Smrt dítěte

od Lydie Junkové

Na zemi před dětskou postýlkou klečela žena. Kývala trupem ze strany na stranu a
nehlučně, monotónně sténala.
Dítě leželo na bříšku, obličej pootočený doleva, pravou tvář zabořenou do
podušky. Oči mělo zavřené, z pootevřených úst vytekl tenoučký proužek
slin.Na sobě mělo bleděmodrou košilku se žlutými medvídky. Přikrývka byla
shrnutá ke straně. V zádech dítěte trčel nůž s dlouhou kostěnou
střenkou. Z místa, kam byl vbodnut, se táhl klikatý pruh zaschlé krve.
Z ženy nedostali ani slovo. Sténání postupně přecházelo v jednotvárnou,
skličující melodii.
„Nemohu vám nic zaručit,“ odpověděl kriminalistům psychiatr. „Z takového šoku
se může vzpamatovat za pár dní, ale taky se z něj už nemusí dostat vůbec.“
„Doufejme, že se Vám to podaří zvládnout,“ začal důležitě mladý
strážmistr.
„Pro ni by možná bylo líp, kdyby se nám to nepodařilo,“ přerušil ho lékař
stroze.
Mezitím pročesali dům od střechy do sklepa, ale nenašli ani stopy po přítomnosti
cizí osoby. Všechny zajištěné daktyloskopické stopy však patřily rodičům
dítěte střenka nože byla pečlivě otřená. Pokud do domku vlezl někdo cizí, neměl
s tím potíže: dole vesklepě našli pootevřené okno. Na rámu byla šmouha jako
po gumovém podpatku.
„K nám teď nikdo nechodí,“ vypravil ze sebe inženýr Pašek, otec dítěte. Byl to
pohledný čtyřicátník s vystouplými lícními kostmi a srostlým obočím.
„Aspoň ne do dětského pokoje.“ Nasucho polkl a odkašlal si. „David byl po
zápalu plic. Niko-ho jsme k němu nepouštěli. Kvůli infekci.“ O rozbitém
sklepním okně údajně nevěděl.
V protokolu stálo:…Místo nálezu se nachází v přízemí jednopatrového
domku, a to v pokoji, jehož okno vede do zahrady. Přístup do domku je pouze
vstupními dveřmi v přední části domu. V zadní části domu se nalézají tři
sklepní okna velikosti šedesát na šedesát centimetrů, vedoucí do zahrady. Kolem
domku vede dlážděný chodník… Vzhledem k tomu, že v ranních hodinách
silně pršelo, nepodařilo se na něm zajistit ani otisky podrážek, ani pachové
stopy…
„Jestli někdo prolezl tím sklepním oknem, pak musel odejít, než začalo pršet,“
konstatoval kapitán Doubek. „Odpovídá to lékařskému nálezu: smrt nastala mezi
půlnocí a jednou hodinou.“
„A byla způsobena poraněním srdce a plic,“ dodal poručík Gall. „Otázkou je:
věděl pachatel, kam má bodnout ? Nebo to byla náhoda?“
„Aspoň že se to dítě netrápilo,“ řekl kapitán.
„Inženýr Pašek tvrdí, že ten nůž nikdy neviděl. Ale proč ho vrah neodnesl? Má
dost nápadnou střenku a specialista ho považuje za starožitnost, ač nijak zvlášť
cennou.“
Křepčil tu celý kolotoč naléhavých otázek, na které bylo nutno najít odpověď.
Jak to, že se pachatel v domku tak vyznal? Byl si jist, že dveře ze sklepa nebudou
zamčené? Věděl, že dětský pokoj sousedí s ložnicí rodičů, ale že má
vchod jenom z předsíně? Pak ovšem otázka, která neurvale zastínila všechny
ostatní: komu to dítě mohlo překážet?
„Někdy se tu večír stavil šofér nebo někdo z kanceláře,“ vypověděla
uklízečka. „Ale včera sem tu žádnýho z nich neviděla. A ty by taky nelezli oknem
ve sklepě!“. „Chodili sem často?“ zeptal se poručík Gall.
„Ale kdepak! Jednou za čas, když se třeba mělo druhej den jet se zbožím. Nebo
když je pan inženýr zvlášť zavolal.“
„A co to bylo za lidi?“
„No šofér – není tu moc dlouho a moc toho nenamluví. A potom sekretářka, taková
rozjívená mladá holka .“
Mezitím se dala do pohybu skrytá mašinérie, abstraktní a neúprosná, specializované
přístroje, obrazovky počítačů, laboratorní analýzy, nezúčastněně
vyhlížející experti. Prozatím ji však předběhla její klasická, viditelná
část, která neúnavně atakovala zvonky u sousedních domů, vytrvale kladla otázky,
pátrala po svědcích , obracela naruby okolí. A výsledek? Nikdo o ničem nevěděl,
tou dobou všichni spali, nebo to aspoň tvrdili. Navíc byly zahrady vzájemně odděleny
hustým porostem znemožňujícím výhled. Naštěstí nakonec zakopli o bezdomovce,
který vyspával v bezovém houští, odkud byl domek Paškových dobře vidět.
