Závěrečná kapitola vyprávění pana Pavla Motejla o životě soukeníků v našem městě a okolí. Aneb „Konec soukeníků v Humpolci“.
V předchozích kapitolách i citovaném úryvku přednášky Ing. Motejla jsem se snažil ukázat jaký rozvoj zaznamenala soukenická výroba v Humpolci do konce třicátých let minulého století. Podle dostupných informací dokonce v třicátých létech zaznamenal rozvoj výrobních prostředků i vyráběného sortimentu větší objem, než za předchozích 50 let. Na otázku co bylo takovou hybnou silou rozvoje humpoleckého soukenictví nemůžeme asi jednoznačně odpovědět, ale pravděpodobně největším přínosem byla dobře využívaná mechanizace a modernizace výroby, která se za vydatné podpory Živnostenské záložny realizovala jak v soukenickém cechu a soukenických živnostech, tak v nově budovaných textilních továrnách.
Zatím co o rozvoji tovární výroby jsem se dosti obsáhle zmínil v minulé kapitole, považuji za vhodné připomenout i nemalý význam a úspěchy v rozvoji soukenických živností a zejména soukenického cechu. Již skutečnost, že v roce 1938 působilo v Humpolci současně 25 továrenských provozů a 40 soukenických živností dokazuje, že v Humpolci neprobíhal standardní konkurenční boj, kdy rozvoj tovární výroby postupně likvidoval živnosti, ale naopak dobrá spolupráce a oboustranně výhodná kooperace přispívala k paralelně probíhajícímu rozvoji všech..Katalyzátorem tohoto jevu byl jednak soukenický cech, který v modernizovaných provozech nahrazoval soukeníkům chybějící technologie a jednak humpolecká specifika „zasílatelské podniky“.
Průkopníkem zasílatelských firem byl soukeník Karel Kocián, který se koncem XIX století, kdy stagnoval odbyt látek, pokusil prodávat své zásoby přímou nabídkou drobným spotřebitelům. Připravil si proto vzorky svých neprodaných látek, s kterými objížděl okolní města a nabízel je k přímému prodeji jak v obchodech, tak v domácnostech. Později si připravil vtipné texty a obrázky se svojí adresou, které mu za mírný obnos zveřejňovaly v novinách. Když zjistil, že tyto inzeráty mají úspěch a přibývalo zájemců o zaslání vzorkovnic, rozšiřoval nabídku i o výrobky jiných soukeníků. Brzy se připojili další soukeníci, kteří následovali zmíněného K.Kociána a požádali nadřízené orgány o registraci svých firem pod novým názvem „Zasílatelský závod“. Jejich zásluhou se zdokonaloval systém inzerce i organizace prodeje tak, že byli přijímáni externí zástupci firmy, kteří realizovali nabídku i prodej v místě svého bydliště. Jak rostl počet zasílatelských závodů, zlepšovala se reklama a rozšiřoval se i okruh míst, která navštěvovali jejich zástupci i povědomí široké veřejnosti o výrobním programu humpoleckých soukeníků. V roce 1938 bylo již v Humpolci registrováno celkem 50 zasílatelských firem, jejichž zástupci nabízeli celý sortiment humpoleckých výrobců prakticky ve všech českých i slovenských městech.
Ukázky prvých reklam průkopníka Karla Kociána z počátku 20.století
Skutečnost, že v Humpolci existovaly a úspěšně se rozvíjely jak tovární velkovýroba, tak drobné soukenické firmy a zasílatelské závody nejlépe dokazuje, že humpolečtí soukeníci nebyli pouze zručnými řemeslníky, ale i schopnými podnikateli, kteří si uvědomovali, že podnikatelský úspěch nespočívá v „chytračení“ a snaze vydělat i za cenu, že kolega prodělá. Naopak zkušenosti předků je pobízeli k hledání takové spolupráce, která přinášela nové možnosti a úspěch nejen vlastní, ale i celého soukenického oboru. . Majitelé zasílatelských firem měli nejlepší přehled o poptávce a možnostech maloobchodního prodeje a proto nebyly pro výrobce pouze odběratelem, ale v řadě případů i poradcem o předpokládaném odbytu nových druhů a vzorů. Proto se přirozeným vývojem ustálila pro všechny výhodná spolupráce, kdy továrny, které měly jak finanční, tak kapacitní možnosti, osvojovaly výrobu takového sortimentu, který vyžadoval nové postupy třeba i v celém výrobním procesu, ale s podmínkou dostatečně velkých odbytových možností. Naproti tomu poptávky po novinkách (módní vzory a barevné odstíny) s omezeným odbytem, byly pro továrny ekonomicky nezajímavé, ale plně vyhovovaly výrobním možnostem soukeníků i zasílatelů, kteří nevlastnili celou výrobní technologii a proto snáze nalezli vhodnou kooperaci buď v cechovních dílnách, nebo v některé továrně.
