Soukenictví v Humpolci a různé povídky i příběhy IV

Pokračování pamětí soukeníka Adolfa Havelky. O vychválené soukenické stravě, kterou bychom dnes označili za víc jak skromnou. O tovaryších, učednících a humpoleckých herbercích. O tom, jak se šetřily sváteční kalhoty a v neposlední řadě o tom, že Humpoláci měli odjakživa bujnou fantazii.

V té době byli soukeníci v každém městě, tak že tovaryši chodili na zkušenou (na vandr), práci dostal všude hlavně levák. Na vandr se chodilo proto, aby nebyl pro posměch, že je za pecí vyválený a mistrů synek proto, aby se mohl stát někdy mistrem, musel být zvandrovalí.

Přišel sem tovaryš z Vyškova levák, který hned práci dostal u zmíněného mistra. Než dotkali spolu osnovu, dověděl se od tovaryšů, jaký je jeho pán, tak při uvazování tovaryš uvazoval co vzal do ruky, kolik nití najednou, tak že byl s uvazováním mnohem dřív hotov, než-li pán mistr. Tu řekl pánovi: „Kdo neumí uvazovat, neumí tkát“, nechal práce a odešel.

Když mistr dovázal osnovu a protahoval uzlíčky skrze brdo, stranu levákovu nemohl protáhnout, shledal jak je to uvázané, nezbilo jiného než osnovu uříznout a uvázat nit k niti znovu. To mistrovi napravilo hlavu, že již to neříkal a byl rád, že dostal tovaryše leváka a byl spokojen.

Na vandry se chodilo i v pozdější době, kde už byl za stavem jen jeden tkadlec a je z toho vidět, že i zde v Humpolci ostalo mnoho cizích tovaryšů, že jsou zde dosud po nich potomci jako: Koupa z Chrudimi, Vítek, Viland, Fraj, Skošdopol a jiní s Polné Pokorný, z Chotěboře Brettschneider, z Něm.Brodu Havelka, z Bystřice n/P. Řehoř z Boskovic atd.

Mezi sebou se nejmenovali jménem, nýbrž po městě Boskovák, Chrudimák, Polňák atd.

Když byla osnova uvázaná připravená ku tkaní, začalo se pokračovat. Pravák byl v kraji stavu na pravo, levák na levo. Každý měl ve svém kraji dvě podnožky, na které stejnoměrně prošlupovali a na plátno tkali. Pravák držel bidlo které odváděl levou rukou a do pravé chytal člunek levákem prohozený, skrze prošlup a levák obráceně, tak že bidlem každý prohozený „šus“ (hod) k látce přirazili. Znovu prohloupli a opět prohodili, tak že házeli člunek jeden druhému. Člunek byl dřevěný bez koleček podobný lodičce, v něm bylo drátěné péro na které se nastrčila cívka a v kraji na straně dirka, skrze kterou šla nit s cífky.

Brdo bylo dvou “kšaftové“ (listy) – kšafty byli asi 3 – 4 cm tlusté a asi 10 – 12 cm vysoké vázané „hadlafy“ (nitěnky) byli vázané na kšaftě s obou stran, to se říkalo brdo párkové. Nové brdo když se „navádělo“ (navlékání nití do oček) tak se muselo navádět takto: první nit do „rycle“ (očka) na zadním kšaftě zadní očko, druhá nit na předním kšaftě zadní očko, třetí nit v zadním kšaftě přední očko, čtvrtá nit v předním kšaftě přední očko atd. Jinak navedené brdo tkalo by se jak říkáme na „slámu“ místo plátna. Při prošlupu by se zvedali dvě a dvě nitě.

Kšafty byli proto tlusté, aby se nezlámali a vysoké proto, že když se dělal při začátku kusu parádní s malebných nití navrch vyražený „štrejfek“ (bordůra), tak se osnova neprošlupovala, ale rukama se „kšaft“ natočil a tím se docílilo zvednout ¼ osnovy, prohodila se malebná nit, přirazila k látce, natočil se kšaft zpět, zvedl druhou ¼ osnovy, vzal druhý kšaft a natočil, měl třetí ¼ natočil zpět, měl čtvrtou ¼, tak to šlo, až se otkal celý štrejfek.