„Jenomže ten je nám platný jako psovi štafle,“ zchladil očekávání Křížek.
„Když jsme na něj dopoledne narazili, byl úplně namol.“
„Takže vám nic neřekl,“ ujišťoval se kapitán .
„Něco přeci. Že nemá Paška rád! Ale to byla jediná souvislá věta, kterou dal
s ohromnýma potížema dohromady.Z hospody odešel někdy před půlnocí a to už
byl podle tamních štamgastů nalitý jako kára. Že by v ruce udržel nůž a
ještě s ním někoho trefil, je čirý nesmysl, “ mínil podporučík . „Kromě
toho ten chlap nesnáší pohled na krev, hned omdlí.“
„Musíme zjistit, kdo Paškovy tak nenáviděl,“ řekl Viktor Gall. Celé zdlouhavé
vrtání v jejich minulosti však bylo pro kočku. Příbuzní, známí, všichni
krčili rameny.Pašek je přičinlivý a slušný člověk, tvrdili, všecko se mu daří.
Možná mu někdo závidí, ale aby mu proto zabil dítě… Pouze jedna bývalá
kolegyně Paškové prohlásila, že ta ženská byla odjakživa praštěná. Pořád
s ní byly potíže a maléry:nevěděla, co chce, jestli se má vdát, potom zase
rozvést a vzít si jiného. Nic konkrétního se však od ní nedověděli.
„Nevzali jsme to ze špatného konce?“ prohodil kapitán, když osaměli pozdě večer
nad stolem plným papírů. Sáhl po dýmce,ale vzápětí ji zase odložil; to nebylo
dobré znamení.
Viktor Gall studoval zatím chudé obrazce,které rozhodila po stropě stolní lampa.
Jestliže mu vnukly inspiraci, pak s ní váhal. „Já mám jakýsi nápad,“ řekl
posléze. „Pašková je podruhé vdaná. Z prvního manželství nemá žádné
děti, ačkoliv trvalo sedm nebo osm let. Její bývalý muž, doktor Brázda, údajně
před rozvodem hrozně vyváděl. Nechtěl, aby ho opustila. Často jí vyhrožoval že se
zabije. A jindy, že zabije ji. Bylo to tam veřejné tajemství. “
„To je jak z červené knihovny,“ ušklíbl se kapitán .
„Doktor Brázda údajně nemůže vůbec mít děti.“
„Opravdu šílený motiv,“ řekl Doubek, teď už vážně.
„Zkuste to!“ prohlásil bez nadšení psychiatr. „Žádné nebezpečí jí nehrozí.
Trochu jsme ji postavili na nohy. Ale musíte opatrně, nebo odmítne komunikovat.“
S despektem se podíval na oba kriminalisty a poškrabal se palcem na pleši.
“Nejlíp, kdybyste přizvali nějakého vašeho psychologa.“
Pašková vyhlížela klidně, zřejmě do ní napumpovali silná sedativa. Seděla proti
nim, poměrně hezká , štíhlá, trochu fádní blondýna. Hleděla upřeně někam z
okna lehce zamženýma modrýma očima. Venku bylo zamračeno a pršelo; bůhví, co tam
viděla. „Já nic nevím!“ řekla nečekaně. Prstem si kroutila pramen hustých
dlouhých vlasů, které jí zakrývaly ramena.
„Chceme si jen ověřit nějaké podrobnosti,“ začal opatrně kapitán. „Vy jste se
rozvedla s vaším prvním mužem – “
„Odmítal odejít!“ podotkla puntíčkářsky.
„Dobře. A dál?“
„Ještě když se odstěhoval, nechtěl mi dlouho vrátit klíč od vchodu. Mysleli
jsme, že budeme muset vyměnit zámek! Pak se zdálo, že dostal konečně rozum.“
Vzdychla, dlouze a teatrálně. „Ale on to na nás jenom hrál.“
„Navštěvoval vás někdy?“
„To ne!“ Postupně začala měnit výraz; přestala se tvářit unyle. Zkrabatila
čelo, prudce zamrkala, roztřásla se jí brada. „Co – co si -“ Slova se rozpadala do
nervózního drmolení. Pak začala pronikavě, táhle křičet.
Přiběhl lékař. Vzal ji za zápěstí . „To bude dobré,“ řekl za okamžik. „Ale
už se nic nedovíte. Není to vaše vina,“ dodal zdvořile. Nezdálo se arci, že by o
tom byl vnitřně přesvědčen.
„Paškovi mohli mít různé nepřátele,“ řekl kapitán Doubek na zpáteční
cestě. „Ten jejich domek je dost luxusně vybavený. Až nepřiměřeně, myslím.
