Ze svého lobbingu mám dobrý pocit, říká muž, jenž vydobyl výhody malým pivovarům a vytvořil novou značku
Město na Vysočině, na půl cesty mezi Brnem a Prahou, před lety proslavil Zdeněk Svěrák s Ladislavem Smojlakem, jejichž student Hliník se v komedii Marečku, podejte mi pero odstěhoval do Humpolce. Dnes je na internetových stránkách Humpoleckého zpravodaje zmiňován na prvním místě rodinný pivovar Bernard. Teprve pak obec připomíná slavné rodáky, kterými byl například světoznámý dirigent a skladatel Gustav Mahler nebo režisér Osvobozeného, později i Národního divadla Jindřich Honzl.
Dvě kotvy
Stanislav Bernard není rodilý Humpolák – jak se v kraji říká – a ani po dvanácti letech se jím tak úplně necítí. Přestože si tu postavil dům a v posledních volbách ho místní zvolili do zastupitelstva. „To víte, kuličky jsem tu s klukama necvrnkal. Když přijedu domů do Slezska, máme na co vzpomínat: chytání pstruhů v potoce, fotbálek, ale i holky.“ A tak když ho někdo v Humpolci pošle do háje, vrací se domů. Háj ve Slezsku je totiž jeho domovem, kam velmi často odjíždí. „Mám dvě kotvy,“ říká, když se ho ptám, kde je vlastně doma. „Dvě místa, kde rád jsem, a jinak to neřeším.“ Stejně jako Stanislav Bernard, ani pivo nebylo vždy v Humpolci tak zcela „doma“. „Když jsme začínali nabízet pivo po okolí, hostinští říkali: Bernard, to neznám. Odkud je to pivo? A když jsme řekli, že z Humpolce, většinou jsme slyšeli, tak s tím běžte pryč.“ Humpolec jako pivovarnické město vynesl do celonárodního povědomí až Bernard, přesněji značka piva, jíž propůjčil své jméno. Přitom se sám do té doby potkával s pivem leda tak v hospodě. Po vysoké škole elektrokonstruktér v Sigmě, později vedoucí Prioru na severní Moravě, se stal známějším až po revoluci na Okresním úřadu v Opavě, kde spoluzaložil a vedl vydavatelství místních deníků Region. Cestu ke známé značce piva zahájil před dvanácti lety se svým současným společníkem Josefem Vávrou, humpoleckým rodákem, který se kdysi v místním pivovaru vyučil. Chtěli vyvážet do Polska Ostravar, kde tehdy Vávra pracoval jako podsládek. „Náš podnikatelský plán skončil se zavedením vysokých cel. A jednou přišel Pepa Vávra s tím, že v Humpolci jde do dražby pivovar.“
Aspoň bylo uklizeno
Na dražbě v Humpolci nikoho neznali. Drželi se stranou a vyčkávali. Cena pivovaru, který měl účetní hodnotu 9,5 milionu, letěla nahoru po milionech. „Jako strop jsme si stanovili 45 milionů korun. Měli jsme to spočítané na výrobu šedesát tisíc hektolitrů piva ročně. Když cena vyšplhala na 44 milionů, jen jsem se Pepy zeptal: Prosím tě, dokážeš toho uvařit trochu víc? Třeba osmdesát tisíc? Když to prodáš… řekl mi.“ Před posledním klepnutím přihodili Bernard s Vávrou a tehdy ještě se třetím společníkem, Vávrovým švagrem Rudolfem Šmejkalem, na 45 milionů. Dražba skončila. „Všichni si mysleli, že jsem se zbláznil,“ připomíná Bernard. Noví majitelé převzali pivovar nevalné pověsti, který – protože byl už před dražbou určen k likvidaci – nevařil, a za sedm milionů korun zásob k tomu. „Bylo to strašné. Pivovar byl technologicky po smrti, jedině že tu bylo uklizeno,“ vzpomíná Bernard na první prohlídku vydraženého