Soukenictví v Humpolci a různé povídky i příběhy II

Pokračování pamětí soukeníka Adolfa Havelky.
Jak hladová ruská armáda jedla Na Kasárnách „štěrk“…

Město Humpolec je před 400 lety znám v celém světě se svými lodeny, neboť humpolecký loden byl světoznámý.

Soukenictví bylo v Humpolci od pra a pradávna. Možno, že před prvním mistrem Methusalémem a jeho tovaryšem Severínem. Již v Humpolci Šustové a Končílkové snovali osnovy na plotě. Před staletím nebyly stroje, vyrábělo se od detailu (začátku) ručně.

Tak sprvu se vlna obarvila doma (barevny nebyli) v nějakém kotlíku, neb velkém hrnci. Usušená vlna se na kolovratech předla a aby se stačilo příst, předli ženské i po vesnicích.

Přádlo se provádělo takto:

Vlna obarvená a usušená se na „k o n í k u“  z derchovala pomocí dvou kramplí. Koník vypadal asi: lavice asi 1 ½ metru dlouhá, na konci byl přidělán truhlík, na vrchu truhlíku byla přidělaná dosti silná dřevěná rukojeť (oko neb ucho) do kterého se zastrčila jedna krample za rukověť a pevně přidělala, aby při čerchování nepovolila. Dráty na kramply byly na vrchu. Krample byla: prkénko asi 30 cm velké u něho přidělaná rukověť. Prkénko bylo pobito kůží v které byly nasázeny ocelové dráty v podobě kramliček špičkami na vrch. Těm kramplým se říkalo „dechovky“. Na přidělanou dechovku na koníku dalo se kousek vlny asi 10 – 15 dek a druhou dechovkou, kterou vzal do ruky, hladil přiloženou vlnu a tím se vlna dráty o dráty rozcupovala jemně jako len a po správném rozcupování „z derchování“ se ten kousek vlny zbalil do šišky a z té se na kolovratě předla příze, asi jako na přeslici len.

Že se vlna barvila v kotlíku neb hrncích vysvítá z toho , že se vlna nekupovala na metráky, neb i na vagony, kupovala se od hospodářů, kteří měli ovce, neb se chodilo s pytlem na zádech, neb s trakačem k obchodníkovi (židovi) s vlnou do Jihlavy. Ještě před sedmdesáti i šedesáti lety, si vzali dva neb tří soukeníci dohromady povoz a jeli pro vlnu s povozem. Tedy při malém nákupu vlny, kotlík na obarvení stačil. Ovšem dělalo se to pokud se nepořídila barevna na barvení vln.

Spředená příze se na soukadle „půlštoku“ soukala na velké cívky, tak že se na cívku vešla dobrá libra příze (asi 60 -65 dek). Když bylo nasoukáno 16 cívek, tak se z nich snovala osnova a to: Na cívky byl zhotoven „šrák“ (stojan) asi 180 cm vysoký, dvouramenný, totiž od shora dolu středem latí přepůlený. V těch stranách i prostřed byli navrtané dirky pro dráty, kterým se říkalo „proutky“ a to pro osm proutků, na které se navlékly cívky, tak že při snování se mohli nitě s cívek vytáčet. Tedy bylo na osmi drátech 16 cívek, na každé straně osm. Když byli cívky navlečeny, postavily se snovadlice. Snovadlice byl čtverhran od truhláře zhotoven , který při uklízení se nechal na půlky složit. Byl asi 180 cm vysoký, skrze který šla prostředkem hůl asi 210 cm dlouhá, tak že ten čtverhran přečnívala  nahoře asi 20 cm, dole asi 10 cm. Ten čtverhran se na hůl postavil aby se nesvalil a mohlo se sním otáčet. Byl dole v holi zaražen bodec, který se postavil buď do hmoždýře, neb kousek placatého železa v kterém byla udělána pro bodec jamka a horní konec se zastrčil na trámně u stropu do přidělaného oka, tak že snovadlice stály a nechalo se s nimy točit. Hrana (strana) snovadel měřila asi 80 cm a říkalo se jedné hraně „šraňk“ od toho, že na horní straně se položila laťka, tak dlouhá jak je hrana snovadlic a v té lati byli zadělané tři kolíky asi 15 cm dlouhé. Jeden kolík byl u kraje latě a dva u druhého konce latě asi 20 cm od sebe a tomu se říkalo horní „šraňk“. U spod snovadel se položila druhá laťka a v té byly dva kolíky u pravého konce laťky též asi 20 cm od sebe a té se říkal dolní „šraňk“. Když byli snovadlice postavený, začalo se snovat a to: Ze šráku sebral s cívek 16 nití a svázal je na jeden uzlík, ten vzal do levé ruky a pravou rukou nitě jednu po druhé sbíral od spodu na horu, prstem palcem, prstem palcem at.d., až všech 16 nití měl v prstech. Uzlík od nití v půli dle šráku od hora dolu rozdělil a na horním šraňku na první kolík přidělal nitě sebrané v prstech dal na dva kolíky vedle sebe, kde byla nit vedle nitě a to s prstu na první kolík, s palce na druhý. Pomalu levou rukou strkal do snovadlic, aby se točily a pravou rukou vedl 16 nití sebraných dolu a počítal do 32 neb 34 šraňků (hran snovadlic) tak byla dlouhá osnova. Ty nitě na spodním šraňku přes kolíky sem tam přeložil a jel s nimi zpět nahoru, podle dříve položených nití. Tomu jednomu položení od shora dolu se říkalo „polouchodek“ od spodu na horu oboum dohromady se řikalo „chod“.

