Přes bulharské hory na řecký ostrov Thassos VIII.

Když dorazíme zpátky k autu, zjišťujeme, že místo, kde jsme my i ostatní parkovali, je zatarasené od jednoho domu ke druhému silným provazem. Naštěstí nemáme za stěračem umístěný nějaký pozdrav. Nezbývá nám než lano odvázat a přeparkovat auto až na samý kraj vesnice. V místních obchůdcích si ještě kupujeme nějaké koření na tradiční řecké pokrmy, ovocné karamelky a thassoský olivový olej. Všimneme si upoutávky na tavernu „Mlýnské kolo“, kde by měli mít domácí řecké zákusky. Na to slyšíme, a tak se podle mapky na poutači vydáváme na konec vesnice, kde by měla taverna stát. Docela dlouho místo hledáme, je vzdálené asi kilometr od posledního domu v obci. Když tam konečně dorazíme, zjišťujeme, že mají v této posezónní době zavřeno. Ale v době provozu tu musí být hezky, protože taverna je postavena na kopci s vyhlídkovou terasou, odkud bude určitě nádherný výhled na celý Theologos a okolní hory.

Vracíme se zpátky k pobřeží, a protože se zde počasí oproti horám rapidně vylepšilo, zajíždíme se ještě podívat na Tripiti beach kousek od města Limenaria. Písčitá pláž zde není nijak vyjímečná, ale jednu zajímavost přece jen má. Na kraji, úplně mimo pláž je průrva ve skále, kudy se nechá proplout mezi útesy až na širé moře. Je to trochu nebezpečné a dovolit si to mohou jen zdatní plavci, protože při zpáteční cestě (jinudy se vrátit nelze) tu působí silný protiproud. Pověst praví, že proplave-li pod skálou nějaká dívka, do roka se vdá za Řeka. Já si tuto atrakci nechávám ujít, ale Terka se vrhá do vln a s ní i Axl a Petr, ačkoliv o mužích se pověst nijak nezmiňuje. Všichni pod skálou úspěšně proplouvají, a když se vrací zpět, mají toho plné zuby. Podle jejich slov se ale jedná o krásný zážitek, za prvé proplouvání přírodním tunelem je ozvučeno nárazy vln do skály a za druhé – vyhlídka na otevřené moře s útesem za zády je prý okouzlující. Navíc je zde voda průzračná jak čiré sklo, a tak mohou sledovat pestrý život pod hladinou, aniž by se museli nějak potápět.

Po koupeli míříme zpět do Potosu, kde kupujeme pro sebe i pro známé nějaké řecké pochutiny. Retzinu, ouzo, řecké pivo, tradiční trubičky v plechovce Papadopulos, olivy, sardinky a spoustu dalších nesmyslů, které nejsou kupodivu nijak zvlášť předražené. Na pláži se ještě chvíli naposledy kocháme západem slunce, a pak odcházíme na poslední večeři na ostrově. Vybíráme si tavernu Lambiris, kde jsme kromě jednoho staršího páru úplně sami – z Potosu se stalo mrtvé město. Mají zde plazmovou obrazovku, z čehož má radost Axl, neboť může sledovat kvalifikaci na MS ve fotbalu. Hrají Řekové proti už nevím komu, a kdybyste hodili desetiletým klukům merunu, budou hrát stejně kvalitní fotbal. K jídlu si dáváme žampióny plněné sýrem, kebab, mix gril a cukety plněné mletým masem, přelité jakousi koprovou omáčkou. Jako dezert dostaneme linecké košíčky plněné krémem a netypicky namísto ouza naprosto úchvatnou melounovou vodku. Na závěr našeho pobytu zde si objednáváme tecquilu Sunrice, Petr pak drink z banánu a melounu. Obé je vynikající, a kdyby tu za koktejly nechtěli tak nehorázné peníze, asi bychom se pěkně rozjeli. Ale brzy ráno nás stejně čeká přesun na pevninu, takže o půlnoci spěcháme na kutě.

Druhý den ráno se rychle balíme, rozloučíme se slovenskou rodinkou, která bydlela vedle nás, a vyrážíme do hlavního města ke trajektu. I zde je vidět, že je turistická sezóna téměř pasé, loď je poloprázdná. Na trajektu si dáváme u baru Frappé za poloviční cenu než stálo na ostrově a pohledem se s Thassosem loučíme. Hned po vyplutí nás opět doprovází hejna racků, a protože je tentokrát mírný vítr, nebrání jim, aby nám brali chléb přímo z ruky. Tohle krmení racků patří k jednomu z nezapomenutelných zážitků z ostrova – dělají na nás nálety jak v horroru Alfreda Hitchcocka „Ptáci“, pak se nad naší rukou zastaví ve vzduchu, seberou potravu a s absolutním zrychlením s ní odletí pryč.

