Skrčte nohy, uslyšel Dubček. Jeho tragická autonehoda dodnes vyvolává dohady

Je to zvláštní shoda okolností, že si tento týden připomínáme výročí hned dvou tragických autonehod význačných osobností, u nichž se dodnes spekuluje o jejich přesné příčině a kde nechybějí ani konspirační teorie o možné vraždě. Po 25. výročí autonehody v pařížském tunelu, jež připravila o život princeznu Dianu, je to 30. výročí havárie na 88. kilometru dálnice D1, při níž byl smrtelně zraněn Alexander Dubček, tehdejší předseda Federálního shromáždění ČSFR (České a Slovenské Federativní republiky) a někdejší politický symbol Pražského jara.

Zatímco Diana zemřela krátce po nehodě, Dubček podlehl následkům zranění až 7. listopadu 1992 v pražské nemocnici Na Homolce. Po nehodě byl v bezvědomí, v nemocnici se ale probral a s ošetřujícím primářem komunikoval. O okolnostech nehody i jeho zranění se dodnes spekuluje, oficiální závěry několikerého vyšetřování však zatím vždy zněly tak, že její příčinou byl smyk v důsledku vysoké rychlosti a mokré vozovky.

Průběh nehody

Dubčeka naložil ráno před jeho domem do vládního BMW jeho tehdejší řidič, sedmatřicetiletý příslušník federálního Ministerstva vnitra Ján Rezník, který s ním zamířil po D1 na Prahu. Šlo o plánovanou cestu. Dubček seděl nejdříve na předním sedadle, u motorestu Devět křížů si však přesedl dozadu, protože si chtěl údajně prostudovat materiály pro nadcházející zasedání Federálního shromáždění. Podle vydání časopisu Mladý svět z roku 1992 řidič později vypověděl, že Dubček si dozadu přelezl za jízdy. Bezpečnostním pásem se pak na zadním sedadle nepřipoutal.

K nehodě došlo podle první policejní zprávy v čase 9:25 na 88. kilometru dálnice D1 ve směru do Prahy. V době nehody silně pršelo a foukal vítr a vozovka byla pokrytá silnou vrstvou vody. Inkriminované místo, tedy 88. kilometr, bylo rizikem smyku za mokra známé, a už 1000 metrů před ním upozorňovala na toto nebezpečí dopravní značka. Asi 300 metrů před místem nehody se pak nacházela dopravní značka přikazující omezit rychlost na 80 kilometrů v hodině s dodatkovou značkou za mokra.

V době, kdy se BMW s Dubčekem k tomuto místu blížilo, tam podle tehdejšího vyšetřovatele nehody, kapitána Jiřího Košlera z pelhřimovské policie, směřovala i Škoda 105 s následným přímým svědkem nehody Alojzem K. Ten později vypověděl, že jel rychlostí zhruba právě oněch 80 kilometrů v hodině, když ho asi 500 metrů před osudným místem předjel výrazně vyšší rychlostí bavorák, jenž, jak se ukázalo, vezl právě Dubčeka. Jeho rychlost Alojz K. později odhadl na 140 až 170 kilometrů v hodině.

V okamžiku, kdy byla obě auta od sebe vzdálená 200 až 300 metrů, dostalo BMW smyk a zmizelo z vozovky. Podle Alojze K pršelo v ten okamžik tak hustě, že kdyby nebyl tak blízko, havárii by vůbec nezaznamenal a jel by dál. Takhle ale samozřejmě zastavil a běžel k havarovanému vozidlu a podle svých slov bezprostředně uviděl zraněné, kteří byli mimo vůz.

Podle znaleckých posudků měl na vznik nehody výrazný vliv jev zvaný akvaplanink, tedy ztráta nebo snížení přilnavosti pneumatik k vozovce kvůli pokrytí asfaltu vodou. Auto se ve smyku otočilo na pravý bok, prorazilo svodidla, vyletělo ze silnice, překotilo se a doslova se zapíchlo přední částí do nevysokého travnatého srázu asi dvacet metrů od silnice.

Oba muži skončili mimo vůz

Dubček ani jeho řidič nebyli v autě připoutáni a nehoda je vymrštila z vozu mimo vozovku. Podle jedné teorie se mohly při nárazu BMW otevřít dveře, za pravděpodobnější však byla označena varianta, že oba muže vymrštil do vzduchu rotující pohyb vozu, při nárazu došlo k vyražení skel a vzniklým otvorem vyletěli. Dubček skončil v bezvědomí asi 10 metrů před vozem.

Řidič, krvácející z rány na hlavě, zůstal při vědomí, ale byl v šoku. Když k místu přiběhl Alojz K., klečel u Dubčekovy hlavy a zmateně komunikoval. Ptal se, kde jsou, načež se pokusil neúspěšně vysílačkou ve voze přivolat pomoc.

U nehody následně zastavila kolemjedoucí sanitka, ta ale neměla lékaře, takže řidič nehodu pouze nahlásil. Následně přijela záchranka z Humpolce, hasiči i policie, a po zjištění politikovy totožnosti a závažnosti i mnohačetnosti jeho poranění byla přivolána letecká záchranná služba z Jihlavy.

