Přinášíme třetí kapitolu vyprávění pana Pavla Motejla o soukenické tradici na Humpolecku. V něm se podíváme na historii soukenictví v Humpolci mezi oběma světovými válkami.
Kapitola III. (léta 1918 – 1937)
Říjen 1918 nepřinesl jenom velkou radost z konce války a vzniku ČSR, ale pro humpolecké soukeníky tyto revoluční změny přinesly i možnost uspět v soutěži o „státní zakázku“ na dodávku látek pro uniformy nově vyzbrojované armády, četnictva, policie a ve značném rozsahu i pro železničáře a zaměstnance městské dopravy v Praze, Brně a Bratislavě. Státní zakázky byly pro výrobce látek velmi výhodné, protože znamenaly velký objem dodávek jednoho druhu i vzoru látky a navíc byly kontrahovány většinou v širokém rozpětí dodacích termínů, což znamenalo pro výrobce výrazný stabilizační prvek. Současně nové republikové předpisy a zákony zavedly i celou řadu organizačních změn ve státní i místní (městské) správě a v návaznosti vyžadovaly adekvátní změny v řízení továren. Rovněž dopady válečných let způsobily, že část zaškolených zaměstnanců se pro zranění nemohla vrátit na své pracoviště a obnova výrobního procesu vyžadovala přijímat značný počet nových pracovníků. Přitom platilo, že pro nové odbytové možnosti a hlavně získání státní zakázky se rychlost rozběhu továrny na plný výkon stávala rozhodující podmínkou. Proto podnikatelé vymýšleli různé způsoby, jak získat a co nejrychleji zapracovat nové pracovníky. Protože v nejbližším okolí bylo již obtížné získat nové pracovníky, hledali se cesty jak přilákat rodiny i ze vzdálenějších oblastí. Částečnou pomocí v této složité situaci byl generační proces představující nástup generace soukeníků narozených v posledních letech XIX a na počátku XX století.. Do této generace podnikatelů patřili zejména Jiří a Adolf Trnkovi, kteří budovali svojí továrnu v „Lukách“, dále bratří Josef a Jaroslav Lešovský, kteří postavili nové budovy PRIMATEXU, Jan a Jiří Smrčka a další. Generační změnou procházela i továrna Františka Jokla na kasárnech, kterou v roce 1916 převzal jeho syn – opět František Jokl a ve firmě Karla Trnky (v Litochlebích,) kde nastupovala nová generace (Gustav a Mir.Trnka se svým švagrem Jos. Drapelou. Tito mladí soukeníci byli již převážně absolventy vyšších odborných škol v Brně nebo v Praze, kde získali nejen dobré technické i ekonomické znalosti, ale hlavně i cenné společenské kontakty potřebné pro získání vhodných spolupracovníků.
Pro Humpolec znamenalo uvedené období nejen rozvoj textilní výroby, ale současně s růstem továrních areálů a přírůstkem obyvatel bylo nutné podporovat bytovou výstavbu a řešit městskou infrastrukturu. A tak zatím co podnikatelé rozšiřovali své provozy o nové textilní stroje a v návaznosti rozšiřovali vyráběný sortiment látek představitelé města scháněli peníze na výstavbu kanalizační a vodovodní sítě a „lobovali“ na všech úrovních aby získali pro Humpolec přímé železničního spojení na Prahu a Brno. Ale i když se tento záměr nepodařilo v plné míře realizovat a hlavní železniční trať si ubránil Německý Brod, humpolečtí soukeníci překonali ekonomické krize dvacátých let a v průběhu třicátých let si upevňovali pozici mezi uznávanými a vyhledávanými výrobci vlněného zboží.
Na Brunce se generační proces nijak podstatně neprojevoval, ale přesto byla přijata řada nutných organizačních změn. V prvé řadě byly zvýšeny pravomocí a současně i zodpovědnosti mistrů za dodržování technologického postupu i objemu výroby. Mistři proto mohli rozhodovat jakou práci zaměstnancům přidělí a v určitém rozpětí jim mohli zvýšit či snížit mzdu, ale za to měli povinnost zajistit maximální kvalitu práce a koordinovat výkonnost jednotlivých dílen tak, aby byla zachována kontinuita výroby. Tím se zvýšil zájem a snaha mistrů o naplnění potřebného stavu zaměstnanců i jejich dobré zaškolení. Zkušenosti z předchozích let také potvrdily, že i při průmyslové výrobě platí staré soukenické pravidlo, že změnou druhu i vzoru látky se mění časové využití (výkon) jednotlivých strojů. Proto zejména u stavů a spřádacích strojů byly počty jednotek upraveny tak, aby i při plném výkonu mohla být část strojů ponechána jako reserva. Zvýšená náročnost na stavební prostor v Brunce nevadila a naopak platila zásada, že při stavbě každé nové budovy se již počítalo s patřičnou prostorovou reservou pro nové stroje. Tomuto stavu ale bylo nutné přizpůsobit i organizaci práce a potřebné počty obsluhy strojů.
