Při putování naší krajinou si nelze nevšimnout, že nese otisky, které v ní nechali svými pohledy na architekturu nejrůznější autoři. Ať už na venkovských staveních, městských domech, anebo ve zdech kostelů a klášterů. Mezi naše nejznámější architekty barokní doby patří Jan Blažej Santini Aichel.
Jeho hra se světlem při stavbách monumentálních katedrál a klášterů bere dech i v tomto století a nutí nás se ptát, jak to všechno mohl za svůj poměrně krátký život stihnout. Jan Blažej Santini Aichel se narodil 3. února 1677 v Praze jako nejstarší ze synů stavitele Santiniho Aichla. Na to, aby se věnoval kamenictví, jak by si býval přál jeho otec, nebylo ani pomýšlení, neboť byl na horní část těla ochrnutý.
Vystudoval proto malbu a stavitelství. Dokonce se oženil a zplodil čtyři děti, ale manželka a tři chlapci mu brzy zemřeli na souchotiny, jen dcera zbyla. Oženil se však znova, měl ještě dvě děti, a také povýšil do šlechtického stavu. Tvořivě navrhoval přestavby kostelů a klášterů, kde přímo zázračné spojoval matematiku, geometrii, numerologii a katolické symboly. Mezi Santiniho nejznámější díla patří úprava kostnice a klášterního chrámu v Sedleci u Kutné Hory, v níž prý našel inspiraci pro své vysoce ceněné prolínání baroka s gotikou, úprava kláštera ve Žďáře nad Sázavou a výstavba poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na blízké Zelené Hoře, zámek Karlova Koruna u Chlumce nad Cidlinou, poutní místo Křtiny, klášter Plasy, kostel ve Zvoli a poutní místo Mariánsky Týnec.Už se nikdy nedozvíme, kolik překrásných projevů citu pro stavitelství by Santini ještě předvedl, kdyby jej smrt nezastihla v pouhých čtyřiceti šesti letech, v Praze, 7. prosince roku 1723.
Pro Humpolecko je důležité, že v letech 1713 – 1720 Santini na pozvání želivského opata Jaronýma Hlíny upravoval klášterní kostel Narození Panny Marie a navrhoval i úpravy dalších kostelů a staveb na klášterním statku. Vyprojektoval třeba nerealizovanou úpravu kostela ve Vojslavicích a navrhoval úpravy kostela a zámku ve Lhoticích. Přisuzuje se mu i přestavba humpoleckého kostela sv. Mikuláše, ale tuto možnost rozporuje skutečnost, že želivský klášter v té době neměl k humpoleckému svatostánku patronátní právo. Želivský klášterní kostel narození Panny Marie si podobu, kterou mu Santini vtiskl, v podstatě zachoval dodnes. Předcházela mu mohutná románská basilika, založená spolu s klášterem roku 1139 z podnětu pražského biskupa Oty a knížete Soběslava I., anebo roku 1144, kdy pražské biskupství získalo zeměpanský statek Želiv výměnou za moravský Podivín. Mnichy Benediktýny roku 1149 nahradili premonstráti, románskou baziliku ve 14. století gotický chrám. Velký požár želivského kláštera roku 1712 však pohltil nejen jeho konvent, ale i trojlodí klášterního kostela. Dílo zkázy bylo strašné. Právě v té chvíli nastupuje Santini a vytváří současnou podobu chrámu, jeho nádhernu. Zastavte se v něm a chvíli mlčky poseďte. Ostatně mluvit ani nejde. Není slov…
Proplétáme se mezi zaparkovanými auty, které zabraly hlavní klášterní nádvoří. Účelnost stále vítězí nad estetičností.
…a z umně namalovaných obrazů ve zdobných rámech na nás dýchne to pravé baroko.
Po modlitbě a rozjímání se otáčíme k odchodu. Teprve teď si všímáme dvou drobných zpovědnic u vchodu. Kolik již slyšely hříchů, ale mlčí slibem zpovědním.
Naposledy zvedáme své oči k výšinám kostelním, ke kůru, kde při slavnostních příležitostech a svátcích zpěváci za zvuku majestátních varhan pějí zbožné písně a koledy.
Vycházíme ven okouzleni Santiniho mistrovstvím. Plní dojmů nacházíme zalíbení i ve hře podzimního slunka s uschlými březovými lístky a odrazem na kostelní lodi.
SUPER 👍