KSČM se připravuje na parlamentní volby.
Před těmi minulými její předák Ransdorf napsal: „Pro mne představovala komunistická strana skutečnost, že děti měly bezstarostné dětství, že se nikdo nemusel ptát, co mu hrozí zítra, že tu nebyl hlad a existenční nejistota, že tu bylo vzdělání a kultura pro všechny, že tu byly zdravotní a sociální jistoty solidní úrovně.“ Další volby se blíží, komunisti už křičí, že si nenechají kálet na svou světlou minulost. Proto se vracím ke svému miniseriálu z roku 1998. Tak jak to bylo s tou „solidní úrovní našich sociálních a zdravotních jistot“?
Jak to bylo s těma jistotama:
BYLY TU ZDRAVOTNÍ A SOCIÁLNÍ JISTOTY
Komunistické lži o minulosti 4
Jak pro koho. Komunisty ovládané Národní shromáždění přijalo už v dubnu 1948 zákon o národním pojištění, který zajišťoval zaměstnancům bezplatnou lékařskou pomoc a léky. Zaměstnancům jo. Rolníkům, řemeslníkům a obchodníkům ne. Veškerý boj s „třídním nepřítelem“, to je s inteligencí, řemeslníky, živnostníky, soukromě hospodařícími rolníky, neposlušnými dělníky, odpadlíky a zrádci Strany byl vždy směřován i proti jejich rodinám a proti jejich dětem – od odebírání šatenek po krácení zákonných přídavků na děti! A taky se znárodnily fondy zdravotních pojišťoven, (skoro) nikdo už přece nepotřeboval na léčení zbytečné peníze. Ano, ve zdravotnictví zavládl ten správný marx-leninský komunismus.
Když pracující lid zvítězil, své nepřátele zahnal za hranice, izoloval do věznic a jejich popelem posypal zledovatělé silnice, vyhlásil soudruh prezident Antonín Novotný socialismus. Hned se začalo žít lépe. I ty sociální jistoty byly. Třeba příspěvky na narození dítěte. Ale to neplatilo pro zemědělce. Ti nebyli pořádně ani důchodově pojištěni. Pratetička Anna šla do důchodu v šedesáti, po prvním infarktu. Když v družstvu začínali, měli nejdřív 1,- Kčs za jednotku. Pak se to zlepšilo, už dostávali 3,- Kčs za tu jednu jednotku.
Ptal jsem se jí: „Teti, co to byla ta jednotka? To byl plat za hodinu?“ „Ne, za den.“
No tak z toho měla mít za pět let práce v družstvu důchod. To nemělo ani cenu počítat. Těch čtyřicet let dřiny od nevidim do nevidim předtím se nepočítalo. To mohla týt ze svých mozolů. Naštěstí měla ještě 170 Kčs vdovskýho; poslední roky snacha, když se odpoledne vrátila ze sklárny, tak se ještě postarala o sedm družstevních bejků, co měli ve svém chlívě, no a to bylo jako psaný na babičku, takže někdy v tom roce 1965 dostala svejch 400,- Kčs důchodu celkem. Což zas nebylo tak špatný v době, kdy houska stála 25 haléřů. Ale kdyby se jí děti nepostaraly samy o vejminek, tak by si asi nemohla moc vejskat. To už dokonce i moudrá KSČ pochopila, že nemá kecat zemědělcům do toho, kdy, kde a co mají zasejt a sklidit, do zemědělství šly dotace, rodiny se držely pohromadě, takže byly jako celek poměrně bohatý. (Horší to měli důchodci duchovní a bývalí živlové.) No ale tetička se dožila 92 let, současného „zbídačování důchodců“ a nemohla si ho při každé valorizaci důchodů vynachválit!
