Tip na výlet: Pramen Vltavy – Bučina – Knížecí Pláně

Na našem výletě se podíváme k pramenu Vltavy, odtud se vydáme na Bučinu kde přenocujeme legálně ve stanu nebo jen ve spacáku na nedalekém nouzovém nocležišti. Druhý den se přes kousek Německa vypravíme na Knížecí Pláně.

Jako začátek cesty jsme si zvolili překrásnou obec Kvilda. Zde můžeme zaparkovat na oficiálním parkovišti automobil. Naložíme na záda krosny s výbavou a vyrážíme směr Pramen Vltavy. Ten patří k nejnavštěvovanějším místům na Šumavě. Leží při jihovýchodním úpatí Černé hory (1.315 m) nedaleko státní hranice se Spolkovou republikou Německo. Pramen, který zde vytéká, je
považován za nejzazší prameniště naší nejdelší řeky – Vltavy. Potůček je od pramene až k Borové Ladě nazýván Černý potok, dále již nese označení Teplá Vltava. Již v období před 2. světovou válkou bylo místo hojně navštěvováno turisty a stávala zde i turistická chata, postavená v roce 1922. Za války sem byl umístěn pracovní tábor důstojníků sovětské armády. Dnes je prameniště upraveno pro veřejnost a o zdejší přírodě a historii informují přehledné informační tabule. Přístup k pramenům Vltavy z obce Kvilda je možný po trase modré značky. Cestou k prameni můžeme na mnoha místech vidět pozůstatky po železné oponě, kde pohraničníci za minulého režimu hlídali hranice. Hlavně často narážíme na široké průseky lesem, kudy kdysi vedly takzvané signální stěny, nebo dráty s vysokým napětím. Těsně před cílem vede značka starým smrkovým porostem pralesního charakteru. U pramene si odpočineme, pokocháme se zde a odtud dále vyrážíme po červené značce (asi 4 km) k rezervaci Bučina, u níž byl vybudován hraniční přechod do Německa pro pěší a cyklisty. My cestou slyšíme v dálce podivné zvířecí zvuky, které zpočátku považujeme za zvuk jelenů v říjí. Ó jak jsme se mýlili. Můžeme si Bučinu prozkoumat. Komu se zde nechce nocovat a chtěl by se již vrátit, může se vrátit zpět do Kvildy po trase zelené značky, nebo se odsud zpět do Kvildy svést eko autobusem, který zde v pravidelných intervalech mezi Kvildou a Bučinou pendluje.

My si však prohlídku Bučiny necháváme až na druhý den a míříme na nedaleké místní nouzové nocoviště (je hned vedle zastávky eko autobusu), kde můžete zcela legálně (za zachování podmínek nocoviště) přenocovat pod stanem, nebo jen tak ve spacáku. Můžete tak zažít nádhernou noc uprostřed šumavské přírody pod hvězdami. My jsme takové štěstí však neměli. Když přicházíme k nocovišti zjišťujeme, že to bučení nebyly jeleni, nýbrž krávy sdružující se v ohradách a loukách v okolí nocoviště. Bučí krásně. Moc se nám to ze začátku líbí a bavíme se. To ještě netušíme, že krávy nám budou vyhrávat celou noc. Jak jsme se později druhý den dozvěděli, byly krávám ten den odebrány telata a krávy je hledaly a volaly bučením. Bohužel opravdu celou noc. Nezamhouřili jsme oko a vůbec jsme se nevyspali. Navíc se krávám ráno podařilo utéct z ohrady a vydaly se přímo na nocoviště kde jim moc chutnala zelená travička. Takže jsme ráno vylézali ze stanu a slovy klasika „hleděli krávě zpříma do očí“. No zážitek strašný, ale zároveň úžasný. Konečně jsme pochopili proč se toto místo jmenuje tak jak se jmenuje. Sedí to dokonale.

Za protrpěné ráno jsme ale bohatě odměněni. Když vylézáme ze stanů, koukáme přímo od nocoviště na vrcholky Alp, které se za pěkného počasí rýsují na obzoru. Je to podívaná pro bohy a strašně si to užíváme. Pro tohle stálo za to celou noc přetrpět. Snídáme a kocháme se pohledy na vzdálené zasněžené alpské velikány s dominantním Dachsteinem. Fotíme jako o závod. Když se dostatečně pokocháme tou nádherou, balíme stany a fidlátka a vydáváme se na obhlídku Bučiny. Je zde nově vystavěný a otevřený hotel. Ten nás ale tolik nezajímá, jako výstava pod otevřeným nebem v okolí hotelu, věnována právě železné oponě. Jsou tu informační cedule popisující v krátkosti tuto chmurnou část naší historie a je tu zbudována malá část signální stěny, včetně strážních budek, průchodů a ostnatých drátů. Můžeme si tak udělat představu jak vypadala naše hranice za totality a můžete si vyzkoušet útěk přes železnou oponu. Leze z toho člověku mráz po zádech.

Můžete se podívat na krátké video, jak to na Bučině při naší návštěvě vypadalo. Bučení krav a prohlídka železné opony je k vidění na následujícím videu:

V okolí Bučiny je mnoho informačních panelů Národního parku Šumava i Bavorský les, na kterých se dozvíte mnoho zajímavých informací o tomto kousku země. Po ukončení prohlídky se vydáme směrem na Knížecí Pláně. Vyrazit sem můžete po turistické značce na české straně hranice. My jsme však přešli přes turistický přechod do Německa a vydali se do Knížecích Plání po německé straně. Tato trasa je poněkud zajímavější a seznámíte se i s německým turistickým značením a jak se starají o turistické stezky (a o lesy napadené kůrovcem) na druhé straně hranice.

Na místě Knížecích Plání v minulosti stála rozsáhlé vesnice, jejichž existenci dnes dokazují jen skupinky starých ovocných stromů. Dnes tu zůstala již vlastně jen jedna budova – velice pěkná typická šumavská chalupa, kde dnes nalezneme penzion, kde se můžete občerstvit a dát si něco dobrého k snědku. V jejím okolí se pasou ovce a dlouhosrsté krávy, které jsou jistě zajímavým zpestřením výletu. Uprostřed rozlehlých Knížecích Plání stojí starý hřbitůvek, ke kterému přicházejí lidé z obou stran hranice, aby uctili památku předků. A naleznete zde i velký kříž na místě kde kdysi stával hezký kostel. Knížecí Pláně i Bučina byly v historii velice živé obce, kterým přineslo zkázu vysídlení německého obyvatelstva po druhé světové válce, zavedení hraničního pásma a následná devastace těchto obcí.

Náš tip:

Fotogalerie:

Upozornění: Tento článek je z roku 2012. Dnes už ona místa asi vypadají jinak a možná platí i jiná pravidla.