Při začátku tkaní se říkalo „foršlák“. Ten foršlák byl začátek látky asi 2 – 3 lokte, aby se látka do foršláku zabalila. To se hledělo ten kousek látky, aby byl pěkně upraven, neboť obchodník prohlížel látku skraje na foršláku. Říkalo se, ať je foršlák pěkný. Tedy při začátku tkaní hodilo se asi 20 hodů útku, pak šest hodů „cvist“. Cvista byla z hrubé bílé vlny „flamentýny“ u krajařů dělána a byli dvě nitě do sebe stáčené a těm šesti hodům se říkalo „šňůra“. Z těch cvist byli i kraje u látky, to proto, aby látka při „válení“ (filcování) při úpravě a tažení látky při sušení na rámně se nepřetrhla. Po těch šesti hodech se hodilo šest hodů útku a pak se udělal jak bylo uvedeno „štrejfek“. Po štrejfku se tkalo útkem dál, až byl otkán celý kus. Na ukončení hodilo se opět šest hodů cvist, za nimi asi 20 hodů útku (zatkání) a tím byl celý kus otkán. Při takní, aby útek látku nestahoval (zužoval) byl položen na látku „templ“, to byla lajna asi 4 cm široká a dlouhá přes celou šíři látky, na krajích byli zaraženy tři bodce, které se v krajích látky zabodli a to drželo šířku látky při tkaní. Templ musel popopínat za každým kouskem látky, když povolil osnovu a látku na lotr natočil. Na ukončení látky hodilo se opět šest cvist a tím asi 20 hodů útku (zatkání), tím byl celý kus otkán.

V té době se neprodávalo na míry, neb obchodníci kupovali na celé kusy, tak-že detail nebyl ani v pozdější době. Kdo potřeboval látku, byl nucen si jí koupit u obchodníka a jest-li potřeboval dělník na kalhoty, neb na oblek, tak se osnovala delší (dle potřeby) osnova a oč byla delší dala se na osnově značka (převázal se bílou nití polouchodek) tomu přisnování se říkala „dutka“. Při tkaní jak se otkalo ku značce, hodila se na ukončení kusu 6.cvist, čemuž se říkalo „šňůra“ a tkalo se dál, až byl kus i s dutkou odkán, ovšem že musel na konec udělat opět šňůru. Při hotovém upraveném kuse se dutka ustřihla, ale zatkání u kusu muselo ostat, aby se vědělo, že je celý kus.

Stal-li se případ, že potřeboval pan mistr, synové i dělníci na oblek, tak se udělal zvlášť jeden kus pro domácnost a to se dalo do osnovy o dvě kopy více nití, aby byla látka pevnější.

V době „cvajmanyš“ byli tovaryši ku stravě, jak je dosud u některých živností. V té době byla strava výborná; ráno polévka, v poledne hrách, mrkev, řípa, někdy „šusterka“ (krajový výraz pro škubánky – pozn.redakce), jen v neděli bylo ráno kafe, v poledne kousek masa. Ku svatčině si mohl vzíti kousek „pařilky“ to byla řípa na čtvrtky nakrájená a ve vodě uvařená. Pajmáma brázdová na Americe dodávala k jídlu chutě říkala: „Ještě řipku dobrá, dobrá“ a jak nyní jdou dámy s modou, šli i tenkrát začali nosit „krynolíny“ (rajfy) a když jednoho dne se strhla bouřka, měla pajmáma za to, že je to dopuštění Boží, zvedla ruce do výšky a křičela „Rajfy, rajfy“.

U pana Jos.Lešovského byla strava dobrá, jednoho dne dostali k obědu tkalci mimo chlebové polévky pšeničnou kaši, posipanou skořicí a cukrem, máslem omaštěnou.

Kaše, šusterky, knedlíky atd. se dávalo tovaryšům na jednu mísu. Při jídle měl ve zvyku Ferdinand vypravovat, ale Franc poslouchal a jedl a když před sebou mastný a sipaný snědl řekl: „Heleď Ferdinande, takhle se točí svět“, otočil misku mastným k sobě a shraboval omastek dál. Ferdinanda to rozčílilo řekl: „Heleď takhle hrom bije“, popad misku a hodil mu ji na hlavu a bylo po obědě.

