 kilometrů jižně od Sofie. Vůbec nejmenší město v Bulharsku s pouhými 260 stálými obyvateli má bohatou historii a patří mezi městské památkové a archeologické rezervace. Již ve 14.století se zde začalo pěstovat víno, které se stalo světově proslulým a vyváželo se do mnoha zemí. Největší rozmach Melnik zaznamenal v 18. a 19.století, z této doby pochází také velká část unikátní architektury. Vlivem válek, ztráty významu přilehlé obchodní cesty a v důsledku epidemie se ve 20.století začalo město vylidňovat a chátrat. Dodnes má převážně prašné ulice a přes říčku vedou staré dřevěné mosty. Městečko je obklopeno unikátními pískovcovými přírodními útvary, tzv. Melnickými pyramidami, šest kilometrů odsud se nachází Roženský klášter.
Jen co sjíždíme z pirinských vršků, lepší se počasí. Svítí sluníčko a je teplo, po větru ani památky. Přes větší město Razlog najíždíme na hlavní trasu, po které jedeme stále na jih. Asi 16 kilometrů před hranicemi s Řeckem odbočujeme vlevo směrem na Melnik. Projíždíme předhůřím Pirinu, prozatím míjíme Melnik a po uzoučké cestičce míříme k Roženskému monastýru. Cestou vidíme první Melnické pyramidy, což jsou bizarní pískovcové útvary. K nebi se zde tyčí desítky načervenalých hor z měkkého pískovce: pyramidy, jehly, komíny, v některých z nich jsou malé tunely. Zdejší obyvatelé jsou přesvědčeni, že pískovce nejrozmanitějších tvarů sem přiletěly odněkud z vesmíru, anebo aspoň vznikly v důsledku pádu nějakého asteroidu. Věří, že i z tohoto důvodu je zde čisté prostředí, zdravá voda a vynikající podmínky pro vinnou révu, která se zde pěstuje již od thráckých dob pod názvem „široka melnišska luza“. Však také v samotných pískovcových pyramidách jsou vykopány stovky metrů vinných sklepů.
Jedeme stále vzhůru kolem starého opuštěného kostela a stáda ovcí s pastýřem až na malé parkovišťátko, odkud už můžeme vidět Roženský monastýr. Klášter byl postaven na přelomu 12. a 13. století, byl mnohokrát dobýván a ničily jej časté požáry. Jeho současná vnější podoba pochází z 16. a 17.století. Uvnitř areálu se nachází ještě stará dřevěná budova, která je daleko zajímavější než novější zděný obal. Je zde také původní kostel Narození Panny Marie s bohatými freskami, ikonami a vyřezávaným oltářem. Bohužel se zde nesmí fotit, což ovšem, pokud není v dohledu nějaký mnich, náš expediční fotograf Petr porušuje. Roženský monastýr je daleko skromnější než ten Rilský, je podstatně menší a postrádá jakoukoli zdobnost. Tomu také odpovídá návštěvnost, klášter zdaleka není tak zprofanovaný. To nám až tolik nevadí, aspoň si jej můžeme v klidu prohlédnout. Asi nejzajímavější (z mého pohledu) je obrovská pec na chléb a dva snad stoleté stromy vinné révy, které rozprostírají své horní větve po celé délce rozlehlé dvorany, takže jakoby tvoří celou střechu z listů a obrovských hroznů vína visících dolů. 
Po prohlídce monastýru se vracíme do Melnika a jen co vystoupíme z auta, dostihnou nás mračna z Pirinu a začne pršet. Za střídavě menší či větší průtrže mračen procházíme městečkem úzkými uličkami lemovanými netypicky řešenými domky s předsazeným patrem. Většina zástavby je z novější doby, ta původní byla zničena Turky, kteří na začátku minulého století v reakci na zdejší povstání všechny krutě potrestali a většinu obydlí vypálili. Dodnes lze ale na samém konci města nalézt jejich zbytky a v samotném městečku jsou zachovány zříceniny domu Bojarska Kašta, jehož základy sahají až do středověku, spolu s věží – bývalým městským orlojem. Melničtí si vystavěli nové domy v původním starobylém stylu – dole jsou z kamene, občas proložené dřevem, patra jsou pak bíle nahozená, některá dřevěná. Mezi nimi se vzhůru klikatí kamením dlážděné cestičky, po jejichž krajích jsou rozestavěné stánky se suvenýry, či různými místními pochutinami jako je med, víno, džemy z fíků, meruněk a broskví, koření a podobně. Melnik se vlastně rozkládá po obou stranách potoka, který se nakonec vlévá do řeky Strumy. Po levé straně jsou především malé obchůdky, po pravé straně převážně restaurace – mechany a lidové vinárny, všechny s dřevěnými pavlačemi. Nachází se zde také radnice, na jejíž architektuře se výrazně podepsal i muslimský vliv.