Při každém přijetí na horu musel nitě s cívek prstem palcem sebrat a na šraňku přeložit a jel dolu a nahoru a tak stále, až těch chodů bylo 39 až 41.

Poněvadž některý soukeník dal do osnovy méně nití, některý více, tak že ty nitě při spočítání obnášeli 20 až 22 kop nití. Kopa byla 60 nití. Tenkrát se čítali nitě na kopy. Když byla osnova osnována a dojel posledním polouchodkem nahoru, sebral dle šráku od shora dolu na polovic nitě a u krajního kolíku nitě přetrhl a na kolíku převázal. Když bylo vše hotovo, utrhlo se asi dva lokte všech 16ti nití, stočily se na provázek a tomu se říkalo „šalinka“ a tou se na horních dvou kolíkách osnova podle kolíku převázala, tím se stále nit vedle nitě držela, takže se nemohli nitě splést, přeházet.

Dále utrhl od nitě kratší kousek asi 3/ lokte, tomu se říkalo „převazek“. Tím se převázala osnova dole mezi kolíky, aby ty polouchodky byli stále u sebe, aby se nepropletly. Tím byla osnova osnována.

Horní šraňk se vyndal a s kolíku se osnova sebrala, kraj se trochu do přadena stočil a kladla se do balíku na zem, ovšem že tím se snovadla pomalu dle potřeby roztáčela, až z nich celá osnova byla na zemi zbalena.  Pak se odvážila na „klejchu“ a vážila 14 až 16 liber starých (stará libra měla 32 lotu, neb čtyři věrduňky /čtvrtlitry/ ) a stará libra se rovná 56 dek.

Vlna na kolovratě spředená i později na ručních dřevěných strojích, nebyla tak dobře prodělaná, jako později zvlášť nyní na strojích k tomu v továrnách upravených, neměla niť pevného držení a aby se zní nechalo tkát, musela se osnova „štěrkovat“.

Štěrkování bylo: každý soukeník měl k tomu účeli „škop“, který byl dole užší nahoře širší, velikosti skromného hektolitru a měl dvě ucha, v nich kulaté díry pro hůl.

Do škopu se dalo obyčejně 4 žejdlíky mouky „vejražky“, vzalo se staré ometené koště, na mouku se  nalilo trochu studené vody a koštětem tu mouku rozmíchal, vody přilíval až z toho byla hustá omáčka, dobře rozmíchaná, aby neostaly žádné krupičky z mouky, ty by v osnově více nití dohromady slepily a při tkaní by nitě nešli od sebe a ty nitě by se utrhli.

Při tom už se vařil velký železňák vody a když se vařila, vzal jeden tkadlec železňák s vodou, druhý koště, ten vodu pomalu lil do škopu, druhý míchal rozdělanou mouku, tím byl „štěrk“ spařen, hotov. To se dělalo většinou v síni, kde bývala i kamenná dlažba.

Stalo se jednou, že u jednoho soukeníka na Kasárnách si tkalci rozdělali šterk a na spaření se voda ještě nevařila, museli čekat.

V té době bylo zde ruské vojsko a když vojáci viděli ve sklepě šterk, měli za to, že je to omáčka, tak to z hladu snědli.

Když byl šterk hotov přililo se studené vody tolik, aby toto bylo všeho asi dvě putny a pak to ze škopu do putýnek skrze koště procedil (nalil), aby krušiček neostal. Ve škopě asi čtyři holby (2 litry) nechal a z balíku asi ¼ osnovy do škopu pokládal, hrnkem nabíral s putny asi polovic štěrku a tím políval stejnoměrně osnovu, pak vlezl do škopu a nohama důkladně prošlapal, dal druhou čtvrt osnovy, prolil prošlapal atd., až byla celá osnova ve škopě prošlapaná. Aby neostaly náhodou místa suchá, pro jistotu se osnova rozložila po zemi a opět se důkladně prošlapala.

Kdyby si tkadlec osnovu dobře neprošlapal a ostali-li by místy suché „fleky“, při tkaní se ty nitě chlupatili a trhali, pak to dalo dobu práce než ten suchý flek zatkal. Proto se říkalo: Kdo se nezapotí ve škopě, zapotí se za stavem.

Pokračování příště

První část: http://www.humpolak.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=4343