Spolupráce se soukeníky a zasílateli byla výhodná i pro továrny, které pro zajištění kontrahovaného objemu výroby musely vyrobit i patřičnou rezervu příze a hotových látek. A zde se opět uplatnila možnost oboustranně výhodného prodeje zbytkové příze soukeníkům a souběhu látek zasílateli.
Další důležitou podporu pro úspěšný rozvoj soukenictví představovala Živnostenská záložna. Na jejím založení v roce 1870, měl největší podíl soukenický mistr Jan Skorkovský, který spolu s některými členy soukenického cechu pro snazší nákup strojů založili občanský peněžní ústav, který nazvali Živnostenskou záložnou. Aby zdůraznili hlavní cíle tohoto záměru, bylo ve stanovách záložny výslovně uvedeno že: ….“ zvláštní zřetel budiž obrácen k žádostem jednotlivců i výrobních spolků (cechů) o půjčky na zakoupení strojů a náčiní potřebnému k výnosnému provozování řemesla…“
Aby byl zejména v počátcích existence záložny uvedený cíl plně respektován byli pro dohled nad její činností voleni do výkonného výboru voleni nejzkušenější a nejváženější soukeníci. Jejich zásluhou měla Živnostenská záložna i významné zásluhy na podnikatelské výchově soukeníků i začínajících továrníků. V počátcích byly podporovány výhodnými úvěry nákupy moderních strojů a členové výboru pečlivě dohlíželi na včasné splácení úvěru. A v případech, kdy soukeník měl potíže se splátkami pomáhali radou a různými formami spolupráce.. V pozdějších letech ale záložna upřednostňovala úvěry na nákup vlny a ostatních surovin potřebných pro zajištění výroby a pečlivě dbala, aby se neriskovalo v investičních úvěrech. Dobré výsledky a zejména účinná pomoc klientům přispívaly k rychlému nárůstu jejích členů (z 37 členů v roce 1870 na 216 v roce 1920 resp. 611 členů v roce 1938) Dobré vedení a úspěšnost záložny pomáhalo i k dobrým výsledkům v bilančních položkách z nichž v roce 1938 vklady přesahovaly hodnotu
Obdobně, jako přibývalo v Humpolci peněžních ústavů rozšiřoval se i sortiment a počet podnikatelských subjektů. Proto i když v době mezi oběma světovými válkami snad každý obyvatel naší vlasti věděl, že Humpolec je staré sídlo soukenické výroby (nazývané „Českým Manchesterem“) je vhodné upřesnit, že rozvoj města byl doprovázen i rozvojem další řemeslné i průmyslové výroby. Jako vhodný doplněk textilní výroby zahájil v třicátých letech bývalý soukeník Fridolín Závodský výrobu jemných pánských ponožek, sportovních punčoch a krejčovských žíněnek. Kromě toho je samozřejmé, že v bramborářském kraji, jakým je Českomoravská vysočina, nemohl ani v Humpolci scházet lihovar a z domácí suroviny vyrostlý průmysl kamenický,.4 pily, 3 tírny lnu, parní mlýn a továrna na mýdlo . Nezbytným doplňkem byl i bývalý měšťanský pivovar založený r.1597 a v třicátých letech patřící velkostatku Heráleckému. Jako v žádném chudém kraji, ani zde nescházeli kováři, soustružníci a perleťářství i knoflikářství. Zajímavé je, že v porovnání s dnešním stavem zde byla i větší hustota služeb tj.krejčích, obuvníků (ševců), šití prádla, pekáren apod.