Když uvážíš, že ona už nechodí do práce – Pašek se musí pořádně otáčet!
Přitom má jenom malou firmičku – “
„Dřevěné hračky teď všude letí! “ namítl poručík Gall. „Křížek zjistil,
že jezdí nejméně desetkrát za rok do Německa. Zřejmě navazovat kontakty a shánět
odbyt!“
„Myslíš, že dělá miliónové kšefty? Vždyť má jenom pár zaměstnanců! Pokud
vím, nepracují pro něj žádní subdodavatelé. Ne, mně se to nelíbí.“
„Zjistili jsme, že Pašek byl v kontaktu s nějakou firmou, která
obchodovala starožitnostmi,“ referoval druhý den podporučík Křížek. „A tahle
firma měla před několika lety nějaký průšvih: neplatili daně, nespláceli úvěry.
A vyskytlo se dokonce podezření, že si ty starožitnosti opatřuje nelegálně. A že
některé měly být kradené.“ Rozkašlal se a zhluboka se napil voňavého
bylinkového čaje z  oprýskaného hrnku. “Jenomže zaprvý se ukázalo, že to
bylo údajně křivý obvinění. Nikdo nic, samý svatý. V celý šlamastice uvázl
akorát nějaký Ivan Málek. Toho totiž tenkrát drapli na hranicích s ukradenýma
soškama a porcelánem. Jenže ten o žádné firmě nic nevěděl, aspoň to tvrdil.
Podrobnosti zatím nevím. U soudu to s ním potom zfoukli nápadně zčerstva.
Vyfasoval tři roky.“
„On se přiznal?“
„Naopak, všecko popřel! Omílal údajně pořád kolem dokola, že o žádných
starožitnostech nic neví, natož aby je ukradl. Jenže nedokázal uspokojivě
vysvětlit, jak k nim vůbec přišel.“
„Vyžádáme si ten soudní spis!“ rozhodl kapitán.
„A zadruhé?“ připomněl Viktor Gall.
„Zadruhý je, že ta starožitnická firma potom najednou zmizela. S mobilama,
zařízením, starožitnostma, účetníma knihama a personálem. Zbyly po ní jenom ty
nezaplacený úvěry.“
„Třeba odněkud ze ztracený Atlantídy sponzoruje na oplátku některou partaj!“
řekl poručík Gall. „Takže je vlastně užitečná.“
„Nedělejme si iluze, že tyhle staré lumpárny rozmotáme,“ poznamenal střízlivě
kapitán Doubek. „Budeme se držet naší vraždy a ono třeba něco vyplave.“
„Leda kus mrtvoly v sudu,“ podotkl Viktor Gall. „Proč jen jsem poslechl svého
tatínka a šel na práva! Mohl jsem klidně být farářem jako můj moravský dědeček
a s mrtvýma bych měl co do činění jenom na funusech.“
Pokud se jim v skrytu duše zavrtěla naděje, že ve vyšetřování nastává
příznivý zvrat, pak se šeredně spletli. Nová verze se sice tvářila slibně, ale
byla nadupaná zlomyslnostmi. Tak především Ivan Málek: ač v ní byl obsazen do
klíčové role, nebyl prozatím nikde k nalezení. Z vězení byl už pár let
venku, ale slehla se po něm zem.
„Ten se zas někde válí nalitej!“ zaječela navztekaně jeho manželka, jako by
léta čekala jen na tuhle příležitost. „A co chcete ode mě? Odstěhovala jsem se
k mý mámě, když ho zašili. A v životě o něm nechci ani slyšet! Nemám
s ním už nic společnýho!“ Z policie si viditelně nedělala ani to
nejmenší. „Nic jsem neprovedla, tak mě nechte na pokoji! Já se starám akorát o
svý děti.“
Nebyla to tak úplně pravda. Dokonce to nebyla ani půlka pravdy. Měla dvě, pětiletou
Veroniku a třináctiletého Dana; ten byl toho času v dětském domově. „Nebylo
s ním k vydržení, co mu zavřeli tátu,“ řekla utrápeně Málkova
tchýně. „Dcera – “ Přejela si dlaní řídké šedivé vlasy smotané do
staromódního drdůlku. „Úplně se složila, když to přišlo s tím Ivanem. Já
teda nevím, ale nikdy bych do něj nic špatnýho neřekla! Až co si začal s tím
Paškem -“
„S kterým? S inženýrem Paškem?“ nadskočil Viktor Gall.
Pokrčila rameny.„Nemám potuchy, jestli je inženýr. Ten, co vyrábí ty hračky! On u
něj Ivan dělal. Nejdřív mu pomáhal doma, se vším možným. Ale potom ho Pašek
začal posílat ven, s nějakým zbožím. Jenomže jinak nic nevím. A dcera -“
opakovala. Mávnutí ruky vyjadřovalo naprostou beznaděj.
