Jedním z míst, kde zanechal svůj nesmazatelný otisk geniální barokní architekt Jan Blažej Santini Aichel, je jedinečný poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na žďárské Zelené hoře.
Vždy, když stojím před jedním z jeho pěti vchodů, honí se mi hlavou podstata symboliky čísla pět v Santiniho podání.
Santini byl totiž doslova posedlý Janem z Nepomuku, jehož atributem je pětice hvězd. Když jej v roce 1719 požádal stejně založený žďárský opat Václav Vejmluva o plány poutního kostela, věděl okamžitě, co bude alfou a omegou nového svatostánku. Bylo to číslo pět.
Ale máme-li pochopit a splynout se Santiniho vrcholně barokním dílem a symbolikou, pojďme si napřed připomenout jednoho z nejznámějších českých světců, svatého Jana Nepomuckého.
Jan se narodil kolem roku 1340 v Pomuku, dnes Nepomuku poblíž Plzně, pod hradem Zelenou Horou. Jeho otcem byl rychtář německého původu a matkou Češky. Na místě, kde údajně stávala Janova rodná chaloupka, dnes stojí jeho barokní chrám.
Není s jistotou doloženo, kde Jan vystudoval a jakých dosáhl titulů. V roce 1369 je o něm zmínka jako o veřejném notáři. V letech 1383 a 1387 studoval velmi úspěšně církevní právo v italské Padově. Po ukončení studií a návratu do vlasti se stal kanovníkem a advokátem vyšehradské kapituly a v roce 1389 generálním vikářem pražského arcibiskupa.
Následující léta byla pro Jana léty účastí při sporech mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna o jmenování biskupů a ostatních církevních hodnostářů, ale v podstatě o to, kdo z nich má větší vliv.
Pře vyvrcholily, když zemřel opat kladrubského kláštera Racek. Václav IV. měl s Kladruby svoje plány. Hodlal překazit volbu nového opata a klášter zrušit, aby z jeho statků zřídil nové západočeské biskupství s mnohými výsadami, čímž by ubral na moci pražského arcibiskupa. Ale zástupci kláštera využili krátké královy nepřítomnosti a s pomocí pražského arcibiskupství dosadili nového opata.
Následnému královu hněvu stačil arcibiskup Jan z Jenštejna utéct. Ne však jeho společníci, kteří byli zatčeni a mučeni. Byl mezi nimi i Jan z Pomuku, který podepsal jmenovací listiny nového kladrubského opata, za což se mu dostalo obzvláště trýznivého mučení, jemuž 20. března roku 1393 podlehl.
Podle Hájkovy kroniky byl Jan z Pomuku zajat a mučen, protože nechtěl královi Václavovi IV. prozradit zpovědní tajemství královny Žofie, čemuž mělo nahrávat i to, že se král na jeho mučení osobně podílel.
Umučenému Janovi byl údajně vyříznut jazyk a jeho tělo bylo svrženo do Vltavy. Podle legendy se v místech jeho dopadu objevila svatozář z pěti hvězd, která se stala Janovým poznávacím znamením.
Janovo tělo z Vltavy vylovili řádoví bratři Cyriaci, kteří jej s úctou pochovali ve svém klášteře a rozšířili zvěsti o jeho tragickém konci, čímž z nebohého vikáře učinili jednoho z neoficiálních nebeských ochránců. Kvůli tomu byly roku 1416 ostatky Jana z Pomuku slavnostně uloženy v katedrále sv. Víta v Praze.
Ale až 19. března roku 1729 byl Jan, již jmenovaný po novém názvu jeho rodiště Nepomucký, prohlášen za svatého. Předcházelo tomu blahořečení roku 1721, a hlavně veřejná pitva Janových ostatků, která proběhla 15. dubna roku 1719, při níž byl v lebce objeven kousek organické hmoty, který svým tvarem a zbarvením připomínal jazyk.
Také tento div se stal jedním z důvodů Janova svatořečeni. Neporušený jazyk, který věděl a mlčel. Další ze světcových atributů.
Mřížka s jazykem je ozdobou jednoho z oltářů svatovítské katedrály na Pražském hradě, a navlas stejná je na klenbě žďárského zelenohorského kostela, nadčasového díla, oproštěného od konvenčních prvků dobové architektury.
Poutní kostel na Zelené hoře je postaven na půdorysu ve tvaru pěticípé hvězdy a magická symbolika čísla pět se objevuje opakovaně i v dalších prvcích stavby.
Ambit okolo kostela má půdorys deseticípé hvězdy a je prolomen pěti branami.
V interiéru kostela se nachází pět kaplí s pěti oltáři.
A na hlavním oltáři je pět andělů stojících na zeměkouli s pěti světadíly.
Spolupráce se Santinim byla nejlepším nápadem žďárského opata Vejmluvy a přinesla své ovoce. Žďárská Zelená hora se stala okamžitě vrcholem Nepomuckého kultu.