V souladu s výše uvedeným je možné konstatovat, že pro Humpolec znamenala třicátá léta nejen období největšího rozvoje podnikatelských aktivit, ale i rozvoje městské infrastruktury a společenského i kulturního života. Mezi nejaktivnější spolky patřil bezesporu SOKOL, který kromě tělovýchovné činnosti organizoval i celou řadu společenských a kulturních akcí (tzv.veřejná cvičení s programem, taneční zábavy, divadelní představení, koncerty a letní tábory dětí a dorostu). Většina jeho členské základny se již tradičně skládala z členů soukenických rodin i jejich zaměstnanců a byla to především jejich zásluha, že byla postavena nová sokolovna s letním cvičištěm, na kterém se konala pravidelná veřejná vystoupení a ukázky nácviku sletových cvičení- Tradičně na tato vystoupení dodávaly členky SOKOLA své kuchařské speciality, doplněné nakoupeným pivem a domácími limonádami a maminky, které nevystupovaly při cvičení rozdávaly v provizorních stáncích občerstvení dětem zadarmo a dospělým za dobrovolné příspěvky z nichž byl hrazen úklid a ostatní režijní položky. Pro dodržení objektivního pohledu dlužno poznamenat, že kromě Sokola se cvičilo i TJ OREL a DTJ.
Humpolec se ale mohl pochlubit i svým fotbalovým oddílem a oddílem české házené,. Velmi aktivním a úspěšným byl Sportovní klub (S.K.Humpolec), který na cihelně vybudoval veřejnou plovárnu, kde byly k disposici šatny s uzavřenými kabinkami, sprchy, sluneční lázně a volejbalové hříště. V létě se tu kromě koupání a půjčování loděk odehrávaly i různé večerní atrakce jako ohňostroje, lampiónové plavby na loďkách apod .V zimě byl zase areál využíván k bruslení a hokeji na osvětleném kluzišti. V sousedství Cihelny vyrostly 3 tenisové kurty se šatnou, sprchami a klubovnou LTC (Lawn-Tenis-Club). Plachtařský odbor MLL(“Masarykovy Letecké ligy“) podporovaný a vedený soukeníky Jiřím Smrčkou a Ferdinandem Trnkou vlastnil několik větroňů a jeden motorový letoun.
Fotografie ze slavnosti, při které byl nový motorový letoun pokřtěn jménem „HUMPOLEC“ 
Čestní hosté slavnostních křtin letadla „Humpolec“
Velmi aktivním byl i klub českých turistů, jehož zásluhou (a hlavně zásluhou dobrovolných spolupracovníků) byly vyznačeny a každoročně upravovány turistické trasy po okolí Humpolce a v letních prázdninách byly zajišťovány i turistické ubytovny (nejčastěji ve škole v Hradské ulici.) Neúnavnými členy a propagátory KČT byli soukeníci Stanislav a Miloš Poláčkovi spolu s Oldřichem Kociánem, dlouholetým členem výboru Živnostenské záložny, který také každý rok autorsky připravoval přílohu k výroční zprávě Živnostenské záložny. Tyto brožury byly věnovány jak propagaci města a okolí, tak dějinám soukenictví a hradu Orlíka. S jakou láskou a přehledem pan Kocián psal je vidět v následujícím úryvku z brožury „POHLEDY DO ŽIVOTA A NEDÁVNÉ MINULOSTI SOUKENICKÉHO HUMPOLCE“ vydané jako příloha k výroční zprávě za rok 1938.
