Pro cestovatele často není lehké pochopit některou zemi, její zvyky či její národ. Český turista může mít paradoxně potíže i na cestách po Evropě. Porozumět například vztahům Britů a Francouzů včetně jejich vzájemných četných pošťuchovaček a vtipů – to vyžaduje i znalosti historie – třeba i slavné námořní bitvy u Trafalgaru.
Britové letos pompézně slavili 200.
výročí námořní bitvy u Trafalgaru a epochálního vítězství nad
Napoleonem. Francouzi bitvu považují za jeden z početných střetů ve
válce se Třetí koalicí.
Suchaři kontra žabožrouti 200 let poté
Ani dvě století po námořní bitvě u Trafalgaru se Britové a Francouzi
nepřestávají častovat urážkami. Anebo je to přátelské pošťuchování mezi
sousedy?
All right. Víte, jak se říká statisíci mužů s rukama nahoře? Správná
odpověď: "Francouzská armáda." Anebo: proč sázejí v Paříži podél
bulvárů stromy? "Přece aby se Němcům dobře pochodovalo ve stínu."
Pardon, mesdammes et messieurs! Jestlipak tušíte, jak v Británii
nejlépe najdete vlakové nádraží? "Sledujte, jakým směrem jezdí
sanitky." A jak že se v Anglii říká atraktivním ženám? Správná odpověď:
"Zahraniční turistka."
Když se začínají říkat podobně xenofobní vtipy, je mnohdy lepší tiše
po anglicku zmizet. Anebo po francouzsku – podle toho, na které straně
Lamanšského průlivu (Anglického kanálu?) se právě nacházíte.
Diplomatická nedorozumění
Ne každému se to však podaří – a potom vznikají diplomatická
nedorozumění. Francouzský prezident Jacques Chirac letos v létě udělal
klasickou chybu všech politiků. Přehlédl zapnuté mikrofony a zažertoval
v přítomnosti německého kancléře Gerharda Schrödera a ruského
prezidenta Vladimira Putina na adresu Britů: "Do zemědělství nám nemají
co mluvit. Jediné, čím přispěli, je nemoc šílených krav."
Nahrávací zařízení běžela vesele dál, takže celý svět se dozvěděl,
že francouzské potíže se Severoatlantickou aliancí začaly už v
okamžiku, kdy tehdejší generální tajemník NATO Lord Robertson
(pocházející ze Skotska) Chirakovi nabídl místní specialitu: prejt.
"Nemůžete věřit lidem, kteří jedí takové věci," řekl prý Chirac.
Není proto divu, že Britové se s chutí začetli do jisté statistiky
uveřejněné ve francouzském týdeníku Le Point, podle níž používá
pravidelně mýdlo jen deset procent Francouzů. "Pú-la-la: Většina
Francouzů se nemyje!" hlásaly titulky novin.
"Z filozofického hlediska se Anglický kanál za posledních 20 let
rozšířil," napsal anglický spisovatel Rob Blackhurst v předvečer oslav
výročí bitvy u Trafalgaru, které připadlo na minulý pátek. Z někdejších
rivalů se za 200 let stali spojenci, ale…
Nepřátelství trvá – v hlavách lidí
Začíná to už u slavné bitvy, která se odehrála kdesi daleko u
Španělska. Na sever od doverských útesů nikdo nepochybuje o tom, že to
bylo slavné vítězství Britů. Porazili početnější francouzsko-španělskou
flotilu a neztratili přitom jedinou loď.
Ale podívejme se do francouzských učebnic. Trafalgar? Prostě jen
jeden z početných vojenských střetů ve válce mezi Napoleonem Bonapartem
a Třetí koalicí, která skončila porážkou Třetí koalice v bitvě u
Slavkova. Co na tom, že v prvním případě zvítězili Britové a ve druhém
byli poraženi Rakušané.
Přestože již před sto lety obě země uzavřely "Srdečnou dohodu"
(Entente Cordiale), francouzská hrdost utrpěla mnoho hlubokých ran. V
koloniálním soupeření se Paříž nechala odsunout na druhou kolej, v
jednom století byla dvakrát dobyta Němci a v posledních padesáti letech
prohrála jazykovou bitvu s angličtinou.
"Srdeční přátelé" Francie a Británie tvoří v mnohém dva protipóly:
kontinent versus ostrov, latinský temperament versus anglosaský
pragmatismus, geometricky úhledné parky versus městský hvozd ve volném
stylu, upřímný cit a prostopášnost versus suchý humor a pokrytectví.
Akceschopná vláda s jasným mandátem (Británie) versus dvojvládí
parlamentu a prezidenta (Francie). Osvícená monarchie versus matka
všech republik. V obou případech jde o vrchol evropské civilizace, na
který se dá ovšem dojet dvěma způsoby: s volantem nalevo či napravo.
