PANE ŘIDIČI, POŽIL JSTE PŘED JÍZDOU NĚJAKÝ ALKOHOL ? 2/2
Na tuto příhodu si Bohouš vzpomněl asi po roku, když spolu s Jardou číhali v Lepči vzadu za místní hospodou, od níž místní pijani vyráželi svými auty do „vzdálených“ domovů. Nečekali ani deset minut, když od hospody odrazil modrý Forman a projel kolem nich. V momentě byli za ním přilepení, zastavili ho a řidič dostal balónek.
„ Hoši, dyť já jsem vás viděl, byl jsem si na pivku a teď jedu dom, takový kůštěk, buďte rozumní…“ začal, než do balónku poprvé dýchnul.
„ Nafoukněte to, pak se budeme bavit dál, třeba tam nic nebude,“ děl Jarda, který o svých slovech velmi vážně pochyboval. Z řidiče to táhlo jako z nálevny. A měl samosebou proč. Trubička byla jako brčál.
„ Dyť jedu enom sto metrů, mám chvílku před důchodem, celý život jezdím s traktorem, teď jsou zrovna orby, dojdu o prácu, buďte milosrdní..!“ Očka opilcova v tu chvíli připomínala dobrotivé oči prasete před zabíjačkou.
„ To je traktorista Pavlas,“ zasyčel Bohouš Jardovi do ucha a krátce se uchechtnul.
„ Kdo to je ?“ zajímal se Jarda, protože nechápal, čemu se Bohouš směje.
„ Potom ti to řeknu…“ mávnul Bohouš rukou a zeptal se Pavlase, kolik těch pivek bylo.
„ Jedno..!“ zaskučel Pavlas.
„ No ba, zelené to je až po rysku, to byly aspoň čtyři…!“
„ A čtyři zelené navrch… „ dodal Pavlas nevinně a pokračoval takovým opilecky smířlivým tónem: „Hoši, buďte rozumní…!“
Jarda vyprskl smíchy, ale rychle se otočil, aby to Pavlas neviděl.
„ Ne, ne, pojedeme hezky na krev, jste ochoten ?“ nedal se Bohouš.
„ Hošííí, co vám to udělááá ?“ pokračoval Pavlas a bylo vidět, že s ním žádná řeč nebude, protože je nacucaný jako žok.
„ Dobře, odmítáte, to jsou až dva roky řidičák v čistírně a patnáct tisíc pokuta, jak je libo,“ řekl Jarda a sedl si do auta, kde vytáhl tiskopis a začal ho vyplňovat.
„ Juhúú,“ zaskučel Pavlas teatrálně a klekl si vedle otevřených dveří spolujezdce, kde Jarda psal tiskopis, na zem. Ten přestal psát a podíval se na Pavlase. Ten už sepnul ruce a lezouc po kolenou ke dveřím, prskal na Jardu:
„ Patnáct tisíc, kde bych na to nabral, dyť já su chudák, to mám tři výplatýýýý…!“ Ve skutečnosti jenom jednu.
„ Tak davaj na krev !“ řekl Bohouš se smíchem, protože to nemohl už vydržet.
„ Hošíííí…! Buďte rozumníííí ! Dám vám každému dva tisícééé !“
„ Kuš, na ty si naserte, jedete nebe nejedete na tu krev ?“ řekl Jarda jakoby neslyšel.
„ Pět tisíc, hošííí, buďte rozumníííí, co vám to uděláááá ?“
„ Ještě slovo a vyspíte se v Jarově v cele a ráno vám vyšetřovatel sdělí obvinění za podplácení, jedete na tu krev ?“ řekl Bohouš, snažil se být přitom vážný, ale moc mu to teda nešlo.
„ Deset tisíc !“ vykřikl a vzápětí zaskuhral:
„ Hošííí… co vám to uděláááá ? Buďte rozumníííí, dyť já su chudáááák…“
„ Kruci, na co my potřebujeme jeho krev, on mě tu už tak poslintal to oznámení, že z toho by se už hladina alkoholu dala stanovit taky…“ řekl Jarda. Bohouš vyprskl smíchy.
„ Já vám dám pusinku!“ napadlo ožralého Pavlase a začal se sápat na sedícího Jardu v autě. Bohouš se už nepokrytě nahlas smál, když se Jarda rukama i nohama bránil před Pavlasem s asi deset centimetrů vyšpulenou smrdící hubou. V hubě mezi pysky opilcovými zely ještě odshora dolů sliny, hotový vetřelec. Ridley Scott by se zaradoval.