Když odcházeli, zamávala na ně starší žena z protějšího domu. „Nic mi do
toho není,“ prohlásila, “ ale určitě vám o tý svý dceři neřekla všecko. Ona
je mladá hlavně na prachy, užívat si a válet si šunky. Pořád honila toho svýho
chudáka, aby sehnal víc peněz. A když ho zavřeli, nejdřív hrozně vyváděla, ale
za pár tejdnů si našla jinýho. Takovýho grobiána! Ten nemohl ani cejtit toho jejího
kluka, řval na něj a pořád ho mlátil .“ Na dotaz, co na to Málková, žena si
odplivla. „Ta? Vůbec se ho nezastala! Kluk jim utíkal z domu, divíte se? A tak
ho nakonec šoupli do děcáku někam na kraj Prahy. Měli byste se ho zeptat, jak
s ním máma zacházela, když mu vzali tátu!“
„Málek?“ opáčil doktor Pašek. „Jistě, kdysi pro mne pracoval, ale jen krátce.
Nic zvláštního neuměl, snad ani nedodělal průmyslovku. Měl ale řidičák a tak
jezdil se zbožím na Moravu. Také jsem ho párkrát poslal do Německa. Jenomže potom
měl nějaké oplétačky, prý dokonce něco pašoval. Údajně to prý schoval mezi
hračky, s kterými jsem ho poslal do Německa. Snad nějaké ukradené sošky, či
co. Snažil se mě do toho svinstva namočit, tonoucí se i stébla chytá, že ano.
Vyslýchali mě tenkrát jako svědka, ale nebyl jsem jim moc platný. Nakonec ho
zavřeli.“ Zapracoval hustým obočím . „Ale jak to souvisí s …“ Nedořekl.
Vstal prudce ze židle a poodešel k oknu. Proti šedému nebi temný obrys postavy
se skleslými rameny jakoby patřil k jinému světu.
„Kdy jste Málka viděl naposled?“ pokusil se ještě poručík.
Pašek se otočil a zamířil na něj zarudlé oči. Nepřítomně zavrtěl hlavou, jako
by myslel na něco úplně jiného.
„Je to takový tichý kluk,“ řekl jim ředitel ústavu, kde byl umístěn Dan Málek.
„U nás ho máme už skoro čtyři roky, když přišel, nebylo mu ani deset.
Zakřiknutý, takové vyděšené zvířátko. O mámě nechtěl vůbec mluvit, protože
ho tak krutě zradila. Žil jenom nadějí, že až se táta vrátí, vezme si ho k sobě
. Když potom pana Málka pustili z vězení, začal sem za chlapcem jezdit. Věřili
jsme, že si ho vezme k sobě.“
„Kde teď žije?“ zeptal se kapitán Doubek. „V nějaké vesnici kdesi za
Hostomicemi, prý v nějaké chalupě po své tetě. Bral si tam Dana na neděli.
Chlapec byl v té době jako vyměněný. On na tátovi neuvěřitelně, až
nepřirozeně lpí! Na zdi nad postelí má jeho fotografie – na jedné jsou spolu na
zahradě před nějakým domkem a Dan k němu celý blažený vzhlíží.Tady se
nikdy tak neusmívá.“ Ředitel se zasmušil. „Jenže Málek sem asi po roce přestal
jezdit.“
„Máte ponětí, proč ?“
„Doslechli jsme se, že ho propustili z práce. A že prý začal pít. Ale nic
bližšího vám nepovím.“
„A paní Málková?“
„Ta tu nikdy nebyla! Není to dobrá matka: její dcerku má na starosti hlavně
babička. O Dana ale nejevila žádná z nich zájem. Marně jsme paní Málkové
psali, že se chlapci stýská. Vůbec neodpověděla. Jen ta stará paní párkrát
zavolala. A asi dvakrát poslala balík – upletla mu svetr a přibalila nějaké
drobnosti.“ „A co Dan?“ zeptal se poručík Gall.
„Pořád čekal, že se táta zas objeví! Každou neděli ho vyhlížel, už od rána
stál u plotu. To trvalo dlouho. Ale potom to vzdal. Bylo na něm vidět, jak strašně se
trápí. Párkrát jsem ho našel, jak mlčky kouká na ty fotografie. Jako by se
k nim modlil. Ptal jsem se ho, odkud je má, ale neřekl mi to.V posledním roce
už skoro nekomunikuje.“
„To vůbec s nikým nemluví?“
„Sem tam, jen když musí. Ale jako by byl duchem nepřítomný. Občas plácne
strašnou hloupost – a přitom je to inteligentní chlapec! Jenže jeho vývoj se všemi
těmi otřesy zastavil. Bylo jich na něj moc. A potom prožil nové, asi nejhorší
zklamání: vlastně už podruhé přišel o tátu…Následkem těch traumat je citově
oploštělý, duševně naprosto nezralý.“
„Kdyby se přece jen ozval Málek, dejte nám vědět,“ řekl poručík „Nebo kdyby
se stalo něco mimořádného –“
„Co tím myslíte?“ podíval se na něj ředitel udiveně.
