Znovu jsme svědky lží o minulosti a slibů do budoucnosti. Pro mladé a zapomětlivé zde opakuji jeden pět let starý text.
V únoru 1948 se pomocí síly a hrozby silou, kombinací zastrašování a demagogie dostal k moci komunistický režim. Komunismus zvítězil za masivního porušování tehdejších zákonů; porušováním zákonů a zločiny se udržoval po celých 40 let.
Jedním ze zločinů komunismu bylo vyzbrojení Lidových milicí. Tato „úderná pěst“ totalitního režimu to byla, která v těch nejvypjatějších okamžicích znovu a znovu pomáhala komunismu uchovat svou moc. V únoru 1948 šly teroristické jednotky LM do ulic s ostře nabitými zbraněmi, stejně jako v srpnu 1969. Tehdy sřílely, v listopadu 1989 bohudík ne.
Ihned po mocenském převratu v roce 1948 začal komunistický režim masivně pronásledovat své odpůrce za použití nezákonných prostředků. Mučením a psychickým nátlakem byli zatčení lidé nuceni k nesmyslným přiznáním a za ně pak byli popravováni. Rozsudky byly předem připraveny stranickými orgány. Pokaždé byla potrestána celá širší rodina oběti včetně nezletilých dětí. Zabíjeli nejen profesionální kati, ale občas i samy orgány StB.
Byly popraveny stovky nevinných lidí, často se jednalo o hrdiny protifašistického odboje. Desetitisíce lidí bylo odsouzeno k dlouholetým trestům a vysilující otrocké práci. Statisíce lidí bylo nahnáno do věznic a pracovních táborů. Na krajích, v okresech a v obcích vznikaly nezákonné „trojky“, ve kterých anonymní zločinci rozhodovali bez soudu o umístění svých obětí v táborech nucených prací (TNP) a trestních vojenských útvarech (PTP). Nikoli za trestný čin, ale třeba jen za to, že nešli na sovětský film či nevyvěsili vlajky. Tam také často končili i lidé, kterým vypršel trest v komunistických vězeních.
Podle pokynů zahraničních poradců, komunistů ze Sovětského svazu, probíhaly všechny politické procesy, českoslovenští komunisté se však brzo naučili páchat zločiny proti lidskosti a morálním zákonům sami. Měli dost materiálu. Po procesech se zbytky „zrádné buržoasie“, živnostníky a rolníky, následovaly procesy s vojáky zahraničního odboje, partyzány, církevními hodnostáři, funkcionáři demokratických stran, koaličními sociálními demokraty,… Nakonec padaly za oběť nezákonným procesům samy špičky komunistické nomenklatury. Tyto justiční zločiny byly vždy doprovázeny ukradením majetku obviněných i jejich rodin.
Po tom, kdy byl z každé vesnice vykázán místní „kulak“, po tom, kdy každý výrobní podnik, školu, vojenský útvar „očistily“ akční výbory, po tom, kdy byly pozavírány špičky inteligence, kultury a sportu, po tom už vládl komunistický režim za dobrovolného souhlasu ustrašených otroků. Ti, kteří zločinný komunistický režim nechtěli snášet, prchali za hranice za střelby komunistů z pohraniční stráže a štěkotu jejich psů. Mnoho jich padlo za oběť provokacím ze strany komunistické StB.
Generační výměna stalinistických Gottwaldových žáků a mezinárodní situace v 60. letech vedly ke zmírnění režimu, některé oběti komunismu byly i částečně rehabilitovány. Obrodný proces skončil, když za pomoci neostalinistických československých komunistů přijely sovětské tanky. Nastala druhá fáze komunistické revoluce. Už nemusila být tak krutá, všichni znali 50. léta. Touha po kariéře se stávala lepším pomocníkem režimu, než strach. Ten stačilo povzbudit pouhými několika stovkami politických procesů, které už nekončily smrtí, ale „jenom“ několikaletým vězněním.
Po roce 1948 skrytě a po roce 1968 již otevřeně spravovali komunističtí předáci československý stát výhradně podle zájmů cizí mocnosti, pro kterou byli ochotni obětovat i životy svých obyvatel v připravované válce proti zemím svobody.
Komunistický režim vyhlásil diktaturu „proletariátu“ a „třídní boj“ za hlavní metody k udržení moci. Pseudodemokratické zřízení bylo udržováno jenom jako zástěrka skutečných mocenských vlivů. Zmanipulované volby dávaly komunistickému zřízení zdání legality. Parlament přijímal zákony tak, jak se hodilo držitelům moci.
Komunistický režim však porušoval i své vlastní zákony a závazky, které přijal za své, nejen zákony morálky a lidskosti. Kromě zločinů na lidech se dopouštěl i zločinů hospodářských a zločinů proti naší přírodě.
Deset let po pádu komunistické totality vidíme, jak se současná nereformovaná Komunistická strana Čech a Moravy opět hlásí ke „všemu dobrému“, co prý u nás v minulosti vytvořila. Jsme znovu svědky lží o minulosti a slibů do budoucnosti.
Před deseti lety vznikl v naší zemi prostor pro svobodu. Ale státy se prý udržují ideemi, na nichž vznikly. My jsme prohlásili kontinuitu zákona, kdy zákony svobodné doby nepřetržitě přejímají zákonnost z doby totalitní. Navazujeme tedy spíš na rok 1948 než na rok 1918. Neodstřihli jsme se od komunistické minulosti a proto nás tato minulost neustále dohání.
Mezi atributy lidské svobody patří i odpuštění. Ale: Nemůže být odpuštění bez pokání, a toho se nám od lidí, kteří se dnes hlásí ke komunismu doposud nedostalo. A dále: Odpustit je možno člověku, který byl v moci zla, nikoli zlu samému.
A komunismus je neodpustitelné zlo.
Žaluji toto zlo.
Jan Kovanic. Psáno v Praze dne 25. února 1999, poprvé vyšlo v NP 27. února 1999 pod názvem Žaluji!
Poznámky autora 2004:
O pět let později se toho v řadách současné KSČM moc nezměnilo. Prý se komunisti za všechny zločiny, páchané ve jménu jejich nenávistné ideologie už mockrát omluvili. Nu, slova jsou slova. Já jsem žádal pokání! A to nenastalo. Nenastalo, protože nová KSČM má stejný program jako dříve, jen ho více skrývá. Prý už nechce zavádět „komunismus“, ale „samosprávný socialismus“ (což je v důsledcích Totéž).
PS: Ještě jsem se pro jistotu podíval na dnešní stránky KSČM, jestli se jenom přece něco nezměnilo. Našel jsem tam anketu s otázkou:
Hlasovali byste pro formulaci stanov Evropské levicové strany o „nepřijatelnosti stalinistických praktik“? 58,4% hlasujících hlasovalo ANO, zbytek, 41,6% NE. Pro 40 % lidí, čtoucích komunistické stránky jsou stalinistické praktiky stále přijatelné. Myslete na to, důvěřiví!