„………Celkový pohled na Humpolec, lze zachytit jedině z letadla, odkud jsou viditelné všechny části města, z nichž mnohé při pohledu s jedné strany, s kteréhokoliv kopce, se ztrácejí za některým návrším, na nichž město rozloženo. Zavřeme zraky nad krásou pohledu a soustřeďme pozornost na Humpolec, jako sídlo staré soukenické výroby. A když se zadíváte v myšlenkách na krajinu před sebou, v očích se zablýskne vodní hladina rybníka Cihelny. Hned vedle druhý rybník a malá sádka. Pod Cihelnou opět menší sádka a rybník Mlejnek. Pět vodních hladin vedle sebe! Projdete-li městem a jeho nejbližším okolím, uvidíte rybníky na Dusilově, u Humpoleckého dvora, v Podhradí, pod Okrouhlíkem dva, u Trnkova mlýna,( bývalé soukenické továrny Wurmovy) opět jeden, u Trnkovy továrny „Na lukách“ další, pod Trucbábou u Jiřic další dva, u Brunky velká krásná Peruš a neméně hezké Trdlo. Dále od města k Plačkovu rybník Pařezitý, v lesích Libických — jako mořské oko skrytý — tajemný Jordán, pod Lipnicí Kamenná Trouba. Na lukách kolem města prokopané hráze hovoří o starých rybnících zrušených. Všechny tyto rybníky, zvláště v městě, nebyly zřizovány jen pro chov ryb. Na místo řeky, jejíž vody soukenická výroba potřebuje, dovedli najíti naši předkové a nová doba náhradu v zřizování rybníků. Jest jich v samotném městě a nejbližším okolí více než tucet. Každá větší továrna má určité povodí, vodonosné svahy a dělí se o ně s městem, jehož vodovod zabírá stranu jihovýchodní…..“
K uvedenému textu si dovolím malou poznámku pro dnešní rybáře a ekology, Ve všech uvedených rybnících se chovaly ryby, jejichž stav byl při pravidelných výlovech upravován tak, aby správným poměrem mezi jednotlivými druhy ryb a vypouštěním bahna se udržovala potřebná čistota vody.
Rybařit se smělo jen v určitých obdobích a omezeném počtu povolenek A skutečně voda v těchto rybnících byla po celý rok tak čistá, že mohla být odebírána jako provozní voda do továren a v létě byly z rybníků krásná koupaliště. A co je nejdůležitější – majitelé i uživatelé dbali na to, aby okolí rybníků bylo po celý rok upravené a čisté bez odpadků a smrdutých zbytků návnad i mrtvých ryb.
Zde si dovolím poněkud odbočit a připomenout, že i z komunistického sborníku „HUMPOLEC 1461-1961“ je patrno, že přes veškeré snahy se komunistické hnutí až do konce II.světové války v Humpolci nijak výrazně nerozmohlo a navzdory jejich snahám soukromé podnikání slavilo zasloužené úspěchy.
Následné období II. Světové války (1939-1945) sice znamenalo opět stagnaci výroby i technického rozvoje, ale bezprostředně po válce za pomoci dodávek vlny z mezinárodní pomoci UNNRA se textilní podnikání v Humpolci úspěšné vzpamatovalo a na zmodernizovaném strojním zařízení ( automat. stavech, vysokoobrátkových spřádacích a skacích strojích, barevnách a úpravnách) se vyrábělo nejen zimní, nýbrž i letní zboží včetně dodávek pro vojsko, policii a další sítní zakázky Výrobní sortiment se rozšířil o nové módní látky z mykané i česané příze na obleky, svrchníky, zimníky, kalhoty, trenškoty, double na kabáty, kordy na jezdecké kalhoty, módní chevíoty a meltony, prima látky zimníkové i levné konfekční zboží, žíněné látky do příprav krejčovských, povlaky do aut, radiovky, barevné čepice apod.