„To zatím sám nevím,“ odpověděl Viktor Gall.
„Vyšleme kluky, aby se po tom Málkovi podívali. Co vlastně dělá v té
vesnici?“ přemítal nahlas kapitán, když se vraceli. „A jestli pije, odkud na to
bere?“
Poručík neodpověděl. Pozoroval krajinu, která se už chystala k podzimu. Před
vzrostlým smrkovým lesem se táhl široký pás listnáčů; někdo přes něj máchnul
obrovitým štětcem, namočeným do rudé a hnědé barvy. Otevřené okno nasávalo
hořkou vůni tlejícího listí. „Snad aby se do toho pustil také Křížek,“
prohodil konečně Viktor Gall.
Jenomže neocenitelný podporučík chytil zatím docela jinou stopu.“Tak jsem se trochu
zkamarádil s tím bezdomovcem,“ začal poněkud zeširoka, jak byl zvyklý. „On
to není špatný chlápek, akorát že už se nelíbil svý manželce.“ Zachytil
poručíkův pohled a ušklíbl se. „Já vím, k věci. Zkrátka tenhle člověk,
jmenuje se mimochodem Zajíc, mi v jedný světlý chvilce, když mu zrovna došlo
pití, prozradil něco ohromně zajímavýho: párkrát zmerčil u domku Paškových
nějakýho chlapa, který brousil kolem a vypadal , jako když na někoho čeká. Když
ale vyšel ze dveří Pašek, tak prý se schoval.“
„Před Paškovou také?“
„Tu prý neviděl. On zase není tak často střízlivý.“
„Popsal toho muže?“
„Kolem čtyřicítky, trochu při těle, černý vlasy, bradka jako rýč.“
„Doktor Brázda!“ řekl poručík Gall. „Ten by mohl přicházet v úvahu: měl
motiv, v domku to znal – “
„Motiv? Jaký motiv? To přece jen přeháníš, Viktore!“
„Zvrácený motiv, to je pravda. Ale zatím je to jediný, který se vyskytl. Myslíš,
že najdeme nějaké lepší verze? Kde běhají lidi, kteří vraždí mrňata
v postýlkách? Tohle je přece výjimečný případ! A naprosto uhnutý musí být
i motiv činu.“ Viktor Gall potřásl hlavou. „Přiznám se, že by mi loupežná
vražda s několika mrtvolami byla milejší.“
Kapitán si odfoukl. Podporučík Křížek se naopak nadechl, ale také mlčel. Viktor
Gall si jich nevšímal.
A události se znenadání začaly valit jako zdivočelá kaše z hrnce. Z kaše
vybublalo Brázdovo alibi, aby však vzápětí nato beznadějně splasklo. Potvrzovala mu
ho sice přítelkyně, ovšem ta kolem jedenácté spolkla prášek na spaní a vzbudila
se až druhý den po sedmé. „Vláďa byl doma a dělal zrovna kafe,“ tvrdila. „V
noci? A kam by šel, prosím vás?“ divila se upřímně. „My se známe už skoro dva
roky a nikdy v noci nikam nešel!“ Zatím jí nehodlali bourat iluze.
Výslech doktora Brázdy nevyzněl příliš nadějně.
„Já s tím nemám nic společného!“ rozčiloval se. „Jak jste vůbec přišli
na něco tak – strašného?“ Divoce se škrabal v černé bradce.
„Vaše bývalá manželka tvrdí, že jste jí kdysi vyhrožoval,“ řekl kapitán
Doubek.
„Prosím vás! V rozčilení toho člověk namluví!“
„Ale chodil jste za ní i po rozvodu do vilky. Nechtěl jste se údajně smířit
s tím, že jste se rozešli,“ připomněl poručík Gall.
„To je celá Hana! Vždycky dokázala všecko překroutit. Snad těm svým výmyslům i
věřila…“
„Ale proč jste za ní chodil?“
„To je jednoduché: párkrát jsem si přišel pro věci, které jsem tam ještě
měl.“
„Pro jaké věci?“
„Copak je to důležité?“ rozčílil se doktor Brázda. „Nějaké knížky, papíry
– Copak já už vím?“
„Kdy jste tam byl naposled?“
„To už si nepamatuju!“ zaječel Brázda hystericky. „Jestli myslíte tu noc -“
Poručík hleděl na doktora, který si stíral z čela pot. Valil se mu do očí,
stékal do černé bradky. „Musíme vás požádat, abyste se nevzdaloval
z Prahy.“
„Nemůžete mi poroučet!“ zaječel teď Brázda skoro ženským hlasem. „Nic jste
mi nedokázali -“ Naráz zmlkl a vytřeštil oči. „Já nemám v úmyslu – někam
jet,“ řekl potichu, bylo mu stěží rozumět.