V té době se stravou byli všichni spokojeni, poněvadž to byla strava stejná pro všechny, jak nyní říkáme z jednoho hrnce.

Výroba šla pomalu, vše dlouho trvalo než byl kus asi 23 loket (to je asi 17 metrů) hotov muselo se s látkou šetřit, nebo%t by se nestačila dělat a často dělat oblek nebylo by od ušití. Chodilo se v podpásních kazajkách, jen pan mistr měl pro svátek modrý neb braun (hnědý) šosatý dlouhý kabát, který vzal na sebe jen v neděli do kostela a jak se vrátil, hned kabát dolů, pověsil na rechnu a vzal kazajku, kterou nosil celý týden. Kabát se šetřil, tak že ho dědil syn po otci i dědovi. Aby se i kalhot ušetřilo co měl pro svátek, šel-li večer k sousedům na besedu, stáhl kalhoty po kolena a seděl jen na košily, aby zadnici u kalhot neodřel. Na košily seděl, poněvadž spodních kalhot (podvlékaček) nebylo, to se ani nevědělo, co to je.

Vzdor tomu že šla práce pomalu, dělalo se ještě pro vojsko (státní dodávky). Když Cech soukenický obdržel takovou dodávku, pracovali na ní všichni soukeníci. Když byla dodávka hotova, tak se odváděla. To obyčejně zvolili ze sebe jednoho, který jel dodávku odvádět a tomu se říkalo „lifrant“, také „hoflifrant“.

Za císaře Františka I.Lotrinského byl zvolen lifrantem Kryštůfek (Šusta), který jel do Vídně k lifruňku odvádět dodávku suken. Dodávku dobře odvedl a když přijel domů, tak se chlubil, jaké požíval vážnosti mezi všemi pány:  když jsem  šel kolem „purku“, tak mně císař pán viděl s okna a hned mne volal, abych šel dál – abych je navštívil, což jsem musel vyhovět. Přišel mně u vchodu naproti a když jsme přišli dovnitř, povídá císař císařovně: „Heleď Terezko máme návštěvu pana Kryštůfka z Humpolce“.  Tím mně u císařovny představil. Paní císařová Marie Terezie v neckách prala prádlo ale ihned se omluvila, že tím praním nemá ani času na vaření oběda, že vaří jen šusterku, ale že musím na oběd zůstat, tedy jsem ostal. Po obědě když jsem odcházel, aby neřekli, že humpoláci jsou škrobové, dal jsem princi Josefovi zlatku. Tím byl císař i císařovna nadšeni a zvali mně, že jak přijedu do Vídně, abych je opět navštívil.

Na cvajmanyš se posledně tkalo u Ambrožů na hrázi (u rybníka v kamené ulic) a u Ročků Skočdopolem ve (Svinské) Růžové ulici to je před 70 lety.

Ve dvou listovém brdě byli „rycle“ (očka) velké asi jako nynější 10ti haléř. Velké byli proto, že příze (nitě) byli tlusté, tak aby uzlíček volně skrze rycl prošel. Rycle byli drátěné také i koštěné kroužky. Růl (paprsek) býval třtinový (ten býval i v pozdější době) ten měl tu výhodu, že uzlíček na niti též prošel poněvadž se třtina podala (nahnula).

Jak je v předu uvedeno, že tovaryši chodili na vandr, tak za doby dvou tkalců za stavem, byli soukeníci v každém městě a při Cechu byli zřízeny pro vandráky noclehárny (herberky), kde se mohl zdržovat tři dny, tam dostal nocleh stravu a 3 neb 4 krejcary denně. Nenašel-li si do tří dnů práci, musel jíti dál.

V Humpolci snad byl nejdelší dobu herberk,  kde se dosud řiká „Na herberku“, to je proti evangelickému kostelu, rohové stavení vedle tkalcovské, nyní rodiné školy. Od tuď pocházejí Trnkové z herberku. Od tuď byl herberk přemístěn k Hákovům, vedle továrny Prokop Skorkovský a syn. Tam si vandráci libovali, že prý panimáma Háková dobře vaří. Od tuď byl herberk přenešen do hostince pana Štěpána Nápravníka v Panské ulici, kde bylo nahoře divadlo a dole hostinská místnost, kde čepoval Karel (Ochodů) Nápravník. Od tuď byl herberk přenešen do hostince u Sládků na Brodské ulici. Tam byl poslední herberk.