Vzhledem k tomu, že většina zaměstnanců bydlela v okolních vesnicích a mzdy v textilním průmyslu patřily tradičně mezi ty nejnižší bylo pochopitelné, že zaměstnanci měli svá malá hospodářství a proto potřebovali, aby po pracovní době mohli obdělávat své či pronajaté pole. Tento stav byl na Brunce plně akceptován a mistři měli za úkol umožnit zaměstnancům, aby se mohli vystřídat a zajistit potřebné zemědělské práce jak na svém hospodářství, tak za deputátní odměny i na bruneckém polním hospodářství. Ale navzdory všem snahám, byly z dnešního pohledu pracovní podmínky velmi těžké. Proto se nedivím, že se část nově přijatých tkadlen nechala zmanipulovat a vyhlásily stávku. Ta ale byla velmi rychle ukončena, protože ostatní zaměstnanci, kteří měli v podniku zaměstnanou mnohdy celou rodinu si uvědomili, že se jedná o pokus levicových bouřliváků následovat revoluční akce přinesené z Ruska a vzniklé ztráty by negativně ovlivnily jejich výdělky. Proto za stávkující tkadleny nastoupily přadleny i tkalci, a provoz továrny nebylo nutné zastavit ani výrazně omezit.
Protože uvedenými změnami byly běžné úkoly související s provozem dílen přeneseny na mistry, umožnilo to majitelům zaměřit své úsilí více na perspektivní rozvoj továrny a s větším soustředěním se věnovat oblastem jim blízkým . Bedřich si vzal na starost péči o strojní zařízení a proto několikrát za den procházel všechny dílny a i v ohlušujícím rachotu strojů poznal, když některý stroj neměl pravidelný chod, nebo bylo třeba namazat ložisko. Pro tuto vlastnost byl postrachem mistrů i údržby a protože byl ze všech bratrů nejmenší, byl jeho příchod zpravidla signalizován heslem bacha jde sem „malý pán“. I když jeho přísnému pohledu nic neuniklo, byl mezi zaměstnanci oblíbený, protože každou stížnost nebo prosbu vyslechl, poradil a bylo-li nutné i zařídil nápravu. Měl také výbornou paměť a proto k opravě stroje nebo nalezení zazděného, či zemního rozvodu nepotřeboval žádné výkresy, ale vždy se rychle orientoval a ukázal přesně místo, kde je třeba kopat nebo bourat. Aby neztratil přehled o novinkách v textilním strojírenství navštěvoval různé evropské výrobce a ze získaných poznatků se v přítomnosti všech tří bratrů rozhodovalo o koupi stroje, nebo o vlastní výrobě. Zajímavá byla i jeho prozíravost s jakou uměl prosadit předimenzování nosnosti podlah, spojovacích potrubí či pohonu strojů. Ve většině případů budoucnost ukázala, že měl pravdu a nebyly proto nutné dodatečné úpravy. V rozmezí několika let byla na Brunce instalována moderní pračka vlny a rozšířena barevna, ve které bylo možné barvit jak vlnu tak přízi. Po dalším rozšíření tkalcovny, přádelny a skárny bylo nutné rekonstruovat kotelnu zakoupením tří kotlů systému „ROUČKA“ a doplnit strojovnu o další parní stroj a výkonné dynamo sloužící k elektrifikaci továrny. Touto dostavbou byla zkompletována celá technologie výroby látek tak, že se na Brunku dovezla vlna, uhlí a chemikálie do barevny a odvážely se hotové látky.
Druhý bratr – Ferdinand (mezi zaměstnanci přezdívaný jako „velký pán“ ) se brzy prosadil jako skutečný odborník. Využíváním moderních strojů a vhodným výběrem a mícháním vlny připravoval stále nové a dobře prodejné druhy i barevné vzory látek, Ve spolupráci s ostatními společníky se mu podařilo rozšířit vyráběný sortiment tak, že kromě látek na uniformy a pánských (letních i zimních ) látek, se vyráběly i svrchníkové látky včetně „HUBERTUSU“. Kkombinací ovčí vlny s velbloudí srstí byla osvojena výroba nových velmi jemných „flaušových“ pokrývek a po dalších úpravách i látek na dámské „flaušové“ pláště. V roce 1934 byly zakoupeny specielní pletací stroje na nichž se vyráběly módní pánské a dámské barety tzv. „rádiovky“ s ochranou značkou „BAJO“ a v roce 1937 byla postavena klimatizovaná budova v níž byla instalována moderní přádelna česané příze. Protože i ostatní soukeníci jej uznávali za odborníka s kterým rádi konzultovali své záměry a problémy, byl již v roce 1924 přizván jako konsultant a později jako člen textlní sekce Československého svazu průmyslu. V roce 1926 provdal svoji jedinou dceru Růženu za pražského stavitele Ing Prokopa Motejla, kterého přesvědčil, aby se přestěhoval na Brunku a nechal se zasvětit do všech tajů soukenického řemesla. A že se tento záměr podařil potvrzuje skutečnost,že Prokop Motejl se od roku 1932 stal nástupcem Jana Jokla a od roku 1935 nahradil Ferdinanda Jokla v textilní sekci Československého svazu průmyslu. Po roce 1938 byl dokonce zvolen předsedou této sekce.