Míjíme dva kostelíky – Svaté Varvary a Svatého Antonije, které se dodnes zachovaly (původně jich tu stávalo snad prý až čtyřicet), a přicházíme na samotný konec městečka. Nad námi se tyčí nejstarší stavba v Melniku: Kordopulovata Kašta – bojarský dům pocházející z období středověku. Za nadvlády beje Ibrahíma v něm nechyběl ani harém, dnes už se za jeho zdmi nacházíme pouze muzeum. Za touto bývalou pevností pak vyrůstají pískovcové pyramidy s vyhloubenými vinnými sklepy, ve kterých je celoročně stabilní teplota 10 – 12 stupňů, což jsou pro skladování vína přímo ideální podmínky.
Platíme 2 Leva za osobu a můžeme si prohlédnout, jak se dříve v Melniku žilo. Bohužel průvodkyně mluví pouze bulharsky a rovněž všechny nápisy a informace jsou jen v bulharštině, takže se nic moc nedozvíme. Muzeu dominuje obrovská místnost s pohovkou kolem dokola vystlanou různobarevnými polštářky a poduškami. Docela dobře bych si tu dokázala představit odehrávající se sexuální orgie s příslušnicemi harému. Jinak tu moc exponátů není, akorát starý tkalcovský stav, pár tradičních oděvů, nějaký nábytek. Zajímavé jsou fotografie městečka z doby jeho rozkvětu, kdy všechny stráně byly plné na sebe navazujících domů, dole na hlavní třídě byla spousta obchodů, konaly se zde trhy a fungovalo několik desítek kostelů.
Ve sklepení dole je pak muzeum zdejšího vinařství a mají zde ohromné sklepy protkané tajemnými chodbami. Prohlídka je spojena s ochutnávkou místního věhlasného vína, ale musím poznamenat, že nic odpornějšího jsem ještě nepila (snad jen šaratici). Buď nejsme těmi skutečnými znalci, anebo turistům nalévají patoky s vědomím, že když se jim nakuká sebevětší blábol, turista se toho chytne a nakoupí co buď. My si tu tedy víno rozhodně nekupujeme a raději vybíráme nějakou hospůdku, kde si dáme oběd. Do jedné nás láká takový vousatý chlápek, a když se ho ptáme, zda mají i vegetariánská jídla, překotně kýve hlavou. Později ale zjišťujeme, že neumí anglicky a na jídelním lístku také že žádné vegetariánské menu nemají. I když už máme velký hlad, kvůli Terce se zvedáme a odcházíme (někdy mi jdou ti vegetariáni vážně na nervy). Na hlavní třídě se zastavujeme v celkem útulné hospůdce s dřevěnou terasou. Mimochodem – v tuto chvíli padají z nebe přímo provazy vody.
Přichází k nám mladá korpulentní servírka, a když na ni Axl promluví anglicky, sevře si pusu do dlaní a s tlumeným smíchem odběhne. Vidíme ji, jak něco vykládá své kolegyni a má u toho záchvaty smíchu. Vytušili jsme, že anglicky neumí, a tak za námi posílá druhou, velmi pohlednou servírku. Ta sice angličtinu trochu ovládá, ale domluva s ní je poněkud složitá. Terka zjišťuje, že ani zde žádné pořádné vegetariánské jídlo nedostane, a tak si objednává šopský salát, a aby se zaplácla, tak ještě hranolky. Načež jí servírka začne vysvětlovat, že k salátu se hranolky nejedí. Náš mluvčí Axl jí zase vysvětluje, že to víme, ale že i tak má ty hranolky přinést. Sličná děva nechápavě kroutí hlavou, něco si brblá a nakonec ty hranolky stejně nepřinese. Petr si objednává mussaku, zeleninový salát a sýr, Axl pak horkou pánev, což jsou různé druhy pečeného masa, klobásek a zeleniny. Já si dávám vepřový filet na houbách (omáčka byla spíše taková řídká polévka, ale nechutnalo to špatně). Servírka přijímá objednávku a opět máme možnost pozorovat, jak líčí svůj nepochybně nejlepší zážitek dne kolegyni. Obě se pokradmo koukají k nám a svíjejí se smíchy. Nevíme, zda je tolik pobavilo zjištění, že existují čuňata, která jedí šopák s hranolkama, anebo zda máme nějaké směšné a odlišné ksichty od těch melnických, či co. Jídlo ale dostáváme rychle a je celkem dobré. I když výkřiky nadšení se nekonají. Petr na závěr ještě ochutnává místní tradiční moučník baklavu, což se nechá přirovnat k našemu závinu z listového těsta, naplněnému krémem a politému medem. Kdyby dezert nebyl tak odporně přeslazený, mohl by být i chutný. Tímto se tedy loučíme s Melnikem, v místním „supermarketu“ o velikosti cca 10×10 metrů si ještě kupujeme chleba a už uháníme pryč. 