Ale zrušení žďárského kláštera a poutí za Josefa II., protiklerikální tažení mladého Československa a neúcta totalitního režimu se na zelenohorském kostelu nepěkně podepsaly. Před uzavřením, odsvěcením a následnou úplnou zkázou jej zachránilo, že byl využit jako hřbitovní kaple.
Teprve nedávno proběhla velká rekonstrukce, při níž byl přestěhován hřbitov a obnoven poutní charakter zelenohorského kostela, který právem patří mezi špičková díla barokního umění v českých zemích a od roku 1994 také mezi světová dědictví UNESCO.
Santini však ve Žďáře nestavěl jen na Zelené hoře. Upravoval samotný klášter,…
…kde se nejvíce projevil na budově prelatury.
Záležet si dal i klášterním dvoře, který vystavěl na půdorysu lyry.
Za zmínku však rozhodně stojí žďárský Dolní hřbitov.
Santiny jej navrhl jako centrální útvar, v jehož půdorysu je zdůrazněno číslo tři coby odkaz na Nejsvětější Trojici. Skládá se z trojice shodných oválných kaplí, jejichž středy jsou umístěny v rozích pomyslného rovnostranného trojúhelníka. Jižní kaple funguje též jako vstup. Jednotlivé kaple spojují zaoblené hřbitovní zdi.
Santini tak mistrně vyjádřil zákony numerologie, symboliky, ale také kabaly. Nic na tom nezměnilo ani dostavění čtvrté kaple asi čtyřicet let od výstavby Dolního hřbitova.
Ke žďárskému Dolnímu hřbitovu se váže ještě další zajímavost. Je místem (ne)odpočinku posledního českého upíra. Byl jím správce žďárského zámeckého velkostatku Alois Ulrich. Za svého života škodil, kudy chodil. Ubližoval všem ve svém okolí a mnohé tak vystavil trestům vrchnosti. Když 22. února roku 1817 skonal, lidé ze žďárského statku si oddechli.
Ovšem ne na dlouho. Správce Ulrich se i po smrti začal zjevovat občanům městečka. Tu byl spatřen, kterak prochází po lukách mezi dobytkem, jak upřeně pozoruje ženské při práci na poli, nebo hlídá chlapy na stavbách, jak chodí po mostě u zámku, anebo v noci nahlíží do svítících oken stavení.
Zděšení obyvatel na řáděním nemrtvého došlo do té míry, že byl povolán jihlavský kat, odborník na slovo vzatý. Ulrichův hrob byl vykopán a rakev vyzvednuta a otevřena. Jaký to byl údiv přihlížejících, když spatřili správcovo tělo, které jen jakoby spalo, i když od pohřbu uplynul nějaký čas. Jihlavský kat Ulricha oslovil jménem. Ten se posadil v rakvi a začal se hrabat ven. Kat na nic nečekal, vzal ostrý rýč a urazil Ulrichovi hlavu. Z hrdla bez hlavy vytryskla čerstvá krev a bezvládné tělo dopadlo na dno rakve. Kat poté nasypal správci do úst a ran mák, uzamkl rakev a celý hrob zasypal vápnem. Po této drsné proceduře už se Alois Ulrich nikdy neukázal.
Je tato pověst pravdivá, nebo není? Někteří záhadologové se domnívají, že by se to dalo vysvětlit mimořádnou architektonickou koncepcí hřbitova, na které se podíleli dva velcí znalci kabaly, Santini a žďárský opat Vejmluva.
Půdorys dolního hřbitova totiž nepředstavuje jen symboliku nejsvětější Trojice, ale především lidskou lebku. Dohromady jde o kabalistický symbol úplnosti a vítězství života nad smrtí.
Uprostřed původní části hřbitova navíc stojí socha anděla, který pozounem svolává mrtvé k poslednímu soudu.
Když jsem stála pod klenbou zelenohorského kostela, měla jsem pocit, ze začínám chápat Santiniho poselství. Jeho řeč čísel, symbolů a obrazců. Najednou jsem viděla Santiniho, jak běhá jako kulhavý Orfeus po zelenohorském návrší a šípem vyměřuje pěticípou hvězdici, základ kostela. Vybavila se mi slova z mysteriózního kultovního filmu Jiřího Stracha Santiniho jazyk: „Ústa a jazyk, která věděla a mlčela.“
Jan Nepomucký, který věděl a mlčel.
Santini, který věděl a mlčel.
Promlouval řečí čísel, symbolů a kabaly. Jsou to šifry, které, ukryté ve zdech kostelů a klášterů, vysílají své signály k desítkám generací. Ke všem, kteří chtějí naslouchat a hledat.
Děkuji Vám za to, že i Vy k nim po přečtení tohoto příspěvku patříte.