„ Hergot, chlape, ještě chytnu slintavku !“ protestoval Jarda. Asi po minutě Pavlas přestal s marnou snahou Jardu políbit a začal zase jako poškrábaná gramodeska mlít to samé.
„ Hošííí, buďte rozumnííí, co vám to udělááá ?“
A pořád dokola. Když už to trvalo pětadvacet minut, Jarda si řekl, že je to na potrestání, takhle smlouvat s kdejakým opilcem a řekl Bohoušovi, aby se sebrali a odjeli. Pavlas ale klečel ve dveřích auta, v hlíně pod sebou už měla vytlačené dva ďolíčky pět centimetrů hluboké a vzhledem k tomu, jak se „ zapatkoval“, nebylo mnoho šancí s ním hnout ani se ho zbavit, když Bohouš urputně s autem vycouvával z nájezdu, kde auto předtím postavili. Pavlas se držel dveří, plakal, sliboval, posílal pusinky, a nechal se táhnout po kolenou za autem.
„ Kruci, Bohušu, zastav, už má hnáty pod kolem !“ řekl Jarda po chvíli. Bohouš musel zastavit. A vtom Jardu napadl spásný nápad. Hodil oznámení, kterému k dokončení chyběly asi dvě věty, do přihrádky k vysílačce a řekl:
„ Dobrá, kašlem na něho, jedeme pryč !“ Protože to Bohouš hned nepochopil, musel mu Jarda naznačit, aby nastartoval znovu motor. Pavlas se celý rozzářil a chtěl zase Jardu líbat. Tentokrát byl ještě neodbytnější než prve. Jarda kopal, škrábal, kudlil, kousal, jenom aby se vyhnul zpěněné hubě traktoristy Pavlase.
„ Klucíí, vy jste férovíííí, já vás milujúúú, děkuju vám, klucíí, děkuju, nashle, klucíí, nashle..“ a div že jim nezamával kapesníčkem. Vůbec mu nedošlo, že jeho řidičák zůstal u Jardy v kapse.
Cestou na stanici vylíčil Bohouš svou zkušenost s Pavlasem. Když na oddělení vypisovali oznámení dopravnímu inspektorátu a operační důstojník dával zrovinka tři auta do pátrání, zazvonil zvonek u dveří. Jarda nic netušíc dveře otevřel a co nevidí:
Před stanicí plká Pavlasův Forman a ten ožralý snad ještě víc sladce dí:
„ Kluci, zapomněli jste mě ještě vrátit řidičáček…!“ a usmíval se přitom jako blb.
„ Ty vole, on dojel zase tím Formanem, já se na to vyseru !“ slyšel Jarda Bohouše za svými zády, když se chystal Pavlase poslat ke všem čertům. Pavlase vůbec netrápilo, že je nametený, prostě si klidně ve stejném stavu přijel pro řidičák.
„ Nezapomněli, ten vám vrátí správní orgán (Správní orgán: o vině či nevině u přestupků rozhoduje Správní orgán, v případě přestupků na silnici proti Besip je to přímo ministrem vnitra jmenovaný, na nikom jiném nezávislý policista. Například přestupky na úseku zbraní a střeliva řeší opět policista, ale proti životnímu prostředí už referát životní prostředí na jednotlivých okresních úřadech atd. Jinak na každém obecním nebo městském úřadu by teoreticky měl fungovat tentýž orgán, který by měl řešit přestupky vymezené mu zákonem. Jak však vypadá praxe…. Jardův zlepšovák na vyřizování přestupků byl, aby se rovnou házeli do koše, protože výsledek je stejný.) za dva roky !“ řekl Jarda a zabouchl mu dveře před nosem. Následně museli přestát půl hodiny zvonění a bouchání na dveře s doprovodem již známého: „klucííí, buďte rozumnííí, dyť já su chudááák.…“
Jednoho jarního večera stál Jindra Jáchym s Leošem Vernerem v Mříčné na dolním konci u autobusové zastávky, když zaslechli odněkud shora řvaní motoru. Podle zvuku to byla škodovka. Ta se vzápětí vyřítila ze zatáčky, která jí byla poněkud těsnější a bez dlouhých cavyků najela na břeh hned vedle silnice. Tam ale rostl bytelný ořech, o který to milá stovečka Škodovka zarazila a značně se naklonila na bok až to vypadalo, že se snad převrátí na střechu. Nestalo se tak. Řidič, kterému se podle železného zákona ožralů samo sebou nic nestalo, vzápětí hezky nadýchal.
