Stanislav Bernard: Muž, který prosazením diferencované daně na pivo dal šanci ne

Motiv, proč vlastně Ing. Stanislav Bernard zahájil své tažení za diferencovanou spotřební daň na pivo, hledejme už v době těsně po roce 1989. Tehdy se totiž rozhodl, že se vrhne na podnikání. Jistým inspirujícím momentem bylo jeho přátelství s Ing. Josefem Vávrou. S ním a ještě s jedním partnerem se rozhodli koupit
chátrající pivovar v Humpolci, odkud Josef Vávra pocházel. Pivovar totiž byl nabízen v privatizaci.

„Víte, s podnikáním jsme zkušenosti neměli, nebylo kde je
získat. Naší nejsilnější zbraní byl zdravý selský rozum,“ uvádí s humorem Stanislav
Bernard. „Chtěli jsme zkusit, jaké to je. A bylo to pochopitelně i hledání a
prověřování vlastního já. Doba a společenská atmosféra byly prostě jiné,
panovalo více nadšení,“ doplňuje Stanislav Bernard.                                 

Chátrající objekt v hodnotě 9 milionů korun koupili v aukci
za 45 milionů včetně zásob za sedm milionů, které vzhledem ke své kvalitě neměly
kupce. Pivovar neměl velkou šanci na přežití, byl sotva krok od toho, aby přestal
fungovat úplně. Bernard se ale v té době inspiroval sousedním Německem. Tam
totiž v roce 2002 již sto let platila diferencovaná spotřební daň. Bez nadsázky
lze tvrdit, že tato daň je důvodem, proč v Německu dodnes existuje několik
stovek malých pivovarů a více než tisícovka regionálních piv. Škála, o které se
českému pivaři nezdá. A ani nemůže. Vždyť u nás existovalo kolem 40 malých a
středních pivovarů, ale jejich počet v důsledku tlaku největších pivovarských
hráčů postupně klesal.

Stanislav Bernard věděl, že se s ním jako majitelem malého a
nevýznamného pivovaru zralého na odpis nikdo na téma „navrhneme alternativní
výši spotřební daně na pivo, abychom někoho zachránili nebo abychom někomu
pomohli“ bavit nebude. To se u nás dodnes moc nepěstuje.

Napadlo ho po vzoru sousedních německých pivovarníků založit
instituci, kterou by politici brali vážněji než izolovaného jednotlivce. V roce
1993 založil v Humpolci (kde také jinde) Český svaz malých nezávislých pivovarů
a jako jeho předseda začal s politickou reprezentací přímo jednat. „Byl jsem
nejen podnikatelem a začínajícím pivovarníkem, ale stal jsem se také lobbistou,
tedy člověkem, který státní a politické struktury informuje a chce tak dosáhnout
změny v nějakém zákoně,“ vzpomíná Stanislav Bernard. „To jsem ovšem nevěděl,
jak dlouhá, klopotná a místy dost strastiplná a stresující činnost mě čeká,“
dodává.

Bernard se domníval, že v době, kdy platila idea „trh
rozhoduje vše“ a alespoň verbálně byly propagovány principy liberálního
přístupu k ekonomice, svého cíle dosáhne už proto, že mu nešlo výhradně o
jeho firmu, ale i o partnerské subjekty (malých nezávislých pivovarů bylo ve
svazu tehdy kolem dvaceti). Mýlil se. Realita byla jiná. Podstatně horší.

Zamýšlí-li se dnes nad svou tehdejší aktivitou, nemyslí, že by
šlo o čin odvahy. Spíše zdůrazňuje nezbytnou vytrvalost, důslednost a schopnost
racionálně argumentovat. Od té doby je rovněž toho názoru, že slovo lobbovat
není neslušné. Je zkrátka označením aktivity, která za okolností nastavených
správným způsobem vede k žádoucímu cíli. Z plodů úspěchu se pak
netěší pouze ti, kteří s myšlenkou přišli nebo ji podporovali. V důsledku prospěje
i těm, kteří mají pivo rádi
a pijí jej.

Ale nepředbíhejme, než bylo dosaženo kýženého výsledku, musel
Stanislav Bernard osobně okusit, co znamená jednání s politiky, ať již na
ministerstvech, nebo ve vládních či nevládních institucích.  Se svým
nápadem nejdříve zašel na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, ale tam
neuspěl. „Ministr zemědělství Josef Lux pokýval hlavou, řekl, že to stojí za
pomoc, a nakonec neudělal nic,“ vzpomíná beze stopy hořkosti Stanislav Bernard.
„Nejnadějněji vypadala situace během jednání s tehdejším ministrem financí
Ivanem Kočárníkem. Už jsme mysleli, že máme vyhráno, ale ouha, vnitropolitická
mašinerie jeho partaje vše rozmetala,“ říká Stanislav Bernard. To vše se stalo v
roce 1993.