Zraněný Dubček byl dopraven na chirurgii nedaleké nemocnice v Humpolci, kam byl podle slovenského webu Vtedy dopraven zhruba během 15 až 20 minut. První pomoc mu poskytl tehdejší primář chirurgického oddělení Adolf Balogh. Ten také zachytil řidičova slova, jež později citoval například tehdejší Mladý svět: když Rezník uviděl velkou louži přes celou vozovku, křikl prý na Dubčeka: „Skrčte nohy!“

Teorie o vraždě v režii KGB

Hypotézy o Dubčekově násilném odstranění (z různých důvodů) se začaly objevovat prakticky okamžitě po nehodě, nejvíce je však přiživila o šest let později kniha bývalého právníka slovenské sociální demokracie Liboslava Lexy, která vyšla na Slovensku v červenci 1998 pod názvem „Tragédie na 88. kilometru…“ s podtitulem „Dokumenty, důkazy“.

Lexa v knize uváděl, že policie na místě nehody neprovedla trasostopu, neodpověděla dostatečně na otázku, jak se Dubček ocitl před autem a především, že nezajistila Dubčekovu aktovku a předala jí údajně ochrance, která se na místě objevila krátce po nehodě. Aktovka totiž měla podle něj obsahovat jednak koncept projevu proti rozdělení ČSFR, jednak citlivé materiály pro jednání ruského Ústavního soudu v Moskvě, který měl rozhodovat o legálnosti činnosti komunistické strany Sovětského svazu a její tajné služby KGB.

Dubček byl k tomuto soudu předvolán jako svědek spolu s polským expremiérem Piotrem Jaroszewiczem, přičemž Jaroszewicz byl ve stejný den, kdy došlo k Dubčekově nehodě, tedy 1. září 1992, skutečně zavražděn. Podle dobového tisku ho neznámí vrazi přepadli i s jeho druhou manželkou Alicjí Solskou přímo v jeho vlastním domě, mučili a oběsili (podle jiné verze uškrtili páskem). Obětí tohoto zločinu se stala i Solská, kterou vrazi zblízka střelili do hlavy jednou z dvouhlavňových pušek nacházejících se v domě.

Také v tomto případě se prý z domu ztratily dokumenty, které si Jarosewicz připravoval pro moskevský soud (v čele polské vlády stál od roku 1970 do roku 1980).

Podle Lexovy teorie se tedy oba muži stali obětí útoku agentů KGB, kteří jim chtěli tímto drastickým způsobem zabránit, aby v Moskvě vystoupili se svým svědectvím.

Verzi zpochybňují známá fakta

Na základě Lexovy teorie podala v září 1999 Sociálnědemokratická strana Slovenska (SDSS) trestní oznámení na neznámého pachatele za spáchání trestného činu vraždy a případ začala znovu prověřovat tehdejší sekce vyšetřování a kriminalisticko-expertízních činnosti slovenského Policejního sboru. Ta však došla opětovně k závěru, že příčinou havárie Dubčekova BMW byl akvaplanink v kombinaci s nepřiměřenou rychlostí vozu a o inscenování dopravní nehody nešlo.

Místo, kde k nehodě došlo, je známé jako rizikové a vážnou nehodu tam mělo více známých osobností – tři roky po Dubčekovi tam boural například herec Petr Haničinec.

Příliš věrohodně nezněla ani Lexova hypotéza o utajovaných materiálech v aktovce. Není potvrzeno, že by se nějaká aktovka nebo dokumenty z místa činu ztratily. Některé teorie v této souvislosti hovořily o tom, že u auta byly otevřené dveře, které se u tohoto typu BMW samovolně při nehodě otevřít nemohly, ale v tomto případě mohlo jít o nedorozumění.

O otevření dveří se totiž spekulovalo už těsně po nehodě v souvislosti s tím, že oba muži vypadli ven (viz výše). Podle pět let starého vyjádření někdejšího vyšetřovatele případu Josefa Bláhy pro iDnes však bylo BMW bezpečné auto a dveře šly i po jeho karambolu a několikanásobném přetočení bezpečně otevírat i zavírat, takže jejich zámkový mechanismus nebyl poškozen a při nehodě se samovolně otevřít nemohly.

Na pravé straně, kde seděl Dubček, byly podle fotodokumentace z místa nehody přední i zadní dveře zavřené. Druhá strana není vidět, ale pokud tam byly otevřené dveře, mohl je nechat otevřené řidič, který se po nehodě v šoku pokoušel přivolat vysílačkou pomoc.

Dubček navíc neměl v Moskvě přednést nic tajného, podle jeho někdejších spolupracovníků, například tehdejšího slovenského poslance Ivana Laluhy, byl obsah jeho svědectví znám.

Soudní dohry

Řidič Dubčekova vozu Ján Rezník byl v roce 1993 shledán soudem vinným ze zavinění nehody, přičemž polehčující okolností pro něj bylo, že jako řidič vládního vozidla nemusel dodržovat předepsanou rychlost (na druhé straně měl ne příliš dobrou pověst „kaskadéra“, který za volantem rád riskuje). Dostal rok vězení, ale jeho trest byl amnestován, takže do vězení nenastoupil.

Vyšetřování vraždy manželů Jarosewiczových se podařilo polské policii posunout až v tomto tisíciletí díky nově zavedenému automatizovanému systému identifikace otisků prstů. Dne 14. března 2018 polský generální prokurátor Zbigniew Ziobro oznámil, že v souvislosti s tímto zločinem byli zatčeni tři podezřelí, z nichž dva se přiznali. V prosinci 2019 byli obžalováni tři členové tzv. karate gangu, který v 90. letech vylupoval v Polsku. Motivem jejich činu byla loupež.

V srpnu 2020 začal u Okresního soudu ve Varšavě proces s Robertem S., Marcinem B. a Dariuszem S., kteří měli v součinnosti zabít Piotra Jaroszewicze, přičemž jeho ženu Alicju měl zastřelit Robert S. Tento proces podle informací polského tisku z konce letošního května ještě stále probíhá.