Když v předvánoční době ve všech výkladních skříních svítí a září nesčetné vánoční stromky, vracím se ve vzpomínkách do svého dětství, kdy nejkrásnější stromečky byly ty od tety Andělky.
Teta Andělka už dávno opustila tento svět, ale já ji v duchu vidím jako živou. Malá, drobná, staromódně oblečená, ale s drdůlkem stříbrných vlasů a krásnýma, blankytně modrýma očima. Ty oči ji omlazovaly a jejich dětsky důvěřivý pohled zabraňoval, aby někdo tetičce ublížil.
Říkám pořád – teta, tetička, ale Andělka ve skutečnosti nebyla ničí tetou. Žila sama v malém domku po rodičích, snad byla svobodná, nebo ovdověla v mladém věku, kdoví. Osamělost by byla jistě druhem jejího stráří, kdyby nebylo zvláštního umění, které ovládala. A to umění bylo – strojit vánoční stromky.
Teta Andělka uměla vánoční stromky nejen nazdobit, ale krásné ozdoby si i sama vyráběla – a téměř z ničeho. Pár archů barevného, stříbrného a zlatého papíru, trochu vaty – a zpod jejích rukou vyrůstaly hvězdičky, košíčky, vějířky, holubičky, prolamované řetězy a bůhvíco ještě. Tuto něžnou krásu nezhotovovala pro sebe – kdepak! Zdobila jí stromečky v širém okolí svého bydliště.
Mít stromeček ozdobený tetou Andělkou, to si lidé považovali za čest a předháněli se, aby k nim přišla právě včas. Kolika dětem udělaly Andělčiny stromečky radost! I z nejubožejšího, nepravidelně rostlého stromečku dokázala vytvořit úplného krasavce. Zájem o Andělčiny stromečky byl takový, že první začala zdobit už před Mikulášem a poslední dokončovala na Štědrý den odpoledne. Ozdoby pro své stromečky vyráběla snad celý rok. I ve smutných válečných časech zářily její stromečky stříbrem a zlatem, dýchaly láskou a dodávaly všem, kteří se kolem nich shromáždili, naději – zas bude líp!
Jak skromě Andělka žila, tak i odešla. Po válce přišly jiné starosti, všude bylo práce nad hlavu, a tak Andělčin hrob u hřbitovní zdi zůstával opuštěný. Žádná ruka nepřinesla chvojí a neozdobila hrob, byť malinkým, stromečkem.
Zase se blížily Vánoce – první poválečné. Blízko hřbitova stála čerstvá novostavba. Majitel zvedl svůj domek o patro a krov vyzdobil smrčkem s barevnými fábory. V předvánočním týdnu se nad krajem přehnala vichřice. Vyvracela staré stromy, lámala větve těch mladých a z krovu novostavby urvala májku. Ofáborovaný smrček přeletěl hřbitovní zeď a dopadl přímo na Andělčin hrob.
Tak se teta Andělka přece jen dočkala svého stromečku.
(Z knihy “Slepičí polévka pro duši”)