Jak se ukázalo, byl to nějaký místní člověk. Tu noc chytil Jindra s Leošem ještě dva opilce. Jednoho ve stodvacítce hnali dokonce až do sousedního rajonu, kde řidič znervóznělý řvaním policejní sirény za svou prdelí nakonec havaroval v příkopu.
Nicméně první opilec krátce po vyřízení záležitosti na Policii a pozbytí řidičského průkazu odešel za svým známým, kde tomuto sdělil, co se mu přihodilo.
„ Ty jsi ale blbec, do trubičky nemůžeš foukat jako vůl na Ježíška, musíš pěkně pomaličku, takto: pf pf pf..! No, tak to nezezelená !“ řekl mu jeho kámoš. Do rána pak spolu pili a nadávali na Paďousské policajty, jaká jsou to hovada. Pak si ale hostitel vzpomněl, že se zná s Lojzou Nedorostkem a ten to jeho kámošovi určitě zařídí. Počkali do desáté hodiny a vyjeli. Sjeli místní Mříčský kopec a když vjeli do zatáčky, viděli před sebou placatou čepici a červené velké lízátko.
„ Pane řidiči, požíval jste před jízdou nějaký alkohol ?“ tázal se Jarda, který tam byl s Martinem Lašem.
„ Jsem profík, to si nemůžu dovolit !“ prohlásil řidič a mrkl na kolegu vedle sebe. V autě s sebou vezl ještě svého osmiletého synka. Vzápětí převzal od policisty balónek a začal foukat. Přesně tak, jak to učil svého známého: pf pf pf. Když se balonek naplnil vzduchem, novátor spiklenecky mrkl na svého známého, jakoby mu chtěl říct: „vidíš blbče, tak se to dělá!“
„ Tak pane řidiči, copak to bylo, dyť to máte zelené až za rysku!“ uslyšel ale vzápětí od Martina. Na jeho protáhlou hubu Jarda dlouho se smíchem vzpomínal. Trubička zezelenala i přes tuto pozoruhodnou vědeckou metodu.
„ Vidíš, tento pán mě připravil o práci !“ řekl potom řidič malému synkovi a ukazoval na Jardu. Ten se usmál, zastrčil si jeho řidičák do kapsy a řekl:
„ Ano, já jsem totiž tvému tatínkovi nalíval chlast do krku trychtýřkem a nutil jsem ho řídit auto !“
Spolujezdec zklamaně vystoupil a oba dva i s klukem se táhli zase do kopce jako spráskaní psi. Došli k závěru, že Lojza Nedorostek už jim to asi nezařídí
S jinou vědeckou metodou přišel ochlasta, který byl v minulosti trestaný za alkohol soudně. Když mu hoši dali trubičku, vytáhl si flaštičku od Bromhexinu plnou octu a rychle si hrknul. Byl u toho Jarda s Leošem Vernerem, který si taky řidičova počínání všimnul a lahvičku chlapovi sebral, aby zjistil, co v lahvičce je. Trubička i přes tuto metodu zase zezelenala. Jenom co pak přišly výsledky jeho krve, bylo vše jasné. Chlap měl přes promile a byl mu tím přišit paragraf ohrožení pod vlivem návykové látky, neboť byl v poslední době za stejnou věc už popotahovaný.
Všechny tyto opilecké metody však předčil případ, ke kterému došlo jednoho dne, když měl zrovna odpolední službu. Jako dozorčí sloužil zase Bohouš Snopek. Byl už večer a venku byla již chvíli tma, když na oddělení vpadla trojice na první pohled nachmelených chlapů, dva asi pětadvacetiletí a jeden kolem padesátky.
Ten jeden z mladíků Bohoušovi sedícímu za okénkem dozorčí služby bez okolků sdělil, že takovou krávu ještě neviděl a aby s ní udělali pořádek. Bohouš vyvalil oči a Jarda, nacházející se v tu dobu ve vedlejší místnosti zpozorněl a vstal od psacího stroje, aby se podíval, co se to děje. V místnosti pro strany uviděl ty tři chlapíky na první pohled nažrané a taky dva asi čtyřicetileté manžele stojící u radiátoru až za nimi jako zmoklé slepice.
„ Oč se jedná ?“ zeptal se Bohouš konečně.