Už jednou nás chtěl zbídačit Ota Šik, když v roce 1968 sliboval, že za několik let můžeme dohnat Rakousko. Co bychom měli dohánět, když se u nás za komunismu vždy žilo nejlíp! No ale tanky, poskytnuté Komunistickou stranou Sovětského svazu, zase vrátily našim lidem jistotu a blahobyt. V říjnu 1969 československá stranická a vládní delegace vyžebrala v Moskvě hospodářskou pomoc: Sousední bratrské země nám začaly pomáhat (a chudnout (a brblat(zejména v Polsku))) a Československo bylo na dlouhou dobu osvobozeno od radosti poskytovat hospodářskou pomoc a vojenský materiál zemím třetího světa, které měli Rusáci pod palcem. A tak 23.12. 1969 mohla komunistická vláda lidem pod stromeček nadělit rozhodnutí o zákazu zvyšování cen základních potravin a paliv. To bylo radosti! Je vidět, že KSČM by mohla své předvolební sliby dodržet. Jenom nevím, kdo by jí pomáhal, možná čínští soudruzi. Anebo soudruh Lukašenko. V Bělorusku teď taky zakázal zdražovat. A jeho tanky by to sem mohly mít přes Slovensko poměrně blízko…
A pak přišla ta propopulační opatření, to teprve národ jásal. V roce 1970 byly zavedeny mateřské příspěvky. V roce 1973 se zvýšily rodinné přídavky, stát zavedl systém novomanželských půjček. Marně demografové upozorňovali na skrytá nebezpečí. V 70. letech totiž nastupovaly silné poválečné ročníky do plodných let, porodnost by se zvýšila tak jako tak. Každá mladá rodina plánovala průměrně dvě děti. Jenže místo toho, aby bylo jejich narození rozloženo do více let, protrhla finanční pobídka hráz statistického rybníka: Mladí manželé měli děti co nejdříve, aby se jim odepsaly peníze z novomanželských půjček, ze kterých si zařizovali domácnost. (2.000 na každé dítě.) Museli to stihnout, než půjčku splatili. Když bylo jednomu z manželů přes 30 let, už novomanželskou půjčku nedostal. Porodnost prudce vzrostla.
Jenže pak už stagnovala, ke konci sedmdesátých let šla dolů. Přirozeně: Dívka, která měla dvě děti v osmnácti a ve dvaceti, ta si třetí dítě už nepořizovala. Voluntaristické a nekompetentní rozhodnutí komunistických vládců přišlo v době přirozeného nárůstu porodnosti a dalo mu nezdravý impuls. Když se pak po několika letech vyčerpaly zároveň finanční i rodicí zdroje, dostala populační křivka ťafku zase z druhé strany: V Mezinárodním roce dítěte, 1979, kdy by vývoj porodnosti šel zase dolů, řekli si naši Olympané: dosť bolo dětěj! a zrušili „negativní daň na dětské věci.“
Když už byl poslední den před odejmutím podpory, zohlednění nákladů, nápravou cen nebo jak se tomu zdražení říkalo, přinutil jsem ženu, abychom šli koupit nějaké dětské oblečení, které jsme stejně museli brzy pořídit. Fámy se šířily už několik dní. „No ale vždyť má teď Štrougal taky vnuka!“ nemohla pořád Ivana uvěřit. Ale nakonec vyplundrovala sporožiro a koupili jsme dětem nějaké ty boty (z 50 na 150), kalhoty (ze 70 na 200) a kabátek (z 250 na 700 Kčs, nebo tak nějak). Plenky ale nezdražily! Jenom byly dvakrát slabší… Štrougal si už nějak poradil se svejma nebohejma vnukama. No a různé Svazy žen, odbory a SRPŠ začaly organizovat výměnné burzy dětského ošacení a oblečení. A tak vlastně u nás začal znovu vznikat tržní systém.
Stejně jako poroučeli větru a dešti, poručili komunisti i populačnímu vývoji. V důsledku jejich rozhodnutí budeme muset jít do důchodu později, ne jako Kremlička v pětapadesáti.
Ty zdravotní jistoty bych snad ani nezmiňoval. Trvaly, pokud byly peníze. Počet lůžek začal klesat už na konci sedmdesátých let. Lékaři neradi vzpomínají na dobu, kdy měli nedostatek dialyzačních přístrojů a kdy museli vybírat „perspektivní jedince“. Na koho se nedostalo, umřel. Léky byly levné, dovážely se jen ze zemí přátel. Některé měly nežádoucí vedlejší účinky. Po vyléčení jste třeba ohluchli.
Pamatuji se, že tehdy byl pro bolestivá kloubní onemocnění doporučován zázračný, leč tuším že švýcarský, Brufen. Lékaři dělali, co mohli, ale někdy prostě svůj příděl vyčerpali. Někteří jejich kolegové s Brufenem i kšeftovali. Pět set korun za balíček s několika krabičkami. Normálně jste si ho koupit nemohli: byl přece zadarmo! Byla tu přece jen jedna cesta. Šli jste do veteriny a tam jste si mohli koupit Brufen jako pro svého psa…
Pro komunistické kádry bylo ovšem zdravotní zajištění na nejvyšší úrovni, ti žádné úplatky dávat nemuseli. Nejdřív ukradli SANatorium Poštovních Zaměstnanců, pak si nový SANOPZ nechali postavit nedaleko Motolské nemocnice. To bylo zvlášť nechutné: V Motole se poskytovalo bezplatné socialistické zdravotnictví pracujícímu lidu v barácích, které postavili Němci za války jako provizorium pro své raněné. Když na to shůry ze špičkového pracoviště dětské nemocnice v Motole shlížela soudružka šádinšáhová Réziová Páhlavíová, jež se svým chotěm svého času dlela v ČSSR na přátelské návštěvě, a jako správná mocnářova manželka se zajímala o zdravotnictví, tak se na ty baráky ptala, co to tam jako dole je.