podniku. Provoz zpočátku běžel jen díky úsilí řady nadšenců a známých. Například lahvovnu držel řadu měsíců při životě Šmejkalův strýc s kamarádem – oba v důchodu. Když vymýšleli název pro nové pivo, probrali snad všechno – od hradů z okolí včetně nedaleké zříceniny Orlíku až po botanické a přírodopisné názvy. Nakonec Vávra navrhl Bernard, název krátký, který se nemusí překládat. Ale musel slíbit, že to bude opravdu dobré pivo. „Nakonec to nezní tak blbě,“ říká Bernard. Vávra splnil slovo, a když hospodští nové pivo ochutnali, začali ho postupně i objednávat. Odborníci Vávrův um ocenili i pěti zlatými poháry Pivexu. Hodně tehdy pomohla reklama: dálnici, po níž Bernard zpočátku dojížděl z Opavy do Humpolce, začal jako jeden z prvních zdobit poutač na nové humpolecké pivo. Tehdy to ještě nebylo zvykem a nápad Bernarda zabral. „Jen během tří týdnů v roce 1992, kdy se reklama objevila, se nám zdvojnásobil prodej. Navíc jsme byli vidět na různých akcích, dělali jsme barterové obchody například s Frekvencí 1.“ Vznikající značce nahrála i situace na trhu, kde se její velcí konkurenti v nových podmínkách nestačili rozkoukat. Pivovar tak hned roku 1992 překročil oněch plánovaných 80 tisíc hektolitrů a uvařil 107 tisíc hektolitrů piva. Na této úrovni se firma drží dodnes. Právě za to, jak zametl pivu cestu ke značce, již lidé v průzkumech pravidelně uvádějí mezi deseti nejznámějšími, získal Bernard řadu cen: třeba marketingoví odborníci ho vybrali za Brand managera roku 2000.
První veřejný lobbista
Skutečný věhlas Bernardovi a zároveň značce stejnojmenného piva přinesla až snaha prosadit daňové zvýhodnění malých, nezávislých pivovarů. I když je dnes už lobbing skoro tak obyčejná činnost jako pečení rohlíků, tři čtyři roky po revoluci byl ještě v plenkách a příliš se o něm nemluvilo. Bernard veřejně vystupoval, byl vidět v médiích, nebál se obcházet poslance. „Inspiroval jsem se v Německu, kde podobný svaz sdružuje přes tisíc malých, nezávislých pivovarů. A taky jsem vycházel z toho, že poslanci jsou tu pro nás. Poslanec, spolužák z gymnázia, mně tehdy otevřel dveře ke spoustě lidí. Pak už bylo na mně jim vysvětlit, co chci a proč.“ Prvním jeho krokem bylo v roce 1993 založení Svazu malých a nezávislých pivovarů (tam už jeho pivovar díky vstupu Belgičanů nepatří). Přestože se původně orientoval na ministry a lidi z tehdejší vládní pravicové koalice, cesta k úspěchu nakonec vedla přes Levý blok. Celá opozice byla pro a v koalici se našlo díky Bernardovi dostatek lidí, kteří to podpořili. Daňová úprava nakonec přežila i přezkoumání Ústavním soudem. „Osobně mám z tohoto lobbingu velmi dobrý pocit. Tehdy nešlo o peníze, o úplatky, ale o taktiku, jak to v parlamentu prosadit,“ tvrdí Bernard. Času, který objížděním poslanců strávil, Bernard nelituje. Podle něho prospěl tomu, že existuje stále přes třicet malých pivovarů, a zároveň zviditelnil značku Bernard. Za osm let, co daňové zvýhodnění platí, stálo stát jednu miliardu korun. „Myslím, že ve světle dnešních deficitů zachování pestrosti značek a řady pivovarů v Česku to za tu jednu miliardu stálo.“ Humpolecký pivovar tak ušetřil asi 4,5 milionu korun ročně.