Scéna se postupně zalidňovala.
Ivan Málek byl hubeňour s kulatýma hnědýma očima a dlouhými vlasy, kterými
přikrýval půlku obličeje..Na rozdíl od muže s bradkou jako rýč neměl
s prokazováním alibi potíže: už nejméně dva měsíce žil ve staré chalupě
v těsném sousedství malé usedlosti. Pomáhal sousedům na poli, příležitostně
pracoval v lese. „Mám tady aspoň pokoj, nikdo mi nic nepřipomíná,“ řekl
zasmušile.
„A co váš syn? Na toho nemyslíte?“ zeptal se ho kapitán.
Vlasy teď milosrdně skryly i zbytek obličeje. „Jen co seženu práci, tak si ho – tak
se o něj postarám. Nechtěl bych, aby žil v bídě… Už toho zažil dost.“
„Řekl jste mu, proč vás zavřeli?“
„Ví jenom to, že mě do toho dostal Pašek. Dan ho zná, bral jsem ho často
s sebou k nim. Sedával na zahradě, když jsem třeba opravoval něco na voze… Byl
vždycky strašně hodné dítě…“
„Nic víc?“
„Jen to,“ dodal Málek zdráhavě, „že Dan se mě jednou ptal, proč toho Paška
nezabiju. Řekl jsem, že nemůžu, když má tak malýho syna.“
Na kraji lesa na ně čekal starší muž v kostkované košili. „Já jsem Málkův
soused,“ začal poněkud nejistě. „Nemyslete si, že na něj chci – že o něm chci
říct něco špatnýho! On je Ivan teda hodnej člověk -“
„Tak oč jde?“ zeptal se mírně kapitán Doubek.
„On nám pomáhá v hospodářství, ale my mu přitom nemůžeme moc platit,“
pokračoval muž už klidněji. „Přitom bysme mu rádi pomohli – “
„A v čem?“
„No – on totiž dost pije. Moje žena říká, jestli by se neměl teda léčit.“
„Proč myslíte?“ zeptal se poručík Gall.
„No – on když se napije, tak někdy dost vyvádí. Jako by se minul rozumem. Zrovna
nedávno – slyšíme křik, Ivan vyletěl z chalupy a křičel, že udělal něco
hroznýho. Žena se ho ptala, co se stalo a on, že na to měl přijít dřív. Já jsem
se ho zeptal, co se mělo stát – a on, že se mu něco ztratilo. Když jsem chtěl
vědět, co jako, tak Ivan na to, že tomu bysme prej nerozuměli. A pořád opakoval, že
je to katastrofa.“
„Nemáte tušení, oč šlo?“
„To teda nemám,“ řekl muž ustaraně. „Dyť on v tý svý chalupě dohromady
nic nemá! Akorát dvě židle, stůl, postel a pod oknem starodávnou truhlu. Nikdy ji
před náma neotevřel – ale co by v ní teda moh schovávat a kdo by mu z ní
co sebral? Těžko nějaký cennosti – ty by byl už dávno prodal, když potřebuje furt
prachy na to pití.“
V kanceláři na ně čekala Jiřina Pašková. Blond vlasy měla tentokrát
upravené do bohatého uzlu, hezká tvář vypadala mírně, ale ten vnější nátěr
vzal vzápětí za své. „Brázda nás nenávidí!“ zasyčela bez jakéhokoliv úvodu.
„On je schopný všeho!“ Nebyla k zadržení. „Nikdy se nesmířil s tím,
že jsme se rozešli! Otravoval mě celá léta. To můj muž ani neví!“
„Chcete tím říci – “ pokusil se poručík, ale nedala mu šanci.
„Jasně!“ zaječela. Levou rukou sáhla ze zvyku po vlasech na ramenou; když je
nenašla, hrábla oběma rukama do uzlu. Vytáhla si z něj kadeř, vlasy se jí
rozlily kolem hlavy. Začala poškubávat rameny a rozčileně si hryzla dolní ret. „To
on!“ zakvílela hlasitě. „ Záviděl mému manželovi, že se mu daří. Že má
dobré konexe – Ale hlavně nenáviděl Davida!“ Zadupala nohama. „Strašně ho
nenáviděl!“ zavyla a vytřeštila oči.
„Musí zpátky k nám,“ rozhodl přivolaný psychiatr. „Zřejmě jsme její
situaci neodhadli dobře.“
„Rozhodila ji tak smrt dítěte, nebo hlavně nenávidí Brázdu?“ uvažoval kapitán
Doubek, když ji odvedli.