„Sklady šatstva a zdravotnického materiálu, mlospaní“, odpověděl ji soudruh ministr zdravotnictví. (No, konečně jsme se těch baráků zbavili, ale jejich provoz byl levnej, za pětapadesát let se mnohokrát zamortizovaly.)
Když měl nějakou ošklivou nemoc vysoce postavený soudruh, to se dovážely léky letecky ze Švýcar po tubách, ale i ta jednotlivá balení prošla přísným přezkumem ústavu pro léčiva. Tyto testy stály stejně, jako by se těch léků měly dovážet vagony. Ale vagony se nedovážely, tolik lidí v Ústředním výboru KSČ zase nebylo. Lidem musely stačit naše léky, neb léky přátel. Na acylpirinu se nedalo nic zkazit, ale když se musela dovézt sovětská radiofarmaka, šlo o kejhák. Stalo se, že pacienti, kterým měla být vstříknuta radioaktivní látka s krátkým poločasem rozpadu, aby mohly speciální kamery zachytit výměnu látkovou, byli ke své nemoci postiženi ještě jednou: Tato radiofarmaka byla kontaminována plutoniem s poločasem rozpadu prakticky věčným, vztaženo k lidskému životu.
Když mluvíme o té radioaktivitě, snad se ještě pamatujete na Černobyl. Na Závod Míru, který startoval v zasaženém Kyjevě. Prvomájové manifestace nesmělo nic narušit! To už byla ta slavná Pérestrojka (1986), a stejně se zatloukalo.
Přímým důsledkem hospodářské politiky komunistů byla rozsáhlá devastace přírody a životního prostředí, která měla přímé účinky na zdravotní stav národa. Zahraniční cestovní kanceláře varovaly turisty před konzumací delorového mléka a penicilinového masa. Nakonec komunismus/reálný socialismus chcípl na úbytě.
Po osmi letech demokratického režimu („spálené země“) se prodloužil průměrný věk obyvatel, snížila úmrtnost novorozenců a poměr potratů k porodům klesl z poloviny na třetinu. Naše děti budou mít své děti i v osmadvaceti, třiceti, ba i v pětatřiceti. Doufám, že v této zemi. Protože nechci, aby moji budoucí vnuci museli žít ve státě, kde by ve vládě nebo v čele Parlamentu stáli nereformovaní komunisté, kteří by znovu chtěli zavést pseudojistoty svého bývalého režimu.
Ale já tady zůstanu, to si buďte jisti! Vidím, že tu mám ještě hodně práce.
(A to je konec seriálu o „jistotách“, nikoli však o komunistických lžích.)
ŠAMANOVO PROHLÁŠENÍ: Mé dítě, které jeden z mých předchozích textů přečetlo, pravilo, že to vypadá, jako bych byl proti komunistům zaujatej. Ono je to tak, že nesnáším žádný totalitní režim, ať už hitlerovský, pinochetovský nebo leninsko-stalinsko-gottwaldovský a budu vystupovat proti každému, kdo ho prosazuje, chválí nebo připravuje. Komunisti mi nesedí. Ale každý bývalý komunista, který prohlédl své dřívější chyby a snaží se je napravit, je mi desetkrát milejší než rychlokvašný pravičák, který se ještě včera bál poslouchat Hlas Ameriky a celou dobu držel krok a ústa. Proto jsem nakonec rád, že byla listopadová revolta tak sametová, protože si dovedu představit, kdo by tenkrát visel na kandelábrech (já s doktorem Grygarem) – a kdo by věšel. (Ten, kterej vod komunistů vybíral stranické příspěvky…)
Ale soudím, že nadešel čas, aby se ustanovil MORÁLNÍ TRIBUNÁL NAD KOMUNISMEM, který by ozřejmil jeho zločiny. Aby se už nikdo nemusel ptát, jestli mu náhodou zítra nehrozí komunistická minulost.
Poprvé vyšlo jako příloha internetového deníku Neviditelný pes Š – Týden od 15. června do 21. června 1998, redigováno září a prosinec 2001 v Praze
Celý seriál vyšel též na pokračování v Rychnovském zpravodaji 3-6/2000