Za Melnikem není po dešti ani vidu, ani slechu, a zhruba po čtvrt hodině už jsme na hranicích s Řeckem. Bulhaři nás nechávají projet, aniž by chtěli vidět pasy, na řecké čáře pak zastavujeme u usměvavého celníka. Bere si od nás pasy, které si krátce prohlédne a s pusou od ucha k uchu vrací. Zahlaholí „čaúú“ – a my jsme v Řecku, zemi zaslíbené. Naše další cesta směřuje na ostrov Thassos, od kterého nás ale ještě dělí necelých 300 kilometrů. Projíždíme Řeckem a vnímáme, jak se rapidně změnil svět. Řecká města i vesnice jsou úplně odlišná od těch bulharských. Domy mají typickou řeckou architekturu a vesměs jsou dobře udržované. Centra městeček jsou plná obchodů s velkými barevnými výlohami, tak jak je nám to dobře známé. V jednu chvíli nám Terka za jízdy málem vystupuje z auta – to když ve výloze s nábytkem vidí pokoj zařízený kompletně ve stylu Ferrari /potrhlá fanynka Kimiho 🙂 /. Silnice jsou zde opravdu kvalitní a my máme možnost poprvé se setkat s řeckým řidičským stylem. Dal by se jednoduše popsat tak, že tu absolutně nikdo nedodržuje pravidla silničního provozu. Jako nejčastější přestupek lze uvést nedodržování nejvyšší povolené rychlosti a předjíždění přes plnou čáru. Zajímavé na tom je, že jsme na druhou stranu nezažili, aby někdo někoho jiného bezprostředně přímo ohrozil, neviděli jsme tu také jedinou dopravní nehodu. A ačkoliv v Bulharsku byly policejní hlídky na každém kroku, zde jsme nezahlédli ani jedinou. Jak kdyby tu policisty snad ani neměli, či nepotřebovali.
Co nás ale všechny udivuje, to je tepající život v těchto, leckdy i malých obcích. S příchodem večera (a to je všední den) se zde začíná teprve pořádně žít. V tavernách, kavárnách, barech a ve všemožných jiných hospůdkách, kterých je všude plno, je spousta lidí, kteří spolu vášnivě diskutují. Rovněž jsou davy lidí v ulicích, buď různě prochází třídami, anebo postávají či sedí na lavičkách před obchůdky a restauracemi. Co nám bere dech, je fakt, že se jedná především o střední a starší generaci. Zatímco v Čechách zaplavuje večerní ulice měst omladina a ti starší sedí doma u televize, tady se umí správně bavit i ti dříve narození. Na chodnících – na lavičkách, ale i židlích, posedávají babičky i dědové sledující okolní cvrkot, a když přes skleněnou vitrínu zahlédnu v jedné kavárně sedět i vetchou stařenku s hůlčičkou, nemám slov. Tohle prostě v Čechách nelze spatřit. Moc se mi to zamlouvá, je to naprosto o něčem jiném, než český pasivní přístup ke stáří. U nás by taková babuška seděla doma, mazala si kolena kafrem a lamentovala nad televizním programem, tady se jde pobavit do centra města.
Udivuje nás tu ještě jedna věc – snad na každém druhém rohu lze vidět lékárnu, je jich tu všude opravdu přehršel. Stejnou situaci jsme zaznamenali i ve větších městech v Bulharsku, a tak nevím, jak si tento fakt mám srovnat s tvrzením našich politiků, že Češi kupují moc léků, snad nejvíc z celé Evropské unie. Při srovnávání počtu lékáren u nás a v unijních zemích Bulharsku a Řecku se mi jeví jako pravdivější varianta, že nás naši politici pěkně oblbují.