„Asi obojí! Fakt je, že z rozčilení mohou i úplně normální lidé uvěřit
čemukoli – třeba sebedivočejší smyšlence. Přestanou rozlišovat, co je skutečnost,
co šílenství. A následky lze stěží předvídat.“
Zamotané bludiště lidských srdcí přitom ještě nevyčerpalo své skryté
možnosti..
Na kriminálce se nečekaně objevil Ivan Málek. „To já jsem to dítě zabil,“ řekl
pevně.
„Ale kde jste vzal ten nůž?“ Kapitán Doubek se vzchopil první.
„Ten mám už dávno – Dal mi ho jednou Pašek. Za to, že jsem pro něj pašoval
starožitnosti. “
„Ale vy jste byl odsouzen, poněvadž jste je ukradl!“
„Jenže to nebyla pravda! Ve skutečnosti mi je dával Pašek. Sám je pokaždý zabalil
do krabic s hračkama. Kradli úplně jiný, jenže ty včas zdrhli. Inženýr
všecko zapřel a ty krádeže hodili na mě. On měl ty správný styky a taky vlivný
komplice, tak u soudu uvěřili jemu. Nebo tomu možná ani sami nevěřili, ale poslali
mě sedět. Jenom mě. To je ta spravedlnost!“ Shrnul si vlasy z obličeje, ale
zase mu sklouzly zpátky. „Zničil mi rodinu. Celý život. Tak jsem se rozhodl, že se
mu pomstím.“
„Vaši sousedé tvrdí, že jste v inkriminovanou noc byl ve svý chalupě –
slyšeli tam hrát rádio.“ namítl poručík Gall.
„Nechal jsem ho schválně puštěný, aby to vypadalo, že jsem doma.Vůbec netušili,
že jsem odjel a zase se vrátil.“
„Jak jste to provedl?“ otázal se kapitán.
„V tom domku se vyznám. Kdysi jsem tam býval často.“
„Neměl jste přece klíč!“
„Vlezl jsem dovnitř oknem ve sklepě.“
„A dál?“
Ivan Málek se nadechl. „Šel jsem potichu do – dětského pokoje a -“ Téměř
ztrácel hlas. „K čemu jsou vám podrobnosti! Přeci stačí, že jsem se –
přiznal.“
„Svým způsobem je to logický,“ vyjádřil se k tomu podporučík Křížek.
„Jestli ho Pašek dostal do maléru a pak to na něj všecko shodil, musel se tím
Málek celý ty léta v lochu strašně užírat. Ale že nezabil radši toho
ničemu, to nechápu.“
„Dostaneme ten jeho soudní spis?“ zeptal se kapitán .
Křížek zavrtěl hlavou. „Ne, protože se ztratil! Svým způsobem se to dalo čekat.
Ten,co to soudil, už umřel a nový soudce o ničem neví. Prý se po tom podívá.
Zlatý oči!“
„To je naprostý nesmysl,“ vyjádřil se inženýr Pašek. „Už jsem vám řekl, že
jsem s nějakými ukradenými starožitnostmi neměl nic společného! A ten – nůž
– jsem nikdy neviděl,“ dodal s přemáháním.
„Proč by to Málek tvrdil?“ zeptal se kapitán Doubek.
„On byl vždycky trochu divný…Snad se mi chtěl pomstít. Totiž – když ho pustili
z vězení, tak přišel za mnou. Chtěl, abych mu pomohl. Abych mu sehnal práci .
Pochopitelně jsem odmítl. Komu jsem ho mohl doporučit, po tom, co provedl?“
„Proč jste nám to neřekl hned?“ zeptal se poručík Gall.
Pašek vzdychl. „Copak to nechápete? Byl jsem – úplně zdrcený…Naše jediné
dítě… Vůbec jsem si na Málka nevzpomněl.“
„Uvažuj!“ řekl později kapitán Doubek poručíkovi,“ kdyby byl Pašek dal
Málkovi ten nůž, byl by ho přece poznal a hned nám to řekl!“
Poručík Gall se zamračil, ale mlčel.
„Já vím, ty máš zas nějaké komplikované vysvětlení!“ mínil Doubek poněkud
podrážděně.
„Já nemám žádné,“ podotkl Viktor Gall. „To je právě ten malér.“
„I kdybychom Málkovi uvěřili, bude těžký to prokázat,“ mínil podporučík
Křížek. „Tvrzení proti tvrzení. A komu se bude věřit? Kriminálníkovi?“
„Nechte mě do zítřka přemýšlet,“ řekl poručík Gall. „Snad na něco
přijdu.“
„To už ti moc času nezbývá,“podotkl kapitán. „Jsou skoro dvě.“
Po zbytek noci nemohl Viktor Gall stejně usnout. Neodbytně na něj dotírala stále
tatáž myšlenka, že všechno je jinak, než to líčí Ivan Málek; k němu se
nehodila taková krutá, zákeřná, surová role… Nebo se mýlil?