Z Keramoti se vydáváme jiným směrem, než jsme sem přijeli – míříme do Kavaly. Je to poměrně velké město a svým uspořádáním kolem moře nám trochu připomíná takové chudší Monte Carlo. Míjíme několik zajímavých kostelů a architektonicky zvláštních staveb a říkáme si, že by stálo za to si město pořádně zblízka prohlédnout. Nás ale daleko více lákají bulharské hory, a tak pokračujeme v cestě. Naposledy se tedy loučíme s mořem, a pak hornatou krajinou pokračujeme až na bulharské hranice. Přes řeckou i bulharskou celnici projíždíme bez problémů a za čárou se vše mění jak mávnutím kouzelného proutku. Opět nás čekají žalostné silnice, zchátralé domy a nepořádek vůkol.

K pohoří Rila dorážíme kolem šesté hodiny podvečer a překvapuje nás značné množství policejních hlídek na silnici. Protože ale docela spěcháme, nedá se říci, že bysme dodržovali předepsanou rychlost – naštěstí to pokaždé odnesou řidiči před námi.

Když začneme stoupat do hor, úměrně tomu klesá teplota. Z dvaceti osmi stupňů v nížině jsme v Dupnici na pětadvaceti a v Samokovu rázem na osmnácti. Ukazatel v autě hlásí stále nižší a nižší cifry – šestnáct, čtrnáct, deset, … a Petr zapíná topení. Na kraji Borovce už je pouhých šest stupňů a já vzadu začínám pomalu omdlévat zděšením. Z rozpálených pláží takový teplotní šok!

Naštěstí se rychle rozehříváme, protože nás zastavuje policejní hlídka. „A je to v pr*eli,“ pronáší Axl, věda, že jel opět nad limit. Zastavuje, stáčí okýnko a svým žoviálním způsobem anglicky zdraví policistu. Ten se trochu zaráží, a pak jen mávne rukou, ať pokračujeme v jízdě. Nevíme, co se děje, ale ze srdce nám padá přímo balvan. Usuzujeme že policista pravděpodobně neuměl anglicky a nechtěl se s cizinci dohadovat, jiné vysvětlení nás nenapadá. V každém případě jsme šťastní, že jsme se vyhnuli pokutě a vjíždíme do nám již známého Borovce. Protože už je tma jak v pytli, nemíníme si hledat nocležiště někde v lese. Oficiálně zde stanování není dovoleno, a abychom unikli zraku policistů či strážců národního parku,  museli bychom proniknout do hlubších koutů. Potácet se za tmy v okolních kopcích nezní jako dobrá alternativa, a tak hledáme cenově příznivý hotel. Ukazuje se to jako větší problém, protože zdejší hotely jsou orientované na západní klientelu a tomu odpovídají i cenové relace.  Ve značné míře jsou některé hotely dokonce zavřené, protože letní sezóna skončila a ta zimní je zatím v nedohlednu. Nakonec uspějeme v hotelu Flora a za hříšných 130 Leva za noc dostáváme apartmán pro čtyři osoby včetně snídaně. V ceně noclehu je možnost využití hotelového bazénu, solária i posilovny, což ale nemáme možnost okusit, protože než se ubytujeme a navečeříme, je už dlouho a tyto provozovny jsou  uzavřeny. Apartmán je poměrně luxusní, má dva pokoje s balkóny, kuchyňku, koupelnu a dokonce malou místnost určenou na žehlení, což usuzujeme podle žehlícího prkna. Strávit zde týdenní dovolenou propojenou s túrami do okolních hor by mohlo být více než příjemné.

Po ubytování sjíždíme výtahem do hotelové restaurace v přízemí, kde jsme téměř sami. Chlapi si dávají vepřový filet, jednou s houbami, druhou variantu s chilli, Terka zeleninovou mussaku a já palačinku plněnou špenátem. Obsluha je zde – mírně řečeno – na zabití, mladý číšník si většinou hraje nějaké hry na počítači a úplně nás dorazí, když nám přináší k hlavnímu chodu jen dvě porce hranolek s tím, že zbývající dvě porce přinese později (že mezitím ostatní jídlo vystydne, se tady asi nijak neřeší). Vzápětí ovšem přinese jen jednu porci, té poslední se už nedočkáme, a tak se musíme vzájemně podělit. A to tu mají navíc nehorázně předražené pivo! Rychle restauraci opouštíme, na pokoji si dáváme ze svých zásob trošku whisky na lepší usnutí a jdeme na kutě.