Únorový převrat v roce 1948 ale ukončil rozvoj soukromého podnikání a nastoupil postupný úpadek soukenictví v Humpolci. Nejprve byly znárodněny všechny podniky zaměstnávající více než 50 zaměstnanců tj. jmenovitě následující závody (a jejich majitelé ):
1. Bratří Joklové ( Bedřich Jokl, Jiří Jokl a Ing. Prokop Motejl),
2. Primatex (Josef Lešovský a Ing. Jaroslav Lešovský),
3. Karel Trnka (Gustav Trnka,Mir Trnka a Jos. Drapela)
4. Adolf Trnka (Adolf Trnka, Jiří Trnka a M. Trnková),
5. Josef Smrčka (Jan a Jiří Smrčkové, Klementina Smrčková),
6. František Jokl, (Zdeněk a František Jokl)
7. Jindřich Barták
8. Jaroslav Smrčka
9. Bohumír Nejedlý
10. Božena Stanglerová
11. Společenstvo soukeníků v Humpolci
Zbývajícím soukeníkům bylo ještě povoleno pokračovat v podnikání,ale šikanování a omezování podnikatelských aktivit vyvrcholilo v 50. letech zákazem činností a nuceným prodejem (převodem) výrobních prostředků do národního podniku SUKNO. Jmenovitě se jednalo o živnosti :
1. Karel Janoušek,
2. Jan Barták,
3. Antonín Kratochvíl
4. Jan Kratochvíl,
5. Bedřich Kryštůfek,
6. Jan S. Kryštůfek,
7. Jaroslav Mašík
8. Otokar Med,
9. Václav Narovec
10. Miloš Poláček
Následné období státem řízené textilní výroby znamenalo také zásadní změny v objemu výroby a hlavně ve vyráběném sortimentu. A tak jestliže snahou podnikatelů bylo zachovat výbornou pověst humpoleckých soukeníků, a proto místo zvyšování objemu výroby byl hlavní důraz kladen na kvalitu a nové módní výrobky, národní podnik SUKNO byl zařazen mezi výrobní závody zásobující obrovský trh bývalé RVHP (Rada Vzájemné Hospodářské Pomoci východoevropských států), a proto nebyl limitován prodejností vyráběného sortimentu, ale naopak mu byly ukládány úkoly vyrábět co největší objemy látek v sortimentu odpovídajícím potřebám velkých konfekčních firem. Proto se také z vyráběného sortimentu postupně vyřazovaly tradiční druhy látek ze 100% vlny a byly nahrazovány lehkými šatovkami z česané příze ve složení 60 – 75 % polyesteru a jen 25 – 40 % vlny určenými pro konfekční průmysl.
V roce 1988 byl n.p. SUKNO transformován na státní akciovou společnost SUKNO Humpolec. Protože organizace výroby státního akciové společnosti SUKNO předpokládala úzkou kooperaci všech svých 11 závodů jejich výrobní zařízení neumožňovalo rozdělit stávající a.s. SUKNO na původních 11 soukromých firem. Aby byla zachována textilní výroba v Humpolci byl připraven a usnesením vlády ČR v červnu 1991 schválen Privatizační projekt, kterým byly z a.s. SUKNO vyčleněny závody 04 – 11, které byly předány restituentům jako naturální náhrady a ve zbývající části a.s. SUKNO zahrnující závody 01 Primatex, 02 Brunka a 03 Lužická ul. (bývalá firma bratří Trnkové), byly restituentům vyrovnány majetkové nároky předáním většinového podílu akcií. Této nové akciové společnosti se v prvé polovině 90tých let dařilo vyrovnat jak s vývojem nových výrobků a jejich uplatněním místo bývalých odběratelů v zemích RVHP na západoevropských a amerických trzích, tak s postupným snižováním režijních nákladů.
Ale vzhledem k tomu, že odbyt byl z více než 80% závislý na exportu, kde světové ceny a silná koruna znamenaly prakticky neměnný příjem, nedařilo se ovlivnit negativní vývoj ekonomických ukazatelů způsobený každoročním nárůstem nákladů ( roční inflace 10%, nárůst úrokových sazeb provozního úvěru až na 16% p.a. atd.) Proto bylo nutné přistoupit k řadě opatření jejichž cílem bylo omezování nákladů s následným snižováním objemu výroby. Dalším cílem byl přesun administrativy i celé výroby na Brunku. Uvedený záměr byl sice realizován, ale již se nepodařilo dořešit ostatní ekonomické problémy, které způsobily, že v roce 2003 byla textilní výroba definitivně ukončena.
Všechny příznivce vyprávění pana Motejla a historie vůbec mohu navnadit zprávou, že se pan Motejl chystá sepsat přímo osobní vzpomínky na nelehkou dobu po únoru 1948, respektive na etapu týkající se znárodnění továrny jejich rodiny. Myslím, že se máme na co těšit.
Pane Motejl, muj pradeda Adolf Havelka pracoval v Humpolci jako soukennik a v roce 1940 sepsal vse co si pamatoval z tehdejsi techniky. Strojem psanych asi 50 stranek mam zde u sebe. Mel by jste zajem o kopii?
charles@gmail.com
Pane Motejl, udelal jsem chybu: muj email je charles794@gmail.com