Zažité stereotypy a předsudky
O to více překvapí, že typický Angličan v očích Francouzů stále
přežívá jako odlesk podobizny Johna Bulla, skrze něhož spisovatel Dr.
Arbuthnot již na počátku 18. století personifikoval světu Británii.
John Bull je mírně obtloustlý, má tvídové sako, buřinku a hůl, občas
vezme na procházku svého buldoka, rád si zajde na pivko a doma je
svrchovaným pánem.
Tento stereotypní obraz ještě posílil po válce J. R. R. Tolkien se
svým Bilbem Pytlíkem či J. K. Rowlingová panem Dursleym a jeho tlustým
synkem Dudleym, mezi nimiž tráví Harry Potter (ve Francii velmi
oblíbená postavička, snad proto, že je tak neanglický?) každé léto.
Pivní cejch a hovězí steak patří ke každému Britovi stejně jako
bicykl, rádiovka, pruhovaná košile a věnec cibule kolem krku ke každému
Francouzovi. Čím se ještě vyznačuje stereotyp Francouze?
Je to dosti nedůtklivý chlapík. Když jej něco dožere, tak se sebere
a s několika dalšími odborářskými druhy vyrazí s kolonou náklaďáků do
centra Paříže, aby zablokovali hlavní bulváry a troubili na všechny
strany.
Místní úřady či zaměstnavatel se pochopitelně jejich požadavkům
podvolí. Kdyby neustoupili, mohly by totiž v ulicích vyrůst barikády.
Koneckonců, víte, proč v pařížském zábavním parku zakázali ohňostroje?
"Protože kdykoli padne rána, všichni Francouzi se hned vzdávají," zní
správná odpověď.
I Angličané jedí žáby
Je na těchto stereotypech něco pravdy? Někdy ano. Mýtus o
"žabožroutech", kteří se nemyjí a odpudivý zápach cibule a česneku
přebíjejí drahými voňavkami, paradoxně posílili sami Francouzi tím, že
před několika dny zveřejnili jistý průzkum.
Podle něj se devět z deseti Francouzů pravidelně nekoupe. Co je
horší, dva a půl milionu ze 60 milionů obyvatel Francie se nekoupe ani
nesprchuje nikdy. V koupelně přitom tráví průměrný Francouz denně skoro
hodinu – větší část této doby však věnuje nanášení kosmetických
přípravků.
Na ostrovní straně průlivu zase sami sobě dokázali, že se nejen
nedomluví žádným cizím jazykem, ale mnozí chlapci z dělnických čtvrtí
mají problém psát i anglicky. "Hrozí, že jazyková výuka se stane
výlučně doménou dívek a střední třídy," konstatoval tuto středu vrchní
školní inspektor David Bell.
Francouzi občas Britům napůl z legrace doporučí, aby zazdili tunel
na své straně a prohlásili se za 51. stát USA, zatímco oni se konečně
dočkají navrácení své Bretaně a Provence. Také na tomto stereotypu
Britů – jakožto roztahovačných sucharů – je něco pravdy. Nejde jen o
zahraniční politiku Londýna. Do Británie se totiž z USA rozšířil virus
v podobě zvyku požadovat astronomické náhrady za poškození práv
zákazníka, který zatím na druhou stranu eurotunelu nepronikl.
Jak je vidno, zatímco Francouz kdykoli postaví zátaras a druhý den
poslušně odejde domů, Brit se zaťatými zuby všechno odkýve, avšak na
rozdíl od Francouze není líný lepit známky na dopisy a žhavit telefonní
linky ještě měsíce poté, co podle svého mínění utrpěl újmu.
Pokud jde o Bretaň a Provence, statistiky hovoří jasně: v posledních
letech zde zakoupilo domy přes 100 tisíc Britů. Nejvíce průvodců a
kuchařek o Francii vychází v Londýně. Mimo jiné to znamená největší
invazi Britů na jih od stoleté války.
Na druhou stranu je třeba říci, že čtvrt milionu obyvatel Francie
-pyšnící se nejdokonalejší ochranou zaměstnanců, nejdelší dovolenou a
nejkratší pracovní dobou v západní Evropě – nebylo líných přesunout se
do Británie, kde se stále vyplatí dělat přesčasy. "Odbory" a "stávka"
zde totiž patří od časů Margaret Thatcherové mezi slova, která se ve
slušné společnosti neužívají.
Z výše uvedeného vyplývá, že početná armáda Francouzů se v
posledních letech opravdu vzdala. Ovšem nikoli nepříteli, nýbrž své
pýchy a přesvědčení, že jen oni umějí žít (savoir vivre), a vyměnili je
za poněkud praktičtější "time is money".
A stále více Britů touží stát se alespoň na část roku pojídači žab s
věncem cibule kolem krku. Možná se přitom honí v rádiovce na bicyklu, s
hygienou to nepřehánějí, zato se každé ráno řádně postříkají kolínskou.
Že by admirál Nelson zemřel zbytečně?
