Masivní teroristický útok na USA otevírá otázku, jakou roli obecně hraje náboženská víra v páchání organizovaného násilí, odkud se vzalo odhodlání zabíjet lidi ve jménu Boha, když generálně všechna náboženství hlásají lásku a milosrdenství.
Setkání je pak pro oba těžkým šokem, neboť došlo k vzájemnému otřesu jejich vír. Není přece možné, aby v tomtéž vesmíru existovali dva Stvořitelé (nebo dva božské panteony), takže mají na vybranou – buď svět a oni stvořeni nebyli, vznikli kdovíjak a Stvořitel neexistuje – což je nepřijatelná představa – nebo ten druhý propadl falešnému mámení Zla, ďábla atd., a musí být přiveden na cestu víry pravé, aby v budoucnosti k žádnému otřesu ze setkání s „cizím“ dojit nemohlo.
Z výše uvedeného příkladu vyplývá, co tak dobře známe z dějin – náboženská víra vyděluje skupiny věřících z celku lidstva, staví je proti sobě, učí lidi nenávisti a pohrdání jinověrci, souhrnně je jedním z nejmocnějších zdrojů xenofobie. Důvod je psychicky primitivní – každý, kdo věří v něco jiného než já, mou víru zpochybňuje, tedy ohrožuje a měl by být zničen.
V tomto okamžiku přímo slyším zuřivé námitky, že sám jsem nenávistný komunisty odchovaný ateista, když opak je pravdou – nejen křesťanství, ale jak slyšíme právě v těchto dnech, i islám je mírumilovné náboženství, které hlásá lásku k bližnímu, soucit, solidaritu s trpícími, odpor k násilí (nastav druhou tvář) a člověka vůbec zušlechťuje po všech stránkách.
Jak to tedy je, když náboženské války (přinejmenším jako záminka) jsou holým faktem a ve jménu víry a ideologie (která je sociálně psychologickým nástupcem víry) byla spáchána ta nejhorší zvěrstva?
Řešení našeho dilematu přinesl až pokrok při výzkumu chování člověka. Analýza dotazníků při různých sociologických průzkumech prokázala, že věřící, aniž jsou si toho vědomi, vztahují dobrotivé zásady své víry pouze na souvěrce, nikoli na ostatní lidi, na „nevěřící“. V našem podvědomí funguje mechanismus, který „třídí“ ostatní lidské bytosti: Ti, kteří věří v totéž co já, jsou skuteční plnohodnotní lidé, k nimž se musím chovat jako k „bližním“, kdežto ti ostatní jsou méněcenní, ke kterým mě žádná pravidla dobrotivé lásky, slušnosti a milosrdenství nevážou – v extrémním případě to jsou nepřátelé, kteří musejí být zničeni. Jedinou obranou proti tomuto mechanismu je pak výchova, vzdělání, kultura.
Není to příliš veselé objasnění, avšak já jsem si je nevymyslel. Skutečně vyplývá z behaviorálních vědeckých studií a v populární formě je kupříkladu uvedeno v knize Matta Ridleye „O původu ctnosti“.
Mají-li behavioristé pravdu, musíme již na samém počátku dějin nalézt boží vojáky, bojovníky za víru, jejichž úkolem je chránit tu kterou víru a popřípadě likvidovat nepřátele, věřící ve „falešné“ bohy.
Nalézáme nejen toto, ale přímo válečné bohy, neboť u přírodních společenství měla válka sakrální charakter, byla posvátnou záležitostí, v níž bůh vedl „lidi“ do boje proti „ne-lidem“ (a toto je ta základní primitivní představa, kterou téměř se zdarem oprášil Hitler). V našem civilizačním okruhu jsou nejznámějšími válečnými bohy řecký Arés, římský Mars a severský Ódin (Votan). Krásným důkazem „třídění“ lidí je označení Římanů pro všechny nevěřící (v římské bohy) – byli to prostě barbaři.
Existují i silné indicie, že první profesionální vojáci byli najati k „ochraně“ bohů a že tedy armády vznikly z náboženských důvodů. Touto indicií jsou ve starověku masově existující chrámové stráže. Byly to první stálé vojenské jednotky, první skuteční vojáci víry. O tom, že se jednalo o elitní gardové jednotky, které tvořily páteř antických armád, svědčí průběh slavné bitvy u Leukter roku 371 př. n. l., v níž thébský vojevůdce Epameinóndás zvítězil nad do té doby neporazitelnými Sparťany. Jádrem jeho sestavy, členěné do nebývalé hloubky, byl právě thébský Chrámový sbor, v bitvě téměř vyhlazený.