„Co bude teď s vaším Danem?“ zeptal se ho druhý den. Pozoroval bedlivě tu
reakci, tak naprosto jinou, než čekal.
„Co by?“ opáčil Málek. Dlouhé vlasy měl tentokrát zčesané za uši. „V tom
ústavu je mu stejně líp, než se mnou.“
„Ale co mu řeknete? Jak mu to vysvětlíte?“
Víc zblednout se tomu hubeňourovi už nepodařilo. Škubl rameny, jako kdyby chtěl
setřást nějakou neviditelnou ruku. „A co bych mu vysvětloval! Možná se ani nic
nedoví.“
„Musí přece vědět, že se to před chlapcem na dlouho neutají!“ řekl poručík,
když Málka odvedli.
Zabil dítě, bez špetky soucitu,“ vyjádřil se k poručíkovým pochybnostem
kapitán. “ Proč by měl cítit s Danem, kterému se už úplně odcizil? A vůbec
-“
Přerušil ho telefon.
„Dan utekl!“ hlásil rozčileně ředitel ústavu. „Máme o něj strach !“
„Udělal to už někdy dříve?“ zeptal se poručík Gall.
„Třikrát – jenže to se za pár hodin sám vrátil. Myslel jsem, že to tak zase
dopadne – ale teď nepřišel!“
„Máte tušení, kam mohl jít?“
„Nevím – předtím se vždycky motal jen po okolí. Chápal jsem, že se potřebuje
trochu provětrat…“
„Trestali jste ho za to?“
„To by nemělo smysl.“
„Jak dlouho je pryč?“
„To právě nevím. Musel odejít někdy v noci – a teď už je poledne -“
Pátrání se rozběhlo bez prodlení.
„Nemám tušení, kam mohl jít!“ vyplašil se Málek. „“Ke mně do vsi je to
padesát kilometrů – K mámě určitě nešel…“
Poručík se rozjel do ústavu.
„Pozorovali jste na něm v poslední době nějakou změnu?“ zeptal se ředitele.

„Právě že ne. Jednou – asi před dvěma roky, začal být hrozně divný…Občas
tajně plakal, potom napadl jednoho chlapce, choval se agresívně. Neurolog zjistil, že
trpí lehkou mozkovou dysfunkcí – Dal mu nějaké léky a Dan se časem zklidnil.“
„Ale co teď!“ naléhal poručík.
„Nikdo nic nepozoroval, byli by mě upozornili,“ řekl ředitel. „Máme tu na počet
dětí málo personálu -“ dodal nejistě.
Dana zatím našel hajný v lese vzdáleném jen několik kilometrů.. „Bylo mi
divný, co pes tak doráží na seník,“ sděloval . „Tak jsem vylezl po žebříku a
vidím tam spát kluka – Vzbudil se a vyletěl, div mě neshodil dolů -“
„Vy jste ho chytil?“ zeptal se podporučík Křížek.
„Kdepak,“ zasmál se hajný. „Prostě se bál psa. Ten ho držel nahoře a já jsem
vám šel zavolat.“
„Co mi chcete?“ vyhrkl Dan na poručíka. „Já bych se byl vrátil sám !“
Poručík se díval na štíhlého, dobře stavěného chlapce; kulaté hnědé oči po
otci, jen vlasy měl nakrátko zastřižené. „Chci s tebou mluvit kvůli tvému
tátovi -“
„Co je s ním? Co se mu stalo?“ Z očí vystřelila úzkost.
„Nic se mu nestalo,“ ubezpečil ho Viktor Gall. Ne, v těch očích nebyla
úzkost, to bylo zděšení… Poručík pozoroval, jak se chlapci rozřásly ruce, jak je
sepjal je na kolenou, jak se postupně rozklepal celý. Z čela mu stékaly kapky
potu, z kulatých očí čišela hrůza. Proč – A náhle to bylo takřka jasné,
zapadalo to do sebe, nikde ani skulina. “Ten nůž jsi sebral tátovi?“ zeptal se ho
mírně; měl hrozný pocit, že sám páchá něco neodpustitelného.
„Dan se rozhodnul, že tátu pomstí!“ vydechl otřesený Křížek. „V domku to
znal – Z ústavu je to pár kilometrů -Ale co tak najednou? “ „ Muselo to
v něm zrát dlouho – celá léta …Jenomže nevěděl, jak na to. Zabít Paška –
to nešlo. Potom ho napadlo to dítě: tak se za tátu pomstí! Vůbec netušil, že se
mstí i za sebe. Nebo hlavně za sebe!“ řekl Viktor Gall. „Nebránila mu
představivost, ani strach z  následků. Prožil trauma, kterého se už nikdy
nezbaví. On nebude nikdy dospělý. Dítě zabilo dítě.“
„Všichni dostali co proto, ale hlavně ti nevinní,“ podotkl kapitán Doubek.

Autor: Lydie Junková