Politické ambice nemám
Bernard sice sedí v humpoleckém zastupitelstvu, ale do velké politiky se mu nechce. Tvrdí, že i politika se dá dělat jasně. „Ale kdybyste to chtěl dělat náhodou poctivě, musel byste se nejdřív prokousat mořem těžkostí. A být řadovým poslancem by mě nebavilo. Musel bych mít nějakou moc, o něčem rozhodovat. Nebo by mě to možná i bavilo, jenže si nejsem jistý, jestli bych byl schopen vzdát se určité podnikatelské svobody. Navíc mám rozdělanou práci,“ říká Bernard. Ani po prodeji části humpoleckého pivovaru belgické společnosti Duvel Moortgat si totiž Bernard neodešel jen užívat vydělaných peněz. Jako ředitel pivovaru už sice nechodí na šestou jako kdysi, když začínali, ale pořád sedí ve stejné kanceláři a pivovarem žije stejně intenzivně jako dříve. „Vstup Duvelu nám pomohl dostat se z kolotoče přežívání. Vždy jsme měli ekonomicky slušně našlápnuto, ale to nestačilo,“ pochvaluje si nynější stav. A pořád dokáže diskutovat o problémech, které ho trápí, se stejným zanícením jako kdysi. Třeba o daních. Jen už se tolik neukazuje na veřejnosti a dělá si více času na sebe. Má rád lyže, tenis a adrenalinové sporty. O posledním výletu na raftech a canyoningu (skoky z vodopádů do hlubokých horských tůní) dokáže dlouho s nadšením vyprávět. Možná i proto se nevyžívá v drahých sakách či kravatách se zlatou sponou. Když mluví o penězích, které získal z prodeje části svého podílu v pivovaru, nestěžuje si. Dům za Humpolcem už stojí, ale zlaté kliky v něm nejsou. „Většina peněz šla zpátky do pivovaru. A za to, co jsem si vydělal sám, se stydět nemusím,“ říká Bernard. Jednu radost si však Bernard dělá už dlouho. Zásadně se drží vozů značky BMW.
Odkud jsem
Pocházím z Háje ve Slezsku, kde jsem se 14. října 1955 narodil, střední školu jsem absolvoval v Opavě, vysokou v Žilině. Nyní již dvanáctým rokem bydlím v Humpolci, přesto se rád vracím domů do Háje.
Čím vším jsem byl
Po vysoké škole jsem začínal jako konstruktér elektro v Sigmě Dolní Benešov, následovaly severomoravské obchodní domy Prior, kde jsem dělal vedoucího v oddělení zlepšovacích návrhů a vedoucího odboru technického provozu. Přes Textil Ostrava, kde jsem byl krátce, jsem v roce 1990 nastoupil na tehdejší ONV, později OÚ Opava do funkce místopředsedy pro ekonomiku, ale také jako vedoucí odboru pro místní hospodářství a obchod. V té době jsem byl i spoluzakladatelem a ředitelem společnosti Region (vydavatel regionálních deníků). V roce 1991 jsem společně s Josefem Vávrou a Rudolfem Šmejkalem vydražil pivovar v Humpolci.
Co se mi v životě asi nejvíce povedlo
Zřejmě manželství. Mám – nyní již dospělé – dvě děti, které se o sebe dokážou postarat, a manželku Helenu, která mě vždy podporuje a je mi v životě oporou.
Můj nejbližší velký úkol
Dokončit stabilizaci firmy, to znamená zvýšit objem výroby a prodeje, což nám umožní akcelerovat další rozvoj.
STANISLAV BERNARD (47): „Kdo si umí vydělat bez podvodů, by neměl být brán jako černá ovce. Já se k tomu hrdě hlásím. Stát nebude úspěšný, když tu bude banda neschopných idiotů.“
Převzato z pořadu GEN