(„Národní“ vojáci vznikli mnohem později, až se vznikem prvních národních států a impérií a jsou tedy sociálně „mladší“ a jako válečníci nesou menší psychologický náboj násilí. Proto tzv. „imperialistické“ války nikdy nebyly doprovázeny takovými zvěrstvy jako války náboženské, respektive ideologické .)
Klasickým příkladem tíhnutí k násilí, i když artikuly víry hlásají pravý opak (opět se uplatňuje zásada, že jsou závazné toliko pro věřící, kdežto pohané jsou lovná zvěř) je pak katolická církev. Ačkoli vznikla jako mírumilovné sociální hnutí deklasovaných otroků a těch nejchudších, během čtyř století se stala mocnou vojensky uspořádanou organizací, která si pak dokonce k „obraně“ víry založila vojenské mnišské řády (templáři, johanité, řád německých rytířů). Islám, který vznikl na mnohem agresivnější půdě „starých“ náboženství, se militarizoval ještě důkladněji a mnohem rychleji. Boj za víru a víra sama zde splývá (odtud ona ohromující expanze od Číny až po Španělsko během dvou století!) a jiné kulturní zázemí se pak projevilo ve specifické formě „obrany“ víry. Jako odpověď na křižáckou invazi do Svaté země vznikla v lůně islámu sebevražedná sekta „asasinů“, které v hašišovém opojení cvičil mulla „Stařec z hory“ a vysílal do „světa“, aby realizovali jeho úklady. Proměněni drogou v poslušné nástroje pak prováděli sebevražedné útoky na křižáky a jejich vystoupení učinilo na západní rytíře tak silný dojem, že název útočníků převzala angličtina a francouzština ve slovním významu „vrah“. Paralela s modem operandi současných arabských teroristů a s funkcí bin Ládina je více než zřejmá.
Ačkoli nesčetné potoky krve, prolité v nekonečné řadě náboženských a ideologických válek – když ideologie má tytéž psychologické „parametry“ jako náboženská víra – se přičinily o oficiální distanci dnešních církví od násilí, velká světová náboženství se de facto vojáků víry nevzdala a na světě se nepřestává vraždit ve jménu Boha s tichou podporou i těch náboženských hodnostářů, kteří mají plná ústa slov o míru, lásce a milosrdenství.
Stoprocentně to platí o islámu. Pokud by duchovní vůdci tohoto náboženství opravdu stáli o mír, o toleranci a o řešení dialogem, stačilo by na arabské teroristy a jejich organizace uvalit klatbu. Tímto jednoduchým opatřením by byl rázem světovému terorizmu zlomen vaz. Jenže tuto tak snadnou a BOHULIBOU věc všichni ti ajátolláhové a mullové nikdy neudělají, neboť by se připravili z jejich pohledu o nejstatečnější a nejprogresivnější vojáky víry!
Bohužel obdobným cynickým pokrytectvím trpí i křesťanské církve. Alespoň nevím o tom, že by papež exkomunikoval irské katolické teroristy a protestanti zase svoje. Je sice pěkné (především na poslech) pronášet mírové proslovy a modlit se za mír, ale zřejmě lepší je držet si v rezervě vlastní katolické vojáky víry. Soudím, že oboustranné uvalení církevní klatby na násilí by rázem terorizmus v Severním Irsku zlikvidovalo a ušetřilo za ty roky stovky, ne-li tisíce lidských životů.
Toto moderní dobou přinesené pokrytectví, jehož jsou si někteří vědomi a další je vnímají podvědomě, je pak příčinou, že i lidé, kteří potřebují Boha, se od katolické a jiných církví odvracejí.
V současném světě národních států a národních armád – pokud připustíme, že sociální ideologie jsou pokračováním ideologií náboženských – se tedy vojáci víry přetransformovali v teroristy, přičemž navazují na tradiční metody boje. Není náhodou, že metody bin Ládina kopírují metody „Starce z hory“ a že IRA a ETA svou strukturou a morálním ustrojením připomínají mnišské vojenské řády. Má-li se tedy svět zbavit organizovaného terorizmu, musí se především zbavit těchto vojáků víry. Není to ani tak otázka zbraní jako otázka chtění příslušných duchovních vůdců, jenže oni stejně pokrytecky touží po moci jako „světští“ vůdci a nejsou schopni poslechnout vlastního Boha, který určitě po násilí terorizmu netouží.
Ještě mi zbývá z tohoto ideologického světa falše a pokrytectví vyjmout buddhismus. Ten zůstal u starých dobrých chrámových stráží, terorizmem moderní svět neohrožuje a na rozdíl od ajatolláhů a papežů je možno dalajlámovi jeho slova o míru a toleranci věřit. A přitom Tibet je na tom mnohem hůře než Palestina, Severní Irsko a Baskicko dohromady.
Psáno v Praze 17. 9. 2001