Tovaryši též měli při Cechu soukenickém i pro sebe Cech pomocníků. Měli i svůj prapor v kostele, kde při procesích šli tovaryši za praporem. Prapor stával v kostele u lavice v pravém boku a hůl (žerď) byla zelená spirálovitě natřená, kde byli všichni tovaryši zapsáni. Tovaryš se musel každý chovat dle artikulí cechovních a to: nesměl chodit bos, nesměl mluvit s děvečkami, všude a vždy se slušně chovat atd. Kdo se prohřešil, musel dát pokutu jeden až dva groše do pomocnické pokladny.

Učedník se musel řádně tři roky učit řemeslu, po vyučení byl „frajšprechován“ skládal zkoušku a byl přijat do Cechu tovaryšů. Než-li byl přijat a byl-li proti němu podané námitky, stížnosti, buď že v učení byl neposlušný, neb rozpustilí, tovaryše nezdravil, neb kouřil a podobně. V tom případě, musel za trest dva až třikrát za dvéře. Byl-li trest větší, musel lehnout na koník, hlavu strčit do koníku, zadek vystrčit, kde naň dostal „ferulí“. Ferula byla jakési žezlo, kterou měl předsedající schůze při ruce a vypadala asi jako velká vařečka, kde na kolečku byly vyrity cechovní znaky a rukověť byla ozdobně vyřezávaná. Jak měli králové žezla, tak měli cechovní starší při chůzích (zasedání) ferule.

Dle vypravování pana ferdinanda Trnky z herberku, byl posledně dělán tovaryšem Karel Kocian, který při frajšprechu musel třikrát za dvéře.

Při Cechu tovaryšů byli vedoucí: starší tovaryš (poslední byl Frant. Záborský) mladší tovaryš, pokladník, zapisovatel a šest přísedících (pajsicmajstrů). K obsluze měli sluhu „mládka“ posledním byl Panták. Při Cechu mistrů měli „pšaura“. Posledním byl Dítě.

Když se herberk stěhoval z místa na nové místo, dělalo se to okázalým způsobem, tak zvaným „Kasátem“. To byl průvod s hudbou, který vyšel ze starého herberku a šel do nového. Napřed kráčel Methusalém, jako patron a první soukeník v kroji dobovém a nesl „strunu“, ta vypadala asi jako pila, ale místo pily byla struna, která se za starých dob užívala na čechrání vlny. Položil strunu mezi vlnu, na strunu brnkal a ta svým chvěním vlnu čechrala. To se dělalo ještě dřív než se začalo čerchovat na koníku.

Za Methusalémem šlo pár tovaryšů, za nimi nesli čtyři matku pokladnici na nosítkách, podle nich šli „panoši“, kteří měli na kordech nabodnuté pomeranče a kordy drželi vzhůru, za nimi šli další tovaryši a lid. Při tom byli někteří tovaryši oblečeni za vandrovní a kde se dalo „fechtovali“ (žebrali). Někteří byli oblečeni za šašky, jak se říkalo „hansbuřti“, ti s pokladničkami běhali a vybírali. Před průvodem ti vandrovní (fechtíři) běželi napřed a než je průvod došel, sedli na silnici a hráli karty, když je průvod docházel, popoběhli dál, neb se rozběhli a šli fechtovat.

Takové a různé atrakce se prováděli pro obveselení obecenstva, kterého bylo s celého města, až průvod došel do nového herberku, kde se matka pokladnice, při různých řečech uložila.

Poslední upomínka na kasát se pořádala v roce 1890 na počest otevření tkalcovské školy, kde byla matka pokladnice s posledního herberku vyzdvižena a odevzdána v ochranu panu řediteli školy Karlu Fajfrovi.

Další pokračování bude následovat v druhé polovině měsíce září.

Předcházející díl si můžete přečíst zde http://www.humpolak.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=4352