Nejdřív si řekněme, co se nestane:
Svět se nespojí v nesmiřitelném zápasu s extremismem. Nesjednotí se proti militantnímu extremismu, toho druhu, který projevil svoji sílu v úterní masové vraždě, a už vůbec se nesjednotí proti „vlažnému extremismu“. Jím myslím celou tu široce založenou vlnu antidemokratického myšlení, která se táhne od jednoho břehu islamistického fanatismu, přes rozmanité formy protibělošského rasismu (naposledy se výrazně projevil v Durbanu) a bělošského neofašismu až politická ekologistická a antiglobalistická hnutí, opřená o břeh extrémní levice. Pošetilý ten, kdo by si snad vteřinu myslel, že pád „dvojčete“ těmito koncepty otřese. Naopak.
Jásot Palestinců nad masovou vraždou byl upřímný a spontánní – a naopak, proklamace palestinských militantů odsuzujících teror jsou příkladem politického farizejství. Už za pár dní odloží masku „rozhořčení“ a jistě už dnes plánují další masakry na půdě Izraele. Ukáže se to, o čem někteří lidé píší už dnes – kdy v troskách ještě umírají nevinní lidé , že „Amerika si za to může sama“ a že „dohnala vykořisťované k zoufalému činu“, takže oběti jsou obětmi upírského kapitalismu a globalismu. Pokřiveně bude vyložena výzva Václava Havla, abychom „převzali zodpovědnost za tento svět“, ohrožený „útokem na lidskou svobodu, na demokracii“. Převzetí odpovědnosti bude chápáno v tom smyslu, jak jej naznačil Vladimír Lenin nebo Adolf Hitler – i oni převzali zodpovědnost tím, že demokracii zavraždili.
Pokud jde o potrestání viníků, naprosto není jisté, že budou vypátráni bezprostřední strůjci a pomahači vraždy. Třeba ano – a třeba se odhalí i nitky na některé státy nebo skupiny států. Běda Americe, kdyby chtěla zasáhnout proti agresorovi, jako se to stalo před šedesáti lety. Prach po explozi ještě nesedl a soudruh Grebeníček už psal do Lidových novin: „Doufám, že se americký prezident George Bush nerozhodne pro neuváženou silovou odpověď“. Dovedu si představit, že Emanuel Moravec by mohl napsat v prosinci 1941 „doufám, že se americký prezident Franklin Roosevelt nerozhodne pro neuváženou silovou odpověď“. Moravce nenapadlo něco takového napsat – K.H.Frank by se mu vysmál. Dnes se to dá napsat, protože skuteční strůjci a tudíž hlavní viníci musí zůstat nepotrestáni. Dnes tu myšlenku vyjádřil strážce komunistického krbu, za čtrnáct dní to bude papouškovat kdejaký mudrc, a běda, kdyby Bush dal rozkaz letadlům ke startu – i kdyby měl proti konkrétnímu státu v ruce důkazů plný balík.
Dojde k opaku. Žádný trvalý odsudek. Tento svět miluje extrémy a krajnosti mu imponují. Prestiž teroristů nesmírně vzroste, až se lidé otřepou z šoku. Letadlo likvidující dvojitou věž světového obchodu se stane symbolem protikapitalistického vítězství a mladí lidé na celém světě ho budou nosit na tričkách. Možná už příští sezónu.
A teď k tomu, co se stane:
Bezpečnostní orgány Spojených států se stanou terčem tvrdé kritiky za to, že „zaspaly“. I já jsem se v první emoci pateticky ptal, jak je možné, že se tři letouny mohly přeměnit v řiditelné bomby. Prostě – Spojené státy jsou svobodná země a nevybudovaly si mechanismus, který by zajistil sestřelení každého ze 46 tisíc denně letících letadel v jejich vzdušném prostoru, pokud vybočí z kursu. To přinese následky.
Bude posílen orwelliánský systém dohledu, kádrování a buzerace. Do obludnosti zduří bezpečností orgány na všech úrovních, v Americe i mimo ni, a bude to pro ně velké pokušení také převzít zodpovědnost. Od určité úrovně je kontrola tajných služeb čistě iluzorní záležitostí. Lidé se budou s obavami dívat na nebe a ještě výše, do kosmických prostor. Ty se stanou operačním polem, protože rozvoji systémů Hvězdných válek nelze po 11. září zamezit. Včera to byla letadla, zítra to budou rakety. Na Manhattanu neoperoval cvok s dodávkou plnou dynamitu. Tam operovala organizace se schopnostmi organizace státní, a ta k raketám přístup má, a pokud nemá, zjedná si ho. Optimální by bylo, kdyby se Hvězdné války budovaly společně, USA s Evropou, Ruskem, Japonskem a pokud možno i Čínou. Jelikož obvykle vyhrávají pesimální varianty, nedojde k dohodě ani mezi USA a Evropou s výjimkou Británie, natož s Ruskem. Což bude mít za následek závody ve zbrojení.
Obecně vzato, 11. září udělalo definitivní tečku za dvacátým stoletím. Začalo století jednadvacáté, ve kterém budeme na věk Verdunu, Osvětimi a Hirošimy vzpomínat jako na ztracený ráj a idylu, která se už nikdy nevrátí.
Přijít to stejně muselo dřív nebo později, přišlo to 11. září – a budižte prokleti všichni, kdo na tom máte i ten sebemenší podíl.