Vstáváme do chladného rána, jsou pouhé tři stupně Celsia. Ale nebe je modré bez mráčku, což nás naplňuje radostí z předzvěsti krásného dne. Snídaně vylepšuje reputaci hotelové restaurace, můžeme se obsloužit ze švédských stolů s širokou nabídkou. Axl má absťák z téměř dvoutýdenní absence vajíček, a tak jásá nad „volskými oky“. Nemoha se jich nabažit, spořádá rovnou čtyři, což později považuje za ne zrovna moudrý počin. Jinak se k naší lítosti nemůžeme snídaní moc dlouho zdržovat, protože v půl deváté už chceme být u lanovky, která nás má vyvést z 1323 metrů do výšky 2369 metrů na vrchol Jastrabec. Rychle se tedy převlékáme, balíme teplé svršky, vodu a nějaké jídlo a spěcháme k nedaleké stanici lanovky. Moc k ní nemáme důvěru, protože jak řekl Axl: „Co ruka Bulharova stvořila, tomu se nedá věřit.“ Kabinky také mají za sebou kromě nejlepších let i ta horší… Naštěstí lanovka kopíruje kopec v poměrně malé výšce, a tak nás obavy brzy opouštějí. Ani ne za patnáct minut jsme na vrcholu Jastrabce, odkud už pokračujeme pěšky. Ačkoliv jsme dole téměř mrzli, tady nahoře tak pálí sluníčko, že se okamžitě svlékám do tílka. Paradoxní je, že se tu místy válí zbytky sněhu, který zde napadl minulý týden po našem odjezdu z Rily.

Jdeme po široké pohodlné cestě a sněhu začíná přibývat. Zároveň se nám také odhalují vrcholky dosud vzdálených vysokohorských štítů pokryté sněhem. Jdeme pomalu, protože se neustále musíme kochat nádhernou krajinou kolem. Naštěstí nás nikdo nehoní (to je výhoda neorganizovaných výletů) a času máme také dost. Předchází nás mladý pár, jak zjišťujeme – jsou to Češi. Asi po tři čtvrtě hodině dorazíme k téměř vyschlému jezírku, odkud sestupujeme do sedla k  horskému plesu u chaty Mussala ve výšce 2389 metrů. Původní kamenná chata kdysi vyhořela a její funkci supluje jakási dřevěná bouda. Občerstvení tu lze ale dostat pouze v sezóně, v době našeho příchodu je vše uzavřeno. Kromě toho zde na břehu jezera už před několika lety započal turistický svaz stavět chatu novou, kýčovitě poplatnou socialistickým předlohám horských chat. Vzhledem k pracovnímu nasazení Bulharů, které jsme už mohli posuzovat při opravě silnic, budova stále není dokončena. Momentálně na ní pracuje pět dělníků, kteří zrovna vykonávají oplechování střechy. Petr je chvíli pozoruje, a pak se chytá za hlavu, nemaje výstižných slov. Dělníci skládají krytinu z malých plátů, které stříhají ručními nůžkami na plech a přibíjí je k dřevěným trámům hřebíky. No, boudu na dříví byste stavěli lépe.

Od chaty už nás čeká nefalšované vysokohorské stoupání. Za jezerem jdeme po kamenitém svahu, po kterém čůrky stéká tající sníh. Na kamenech to docela klouže a musíme jít poměrně opatrně. V brzku se také pořádně zadýcháváme, když ale zdoláme první štít, dechová frekvence se uklidňuje. Sedlem přecházíme k dalšímu jezeru a před námi se otvírá nádherně romantické panorama rilských hor. Za zády ostatně také, a tak nevíme,  jestli se máme koukat dřív pod nohy nebo kolem sebe. Sněhu stále přibývá a v této výšce je už řádně umrzlý. Zima nám ale není, seshora do nás pere sluníčko a při chůzi se pěkně zahříváme. U dalšího plesa – Ledenoto ezero – se nachází „zaslon“, jenž nese název Everest. Je to vůbec nejvýše položený horský přístřešek v Bulharsku (zhruba 2750 metrů), proto ono výstižné pojmenování. Zaslon určený pro turisty, kteří se ocitli v nouzi, je tvořen dvěma patry a je vybaven na přespání. Odtud už máme plný výhled na vrchol Mussaly v celé své téměř třítisícové kráse. Skalnatý štít je pokrytý sněhem a vypadá úchvatně. Ale i tady u chaty je sněhu víc než dost, na návětrné straně přes metr. Dáváme si zde oddych, převlékáme se a na sluníčku sušíme propocená trika. Mažeme si obličeje krémem s třicítkou UV filtrem a hojně doplňujeme tekutiny.

