Výrazná barva a zvláštní tvar poháru či misky dělá z ohnivce rakouského poutavé zpestření jarní přírody Vysočiny. V době, kdy krajině po zimě stále dominují hlavně odstíny šedé a hnědé, je zářivá červeň této nejedlé houby nepřehlédnutelná.
Jen musí výletníci místo rozhledům do krajiny věnovat pozornost spíš tomu, co jim roste pod nohama. Zvlášť procházejí-li místy, kde se tyto ohnivě zbarvené exempláře obvykle vyskytují.
„Během jarních toulek přírodou doporučuji sklonit zrak k jívovým větvičkám zanořeným zpola v zemi. Právě v takovém prostředí se ohnivci rakouskému, této perle časně jarních hub, daří,“ popsala mykoložka Daniela Jiroušková ze Zubří u Nového Města na Moravě. Plodnice ale nemusejí okupovat pouze staré větvičky vrby jívy, zahlédnout je lze třeba i na dřevě jasanů, javorů, olší, akátů a dalších listnáčů.
V tomto křovinatém prostředí se navíc na svůj fenomenální „rozkvět“ připravují řadu měsíců. „Svůj růst ohnivec mnohdy započíná již na sklonku předešlého roku. Pod sněhovou peřinou a ukrytý našim zrakům pomalu dorůstá do své velikosti a krásy. A právě teď, v březnu, ho můžeme spatřit v té nejlepší formě – těsně před fází vypuštění výtrusů, tedy vlastním rozmnožováním,“ vysvětlila Jiroušková.
Miliony výtrusů
Šíření této ne příliš hojné houby navíc mohou sledovat „v přímém přenosu“ i nálezci. „Pokud si lidé chtějí zahrát na pomocníka přírody a mají k tomu odvahu, mohou fouknout přímo do červeného kalíšku. Potom je ale lepší hned couvnout, abychom výtrusy nevdechli. Při troše štěstí pak pozorovatelé uvidí, jak z útrob ohnivce stoupá mlžný obláček – ten je plný milionů výtrusů,“ přiblížila mykoložka.
Spory se následně rozletí do okolí a některé se ve vhodném prostředí i uchytí. „Když se jim to podaří, budou lidé moci spatřit v dalších letech nová „bydliště“ ohnivce, zvoucí svou krásou amatérské i profesionální fotografy ke zvěčnění této přenádherné houby,“ líčí Jiroušková.
Jen musí výletníci místo rozhledům do krajiny věnovat pozornost spíš tomu, co jim roste pod nohama. Zvlášť procházejí-li místy, kde se tyto ohnivě zbarvené exempláře obvykle vyskytují.
„Během jarních toulek přírodou doporučuji sklonit zrak k jívovým větvičkám zanořeným zpola v zemi. Právě v takovém prostředí se ohnivci rakouskému, této perle časně jarních hub, daří,“ popsala mykoložka Daniela Jiroušková ze Zubří u Nového Města na Moravě. Plodnice ale nemusejí okupovat pouze staré větvičky vrby jívy, zahlédnout je lze třeba i na dřevě jasanů, javorů, olší, akátů a dalších listnáčů.
Ohnivec rakouskýTato nejedlá, nepříliš hojná houba má velikost obvykle kolem dvou až osmi centimetrů. Plodnice ve tvaru pohárů a misek mají uvnitř zbarvení sytě červené, zvnějšku bývají v mládí bělavé, plstnaté, později v různých odstínech růžové, žlutavé a oranžové. Ohnivec rakouský roste obvykle od února do dubna, ovšem za mírných zim jej lze najít už v prosinci. Vyskytuje se na spadaných větvičkách listnatých dřevin, převážně vrby jívy, ale také buku, habru, javoru, olše, jasanu a dalších. Má tenkou, tuhou dužninu. Při určování konkrétních druhů ohnivců je důležitá mikroskopie. Zdroj: www.myko.cz |
V tomto křovinatém prostředí se navíc na svůj fenomenální „rozkvět“ připravují řadu měsíců. „Svůj růst ohnivec mnohdy započíná již na sklonku předešlého roku. Pod sněhovou peřinou a ukrytý našim zrakům pomalu dorůstá do své velikosti a krásy. A právě teď, v březnu, ho můžeme spatřit v té nejlepší formě – těsně před fází vypuštění výtrusů, tedy vlastním rozmnožováním,“ vysvětlila Jiroušková.
Miliony výtrusů
Šíření této ne příliš hojné houby navíc mohou sledovat „v přímém přenosu“ i nálezci. „Pokud si lidé chtějí zahrát na pomocníka přírody a mají k tomu odvahu, mohou fouknout přímo do červeného kalíšku. Potom je ale lepší hned couvnout, abychom výtrusy nevdechli. Při troše štěstí pak pozorovatelé uvidí, jak z útrob ohnivce stoupá mlžný obláček – ten je plný milionů výtrusů,“ přiblížila mykoložka.
Spory se následně rozletí do okolí a některé se ve vhodném prostředí i uchytí. „Když se jim to podaří, budou lidé moci spatřit v dalších letech nová „bydliště“ ohnivce, zvoucí svou krásou amatérské i profesionální fotografy ke zvěčnění této přenádherné houby,“ líčí Jiroušková.
Někdo po červených kalíšcích a miskách pátrá roky, a neúspěšně, jiný na ně narazí náhodně, a klidně kousek od domu. „Pokud víte, kde rostou, můžete tam chodit zjara už na jisto. Třeba v okolí Žďáru nad Sázavou se dají ohnivce najít poblíž osady Plíčky, u přítoku potoka Staviště, kudy v zimě vede lyžařská stopa,“ popsal houbař Petr Krejčí.
    |
Komu se ani tak nepoštěstí, může zamířit na houbařskou výstavu. „Návštěvníci farmářských trhů v Novém Městě na Moravě tam mohli obdivovat ohnivce rakouské již 15. března.
A pokud se jim v přírodě bude dál dařit, budou tam zájemci moci tyto krasavce zhlédnout i na následující výstavě – 12. dubna dopoledne,“ uvedla Jiroušková .
To by už podle ní mohly být k vidění také další druhy jarních hub, jako je ucháč, smrž či jedovatá závojenka jarní. Nyní, i vzhledem k minimu dešťů, je totiž příroda na houbařskou nadílku celkem skoupá.
Nedočkaví „hledači“ ale mohou narazit třeba ještě na penízovku smrkovou. Ta je navíc, na rozdíl od zmíněných ohnivců, jedlá a chutná. „Vyrůstá ze spadaných smrkových šišek, napůl zanořených v lesní hrabance. Je to snad jediná houba, která se sbírá pomocí nůžek,“ poukázala na malou velikost penízovky smrkové Jiroušková.
I tento druh chce ale dost vláhy, na tu pravou „sklizeň“ si tak houbaři budou muset ještě počkat.
Ohnivec rakouský
Tato nejedlá, nepříliš hojná houba má velikost obvykle kolem dvou až osmi centimetrů.
Plodnice ve tvaru pohárů a misek mají uvnitř zbarvení sytě červené, zvnějšku bývají v mládí bělavé, plstnaté, později v různých odstínech růžové, žlutavé a oranžové.
Ohnivec rakouský roste obvykle od února do dubna, ovšem za mírných zim jej lze najít už v prosinci. Vyskytuje se na spadaných větvičkách listnatých dřevin, převážně vrby jívy, ale také buku, habru, javoru, olše, jasanu a dalších.
Má tenkou, tuhou dužninu.
Při určování konkrétních druhů ohnivců je důležitá mikroskopie.
Zdroj: www.myko.cz