Třetí bratr Jan dosahoval výborných úspěchů v obchodní činnosti a svých obchodních kontaktů využíval k zajištění odbytu pro nový výrobní sortiment a k návrhům na nákup nových strojů. Pro svůj rozhled a rozvážné jednání byl v letech 1919 – 1926 zvolen předsedou městského stavebního odboru, starostou Sokola a členem výboru Živnostenské záložny. V roce 1926 zakoupil bývalý evangelický sirotčinec, v němž zřídil a ze svých peněz financoval provoz „Útulny pro zestárlé a nemajetné příslušníky humpolecké“. Patřil také mezi hlavní iniciátory dobročinné činnosti, které se v této poválečné době věnovali i ostatní humpolečtí soukeníci a továrníci . Z dobrovolných příspěvků se na příklad v prvých letech nového státu realizovala výstavba nové sokolovny, byl zřízen stipendijní fond pro sirotky po padlých vojácích humpoleckého okresu, zřízen a provozován humpolecký sirotčinec apod. Jan Jokl zemřel v červnu
. Pozoruhodné je, že i při intenzivním rozvoji všech humpoleckých továren prosperovali i menší soukenické živnosti a zasílatelské firmy, které ve svých tkalcovnách a úpravnách vyráběly obdobné druhy látek jako továrny. Tato konkurence si nezpůsobovala ekonomické a odbytové problémy, ale naopak podporovala vývoj nových druhů i vzorů látek a zejména měla velkou zásluhu na dodržování maximální kvality.
A jak bylo podnikatelské úsilí humpoleckých soukeníků hodnoceno současníky, svědčí následující úryvek z přednášky Ing.Prokopa .Motejla přednesené na výročním zasedání Československého Svazu průmyslu (v prosinci 1937)
„ . . . . . Nebylo by nic platné, že již od r. 1544 byl v Humpolci cech soukenický. Stejně jako v jiných okolních městech zanikla by i zde tato výroba, kdyby humpolečtí soukeníci se nepřizpůsobovali daným poměrům. Jen této přizpůsobovací schopnosti a snad i zvláštní tvrdosti a tvrdošíjnosti, která je vrozena horáckému lidu lze přičíst úspěch, kterého soukenický průmysl dosáhl.
Výsledek této práce jest dobře znám v odborných i obchodních kruzích a humpolecký vlnařský průmysl vyšinul se dík jakosti svých výrobků na jedno z vedoucích míst svého oboru. A tato jakost, která jest nejlepší značkou humpoleckých výrobků, může jediná zachovati zaměstnanost 25 podniků, které čeká ještě v budoucnosti mnohé úskalí.
Důležité a potěšitelné při tom je, že tyto podniky mající dohromady na 401 stavů a 26.000 spřádacích vřeten jsou ponejvíce moderně vybaveny V poslední době byla v Humpolci zařízena i přádelna na česanou přízi a dnes jsou humpolecké podniky zařízeny na výrobu veškerých pánských vlněných látek.
To jest také jedna z příčin, proč textilní výroba, i když co do množství nijak rapidně nestoupá (vyrábí se průměrně l,250.000 m látek), lepší se kvalitativně rok od roku a tím možno vysvětliti, že dobývá stále nových a nových posic na tuzemském trhu. Ten jest ovšem omezený a podléhá konjunkturním výkyvům, které se až dosud podařilo lehce zdolati, dík tomu, že podniky jsou většinou malého a středního rozsahu a nejsou přeinvestovány. Přes to však má-li si situaci průmysl udržeti, musí hledati ventil v exportu . . . . . “
Obr 1.
„Brunka 1904“
Bývalý mlýn Brunka, upravený na valchu a rozšířený o dílnu se selfaktorem, který obdrželi v roce 1903 bratři Joklové od svého otce Františka Jokla st.
Obr 2
„Brunka 1929 „
Na obraze je patrný hlavní výrobní blok, kde byly ve II.patře tkalcovny v I.patře přádelny a v přízemí mykací složení , trhan a míchání vlny.
Uvnitř areálu (před výrobním blokem) byla budova s pračkou vlny a barevna Kolmo na výrobní blok strojovna a kotelna.
Podél silnice byl sklad vlny, kantýna s byty vrátného a kočího, kanceláře a obytná budova majitelů.
obr. 3
tkalcovna
na levé stěně je vidět transmise
která stejně jako transmise na
pravé stěně procházely celým
blokem
obr.4
přádelna mykané příze
Transmise pro selfaktory byly ,
Upevněny na středových
sloupech a procházely
rovněž celým výr. blokem
obr. 5
barevna
obr. 6
mykací složení
obr 7 Pračka vlny
obr 8 strojovna
vlevo u stěny je velín kotelny a
elektronapájení
Od setrvačného kola jsou napnuty lanové
náhony transmisí ve výrobním bloku
Pohled na výrobní blok v roce 1937 (za blokem je vidět novou česanou přádelnu)
obr 9 přádelna česané příze
u stropu je patrný rozvod upraveného vzduchu
Obr 10 skárna čes. příze