Během našeho odpočinku k nám vystoupá tříčlenná parta Bulharů. Po obhlédnutí situace dvě dívky další výstup vzdávají a nahoru jde sám jen mladý Bulhar. My ho posléze následujeme. Odtud se jde už příkře vzhůru za pomoci fixních ocelových lan. Výstup je značně namáhavý a postupujeme skutečně krok za krokem. Za normálního stavu by to nebylo až tak obtížné, ale díky sněhu lezeme jak slimáci. Sníh je tu zledovatělý, takže si nemůžeme botou vykopávat bezpečné stupy. Každý krok je riskantní, protože jak sníh, tak vyčnívající namrzlé kameny kloužou a chvílemi skutečně jen visíme na lanech. Nakonec přece jen vylézáme na oblý vrchol. Brodíme se sněhem, až docházíme k meteorologické stanici, která zde stojí. Jsme nahoře!

Máme obrovskou radost, akorát Axl má kyslíkový deficit a proklíná všechna ta vejce, co ráno posnídal. Chvíli také přemýšlí, zda je nemá Bulharům vrátit. Ostatní se mu samozřejmě smějeme a těší nás, že náš „vysokohorský vůdce“ je na tom hůře než my. Pak už se tradičně fotíme s nezbytnou českou vlaječkou u kamenného pomníčku s výškovou kótou a rozhlížíme se z vrcholu na všechny světové strany. Je to fakt mazec. Jižním směrem je výhled na hřeben centrální Rily, Maričiny Ezera vlevo a jezero Beli Iskar vpravo. Naprosto úchvatný je pohled z útesů směrem dolů – zpět do kotle s Ledenoto ezerem, na sousední Malou Mussalu a Ireček. Při těchto pohledech si nelze nevzpomenout na část básně Ivana Vazova „Mussala“:

Chceš znát mé tajemství?

Ptá se hora.

Bez konce vidím hranice Bulharska…

Opravdu se zdá, že je odtud už jen krůček k Bohu, čemuž odpovídá i název hory. Její jméno totiž vzešlo z „Mus Allah“, (tj.Alláhova hora“) a pochází z období, kdy bylo Bulharsko součástí Osmanské říše. Staré bulharské jméno hory je ale Tangra a v letech 1949-1962 se dokonce jmenovala po sovětském vůdci Stalinovi.

Je tu skutečně nádherně a nemůžeme se na všechnu tu krásu kolem dostatečně vynadívat. Terka si točí video na mobil a Axl rozesílá esemesky na všechny světové strany. Nevím teda, zda píše „Hurá, dokázal jsem to!“ anebo „Hurá, přežil jsem…“ Později chce vyzvednout další cash, která se zde někde nachází, ale bohužel sem posléze doráží vícečlenná skupina Poláků. Protože nechce úkryt před očima „moodlů“ vyzradit, musí si na vyzvednutí pokladu nechat zajít chuť, i když je tím dost zklamaný. Ani se mu nedivím – kdy se mu podaří opět se sem dostat?

Vzhledem k tomu, že se Poláci začínají na hoře poněkud více roztahovat, je to pro nás pokyn, abychom zahájili sestup. Ten není o nic snadnější než výstup a kolena držící váhu celého těla dostávají pěkně zabrat.  Navíc nás svorně všechny zrazují outdoorové boty a vlivem chůze ve sněhu je máme promočené skrz naskrz. Kolem půl čtvrté dorazíme k chatě Mussala a od bulharských dělníků vyzvídáme, zda v tuhle dobu ještě jezdí lanovka, anebo zda nás čeká pěší sestup až do Borovce. Lanovka je naštěstí v provozu až do půl šesté, a tak si ještě stihneme na Jastrabeci koupit bulharský med.

Kolem šesté hodiny pak dorážíme lanovkou do Borovce, a protože už je slunce schované za vrcholky hor, dává se do nás pořádná zima. Rychle se převlékáme do suchého oblečení, pohledem se loučíme s rilskými vršky a opouštíme lůno hor. Zastavujeme se ještě v Samokovu, kde si za pár šupů kupujeme bulharskou keramiku na přípravu musaky, pár pohledů a chleba na cestu. Zde – mimo horské centrum jsou ceny veškerého zboží velmi nízké, pro nás skutečně pakatel.

