Odpoledne plné úsměvů, dojetí, milých setkání a především příběhů čtyř pamětníků, jejichž život je spjatý s Humpolcem. Vyprávění zajímavých lidských osudů si nevzal na starosti nikdo jiný než žáci a studenti čtyř humpoleckých škol.
A aby vůbec měli co vyprávět, absolvovali během zhruba pěti měsíců poctivou přípravu i řadu úkolů, s nimiž by se třeba v rámci běžné školní výuky nesetkali. Takové jsou zkrátka Příběhy našich sousedů – projekt organizace Post Bellum, který se v Humpolci už zabydlel. Pomyslnou třešničkou na dortu letošního čtvrtého ročníku byla slavnostní závěrečná prezentace.
V rámci Příběhů našich sousedů má každý žákovský nebo studentský tým za úkol najít a vyzpovídat jednoho pamětníka a z jeho života vybrat takový okamžik, který zpracuje buď formou audio reportáže, video reportáže, komiksu, nebo animace. K tomu se připojuje sepsání životopisu, případně scénáře, vybrání dobových fotografií a pořízení těch současných a nakonec i prezentace hotového díla před zástupci města, Post Bellum, škol, rodiči, kamarády, širokou veřejností a v neposlední řadě před pamětníky samotnými. Poznávají tak i takzvanou orální historii a mají možnost srovnání s historickými fakty, která se učí ve školních lavicích.
Pětičlenný tým žáků ze Základní školy Humpolec, Hálkova pod vedením paní učitelky Martiny Plíhalové měl možnost zavítat do Zahrádky u Ledče nad Sázavou, a to nejen skrze vyprávění Miloslavy Kořínkové, ale také přímo osobně, když všichni společně vyrazili takříkajíc na místo činu. Miloslava Kořínková totiž vzpomínala na to, jak se s rodinou z důvodu plánovaného zatopení Zahrádky – kvůli stavbě vodní nádrže Švihov – museli stěhovat do Humpolce. Tým neváhal a rozhodl se, že se do Zahrádky spolu s pamětnicí vydá na výlet, aby si mohl udělat lepší představu. Tato kapitola života Miloslavy Kořínkové děti zaujala natolik, že si právě ji vybrali ke zpracování audio reportáže. V rámci prezentace v kině žáci ještě prozradili, že využili možnost exkurze do Archivu bezpečnostních složek v Praze, kterou považují za velmi přínosnou a zajímavou.
Ryze pánský tým, opět pětičlenný, z České zemědělské akademie pod vedením paní učitelky Marie Jarošové zmapoval životní osudy Františka Randy a pro svůj finální výstup si jako jediný vybral formát video reportáže, což pro něj znamenalo poradit s technikou nejen během audio i video natáčení u pamětníka doma, ale také následnou práci se střihem. František Randa působil v šedesátých letech dvacátého století jako ředitel jejich školy, a tak k jeho povolání i zájmům měli studenti blízko. Dozvěděli se například, že post ředitele musel nuceně opustit po roce 1968 z toho důvodu, že se svými kolegy nezabránili vzniku jezdeckého oddílu a byli „nařčeni” z podpory takzvané selské jízdy.
Zdravě sebevědomé a poutavé představení příběhu Františka Outraty předvedl pouze dvoučlenný pánský tým ze Střední školy informatiky a cestovního ruchu SČMSD pod vedením paní učitelky Taťány Culkové. Z vyprávění pamětníka je nejvíce zaujalo povídání o Martínkově na Třebíčsku – o rodišti Františka Outraty, který i přes umístěnku do Humpolce, kterou dostal koncem padesátých let, považuje Martínkov za svůj domov. Studenti i prostřednictvím oblastního archivu zjišťovali, jak to bylo s plány vypálení Martínkova koncem druhé světové války, o kterých jim František Outrata vyprávěl ve smyslu „co se tenkrát povídalo mezi lidmi”. Oba tyto motivy se staly základními kameny výsledné audio reportáže. V rámci prezentace tento tým ještě zaujal i po formální stránce, kdy jeho členové oblékli stejné košile v „barvách” své školy.
Zatímco studenti Střední školy informatiky a cestovního ruchu přiznali, že z celého projektu byl pro ně nejnáročnější moment ten, když měli poznat svého pamětníka, kterého do té doby nikdy neviděli, studenti Gymnázia dr. Aleše Hrdličky byli prý nejnervóznější právě před závěrečnou prezentací, což na sobě ale nedali vůbec znát. Pětičlenný tým pod vedením paní učitelky Aleny Voplakalové zpovídal pamětnici Ludmilu Dvořákovou, do jejíhož života zasáhly snad všechny významné milníky dvacátého století. Nejvíce ji však ovlivnily osudy jejího otce, který byl za druhé světové války držen v několika koncentračních táborech a zažil takzvaný pochod smrti, a strýce, který po únorovém převratu emigroval do zahraničí. Audio reportáž se točila právě kolem těchto momentů, závěrečná prezentace doplnila další informace o životě Ludmily Dvořákové a přidala překvapení, které si pro ni tým připravil, a sice krátkou skladbu zahranou na klávesy jednou z členek týmu.
Ačkoliv je projekt nesoutěžní, nedílnou součástí závěrečné prezentace byla opět odborná porota ve složení Alena Kukrechtová (pedagog), Pavel Holub (archivář) a Jiří Aujezdský (tiskový mluvčí) a především její zpětná vazba každému týmu. Díky tomu se žáci a studenti dozvědí, od nezaujatého odborníka, co se jim povedlo, ale i to, co by do příště možná mohli trochu vylepšit. Pozitivní ohlasy zněly i na ukázku z dílny Post Bellum, kdy se publikum podívalo na zpracovaný příběh Anny Magdaleny Schwarzové od profesionálů.
Příjemnou atmosféru celého odpoledne završilo srdečné setkání u občerstvení, které pro hosty stylově připravili studenti oboru Kuchař – číšník ze Střední školy informatiky a cestovního ruchu SČMSD. Právě zde byla vhodná možnost podělit se o dojmy. Celým programem provázela moderátorka Pavlína Jiříková a v rámci úvodního slova vystoupili starosta města Humpolce Petr Machek a koordinátorka vzdělávacích projektů Post Bellum Štěpánka Proučilová. Diváky i účinkující potěšilo také hudební vystoupení v podání Bohdana Petroviće ze Základní umělecké školy Gustava Mahlera a jeho žákyně Zuzany Zachové.
Děkujeme všem, kteří se podíleli na realizaci projektu či na jeho podpoře. Poděkování patří především městu Humpolec, které projekt zafinancovalo, a organizátorovi Post Bellum. K dalším partnerům a sponzorům patří Hoeko Automotive, Městské kulturní a informační středisko Humpolec, Knihkupectví Jana Zábrany, Lion Products a Sonnentor. Děkujeme také Rodinnému pivovaru Bernard za finanční dar.