Nakonec Bernarda napadla spásná myšlenka – zapojit do akce
Poslaneckou sněmovnu. Díky situaci v dolní komoře a rozvrstvení politických sil
byl nakonec zákon přijat, a to i proti vůli tehdejší vlády. „Musím konstatovat
to, co bych dnes už říct nemohl: Tehdejším poslancům šlo v mnohem větší míře o
věc, a proto naši myšlenku podpořili. Nezapomeňme, že bylo krátce po revoluci a
politici uvažovali zcela jinak než dnes,“ zdůrazňuje Bernard.

Kdo se domnívá, že malé pivovary měly vyhráno, přesvědčí se
– jako iniciátor změn – že se plete. Na základě lobbingu velkých pivovarů celý
návrh zákona rozporovala prezidentská kancelář tehdejšího prezidenta Václava
Havla. Podle Bernarda však byla právní kvalifikace tamních právníků natolik chabá,
že Ústavní soud námitka zamítl a cesta k diferencované spotřební dani byla
otevřena.

Lobbování představovalo tolik různorodých činností! Bernard
vzpomíná na televizní debaty a na televizní a rozhlasové diskuse s politiky v
přímém přenosu. Bylo nutné přijít na trh s něčím, co by bylo u nás nové, postavit
se velkým a mocným pivovarům a hledat podporu médií – ale jinak, než bychom to
vnímali dnes. Tehdy byl velký hlad po věcné diskusi, média byla otevřena i argumentům
těch, kteří se mohli zdát ve sporu bez šance. K tomu všemu Bernard podotýká: „Argumentoval
jsem, že přicházíme na trh v době nerovných startovacích podmínek. Proti nám
stáli pivovarští obři s velkou převahou v technologiích a vybavení
technikou schopnou konkurovat i na zahraničních trzích. Všichni ostatní, či
spíše zbývající, byli ovlivňování rajonizací a trh nejenže neexistoval, ale
stále měl jakousi pachuť nedokonalosti, a to nemluvě o odborném personálu, dostatečné
finanční zásobě atd. Navíc v té době začaly na náš trh pronikat zahraniční
firmy se vším, co k tomu patřilo. Ale přesto se naše věc podařila,“ říká dnes spokojeně
Stanislav Bernard.

Jeden moment však považuje Stanislav Bernard za zvláště významný.
„Nikdy jsme nikomu nic nedali, žádný úplatek, prostě nic. O to cennější je, že
jsme nepomohli pouze sami sobě, nám malým pivovarníkům, ale celému pivnímu trhu
a pivovarskému sektoru,“ říká Bernard.

Fakt, že diferencovaná spotřební daň funguje od roku 1995,
lze podle něj chápat jako cestu k tomu, v jakém stavu se dnešní pivní trh
nachází. V době kolem roku 1995 si mohl spotřebitel vybrat mezi 80–100
značkami piv. Pivní speciály prakticky neexistovaly, o neobvyklých pivech ani
nemluvě. Dnes je na trhu nejméně 500 značek piv, které nabízí na třicet
středních a velkých pivovarů a na sto třicet minipivovarů. Jejich počet
neustále roste, stejně tak i nabídka piv. Není to jen o značkách.

„Dnešní trh je díky malým, ale koneckonců i velkým pivovarům
nesrovnatelně pestřejší, než byl před dvaceti lety nebo těsně po přijetí zákona
o diferencované spotřební dani. Zkrátka tato daň umožnila přežít v počátcích
těm malým a podpořila postupný vznik minipivovarů,“ poznamenává Stanislav
Bernard.

A jak se Bernard dívá na fakt, že jeho činnost byla oceněna
hned v úvodním ročníku Ceny českého sládka F. O Poupěte za rok 2012? „Není to
jen o ocenění, i když mě samozřejmě velmi těší. Jaký význam by mělo
sebevýznamnější ocenění, kdyby nebylo doprovázeno
podnikatelskými výsledky, růstem výstavu piva a stále větším počtem
nabízených druhů a značek piva?“ vyjadřuje se k vyznamenání Stanislav Bernard.

„Víte, do práce se musí chodit nejen proto, aby si člověk
vydělal na živobytí, ale i aby mu práce přinášela radost. Jestli pro mě bylo pivovarství
zpočátku jen podnikatelským oborem, dnes je to pro mne mnohem víc. Je to branže,
kterou jsem si zamiloval a která díky svému jedinečnému produktu mnoho lidí
spojuje. A to nemůže jen tak někdo o své činnosti říci,“ dodává Stanislav
Bernard.

Další informace naleznete na internetových stránkách Českého svazu pivovarů a sladoven www.cspas.cz.