Když projíždíme poměrně velkou Drámou, kde to opravdu žije, rozhodujeme se, že tu někde přenocujeme. Na Thassos už se dnes nedostaneme, protože se blíží devátá hodina a poslední trajekt na ostrov odjíždí právě v devět. K přístavu to však máme ještě takových 100 kilometrů, takže jet dnes dál nemá již smyslu. Na konci města tedy zastavujeme u hotelu Tasco, který se nám nezdá až natolik luxusní, aby nám vyluxoval peněženky. Když ale vstupujeme do recepce, spadne nám čelist – je to tu dost nóbl. Cena za dvojlůžkový pokoj tomu také odpovídá – 50 Euro. Už se nám ale nechce v setmělém městě hledat něco jiného, tak se ubytováváme. Pokoje nejsou tak komfortní jako ty v bulharském Bansku za čtvrtinu téhle ceny. Je zde sice lednice, televize, klimatizace, i balkón, ale nábytek už není nejnovější a prostory jsou stísněné. Ale nevadí, na jedno přespání to stačí. Dáváme si na balkóně nějaké bulharské pivko v plechovce a cigáro a vychutnáváme si teplou noc. Axl pak jde prozkoumat hotelový bar, my ostatní koukáme na řeckou televizi. V telce jde nějaká slátanina s Budem Spencerem, na dalším programu basket a ještě jinde zpravodajství, což je docela zajímavé, bohužel mluvenému slovu nerozumíme. Ale chápeme z toho, že v Řecku právě vrcholí kampaň předčasných parlamentních voleb a je dost vyostřená. Docela s pobavením sledujeme různé mítinky a demonstrace v ulicích, které jsou někdy i rozháněny tvrdou policejní silou. Naprosto bombastické je pak srocení komunistických příznivců, kteří s rudými prapory v rukách zaplnili celé jedno náměstí. Je to opravdu paradox v zemi, kde vládne Euro, manifestovat se srpem a kladivem. Anebo právě pro to?
Axl nám pak líčí zážitky z baru. Dal se tam do řeči s vrchním a společně probrali situaci od holek a fotbalu přes jídlo a rybaření až po tu politiku. Takže se mimo jiné dozvěděl, že rozsáhlé požáry v Řecku má na svědomí právě politický boj a byly způsobeny úmyslně. (Dodatečně se i dočtu, že požáry měly na rozhodování voličů poměrný vliv. Koukám, že špinavé praktiky politiků jsou opravdu na celém světě stejné.) Vrchní, který by prý mohl aspirovat na roli Quasimoda, Axlovi také vypravoval, jak byl před lety v Praze a podle něj jsou nejhezčí holky Češky a po nich hned Slovenky. V tom mu dávají i naši chlapi za pravdu, protože okukovali jak Bulharky, tak Řekyně, a jejich bodové ohodnocení bylo velmi nízké. /K tomu musím poznamenat, že i my s Terkou jsme bodovaly, a mužská část populace v těchto končinách dopadla ještě hůře. Ve stupnici od 1 do 10 byla jako nejvyšší známka udělena 4 řeckému číšníkovi na trajektu. 🙂 /
Druhý den si pořádně přispíme a z hotelu odjíždíme až v deset hodin. Na pobřeží bysme měli být tak za půl druhé hodiny. Vyhýbáme se Kavale, kde je přístav, my míříme do dalece menšího Keramoti, protože zde je cena za trajekt podstatně nižší. Sjíždíme z hlavního tahu, abychom se vyhnuli zpoplatněnému úseku dálnice, a serpentinami sestupujeme kolem pasoucího se stáda bělo-okrových býčků. Několik si jich klidně stojí i na silnici a jen velice neradi nám uvolňují cestu. Konečně se nám za jednou zatáčkou naskýtá i pohled na moře pod námi, s obrysy ostrova Thassosu v dálce. Za pár okamžiků už jsme z kopce dole a projíždíme uličkou mezi abnormálně vysokými klasy kukuřice. Vzápětí vjíždíme do přístavu v Keramoti…
Jo Quasimodo vzpomínal také na poslední fotbalové Euro, jak nás vyklepli, že byl na stadióně a že to bylo super. No a pak že výhra ve finále byl pro Řeky absolutní orgasmus. Opravdu jsem netušil, jak moc fotbal v Řecku žerou a že je to pro ně absolutně jasně sport číslo jedna.