Pokračujeme dál v cestě a přemýšlíme, kde dnešní noc složíme svá těla. Před dvěma týdny, když jsme do Bulharska přijížděli, všimli jsme si kousek za Sofií obrovského jezera (jezero Iskar), a tak si myslíme, že by zde mohly být nějaké kempy. Když ale k jezeru dorazíme, zjišťujeme, že je celé oplocené a brány, které místy přerušují plot, jsou vesměs zavřené. Nakonec nacházíme jednu otevřenou a sjíždíme k vodě. Je tu jakýsi dok pro rybářské lodě a několik chatek. Axl se ptá jednoho Bulhara na kemp, ten ale neumí anglicky ani slovo, takže je domluva obtížná. Nakonec přece jen pochopíme, že kemp by měl být kousek odtud – cestou zpátky. Několik kilometrů se tedy vracíme, ovšem nic připomínající kemp nenacházíme, tudíž otáčíme a pokračujeme v naší cestě. Když míjíme obchůdek s kajaky a kanoemi, zastavujeme a ptáme se staršího prodavače. Umí anglicky a nabízí nám místo pro stany u něj na zahradě s možností využití sociálního zařízení. Jenže za to požaduje 10 Euro na osobu, takže se s tím vydřiduchem loučíme a ujíždíme pryč. Po chvíli máme jezero za zády a před Sophií se dostáváme do husté zácpy. Zastavujeme tedy u jedné benzínky, kde si dáváme nějaký dlabenec na parkovišti. Během našeho oddychu se silnice vyčistí a my můžeme plynule pokračovat. Bohužel se snáší tma a my stále nevíme, kde budeme nocovat. Nakonec kousek před hranicemi se Srbskem zajíždí Petr na nějakou louku, kde nacházíme pěkný plácek na stany. Po jejich postavení si dopřáváme skromnou večeři a vzpomínáme při ní na žrací orgie v Řecku. Spát jdeme brzy a je to moje první noc ve stanu, kterou celou prospím jak pařez – Mussala mi dala zabrat.

Ráno nás vítá teplé počasí se sluníčkem. Vaříme si kafe a chlapi vypravují, jak nám v noci kolem stanů něco chodilo, když vtom uslyšíme kousek od nás střelbu z pušky. Nevíme, zda se jedná o lovce, plašiče ptáků, či o něco jiného, v každém případě raději balíme a vyrážíme na cestu k domovu. Hned kousek od našeho nocležiště vidíme první vážnější dopravní nehodu po celý náš pobyt – osobní auto sjeté do příkopu. Další bouračku zaznamenáme za srbskou hranicí, kdy řidič kamionu pravděpodobně usnul a vjel do svodidel mezi oběma směry dálnice.

My ale pokračujeme zcela bez problémů. Cestou se několikrát vzájemně míjíme se Slováky, co s námi bydleli na Thassosu, a pokaždé se přátelsky zdravíme. Na hranicích s Maďarskem se nás „naši bratia“ ptají, jak jsme se měli na Rile a lákají nás k nim do Západních Tater – že prý je tam krásně a ne až tolik přelidněno jako v Tatrách Vysokých.

Na maďarských hranicích nastává první a zároveň i poslední zádrhel. Vzhledem k tomu, že v Srbsku je laciný alkohol a cigarety (Marlboro á 35 Kč), maďarští celníci lustrují každý zavazadlový prostor. Nás se také pochopitelně ptají, zda vezeme nad povolený limit, a když zavrtíme hlavou, nechají si otevřít kufr. Cha-chá, když uvidí ten bordel, co převážíme (a pravděpodobně i ucítí ten smrad ze zapařených bot a svršků), mávnou rukou a posílají nás do pryč. Bývali bysme mohli převážet demižóny! 🙂

Kolem desáté večer přejíždíme slovenskou hranici, na naší straně si dáváme poslední pauzu a ještě před půlnocí líbáme rodnou hroudu. Jo-jo, všude dobře, doma nejlépe. Hned už ale začínáme plánovat další dovolenou. Petr navrhuje, že když máme za sebou nejvyšší horu Balkánu, měli bysme si zvolit vyšší metu a zdolat nejvyšší horu celé Evropy. Poněkud nám zatrne, když posléze zjistíme, že měl na mysli kavkazský Elbrus (5642 m n.m.). Ha-ha-ha…..

„William Blake napsal báseň o tom, že když se člověk potká s horou, dějí se velké věci. Pokud máte vše dokonale připravené a k tomu průvodce, který je zodpovědný za vaši bezpečnost, nikdy horám zcela neporozumíte. Musíte být na vrcholu sám. Jen tak se s horou můžete skutečně potkat.“

(Reinhold Messner)