„ Normálně jsme jeli a tady ta kráva nám urazila zrcátko na autě !“ vykřikoval ten mladík. Měl oblečenu hnědou bundu. Jarda zatím jenom nechápavě hleděl, protože mu nešlo do hlavy, že tři opilci přivlekli dva slušně se chovající lidi na policejní stanici.
„ Jak vám to zrcátko urazila ?“ podivil se Bohouš.
„ Jela jak kráva, běžte se podívat, stojí nám to venku… Takovým by měli sebrat řidičák a nevrátit, pizda jedna !“ vykřikoval ten chlapík a to už se k němu přidával jeho stejně starý společník. Nato Jardu zakročil, protože mu to celé nesedělo. Vyšel k dělící mříži a hodně nahlas řekl:
„ Laskavě se budete chovat slušně, pane ! Ty krávy a já nevím co ještě si odpustíte, jasně ?!“
„ Jak ?!“ vykřikoval ten chlápek. „ Ona mě způsobí škodu protože neumí řídit a to ji mám snad děkovat nebo co !?“
V tu chvíli Bohouš vpadl do věci:
„ Pánové, teď mě ještě řekněte, když jste jeli autem a narvaní jste jak slívy, kdo z vás řídil ?“ Do nastalého ticha a brblání pod vousy vpadl zase pro změnu Jarda:
„ Bohouši, vem si foťák a jdi tady s pánem to auto vyfotit. A vy paní,“ obrátil se k oběma manželům, „ kde máte auto ?“
„ Venku !“ řekla paní zjevně ustrašeně.
„ Běžte si sednout tam k nám dozadu, tam budete mít od těchto pánů klid než zjistíme, jak to bylo !“ ukázal jim za sebe. Když Bohouš po chvíli vypadl s foťákem na přilehlé parkoviště, sedl si Jarda za stůl dozorčího a řekl:
„ Tak pánové, vaše doklady bych laskavě prosil !“
Ten druhý mladík celý v riflovém vykřikl:
„ A proč jako, co jsme udělali ?!“
Jarda se nemínil dohadovat.
„ Vaše doklady prosím, jestliže něco oznamujete a my to máme dle vašeho přání řešit, musíme jaksi znát vaši totožnost, to dá rozum, ne ?“ To se ale hluboce mýlil, těm třem rozum Pámbů nikdy nedal a alkohol jim ho ještě více zamlžil.
„ Tak já chci pomoct, jo !“ vykřikoval ten v hnědé bundě u okýnka, „ od naší slavné Policie, jo ?… a ona mě tu ještě perzekuuje.. Na co tu teda kurva jste ?! Na hovno !“ a třískl pěstí do desky parapetu. Ten v riflích taky něco vykřikl a vší silou kopl do dělící mříže. Té to pranic nevadilo, zato Jardovi došla trpělivost. Vzal vysílačku a zavolal kolegům na oddělení do Jiříkova, že má problémy a žádá posilu. S Bohoušem byli jenom dva a na ty dva manžele se nemohli jako na svědky spolehnout. Tím dostaly ovšem události rychlý spád.
„ Na co na nás voláte posilu, my nic neděláme, to hen udělejte pořádek s tou krávou zadrbanou !“ vykřikoval ten v riflích.
„ Tak to jdeme pryč !“ promluvil, spíše zařval poprvé za celou dobu jejich starší kolega a všichni tři se začali motat směrem k východu.
„ Tak to prr !“ zařval Jarda a vylítl ze židle.
„ Jménem zákona zanechte svého jednání a zůstaňte tady do vyšetření věci, jinak použiju donucovacích prostředků…!“ a to už držel svoji tonfu v ruce a mazal za nimi. Toho v hnědé bundě zastihl ještě na horním schodu u vchodových dveří na útěku. Rukojetí jej zachytil ještě jemně za rameno a obrátil. Taky zavolal na Bohouše, aby mu šel pomoci. Ten však byl asi padesát metrů daleko a zrovna fotil jejich auto.
„Řekl jsem, že zůstanete tady !“ zařval Jarda na mladíka. Ožrala se postavil proti němu jako prázdný pytel, nafoukl se jako žaba a vykřikl:
„ Vy jste horší než gestapo !“ a drcnul do Jardy jednou rukou. Protože to bylo na schodcích, Jarda musel ztracenou rovnováhu nějak vyrovnat a odřel si hřbet ruky, v které držel tonfu. V momentě stál ale pevně na nohou a seskočil dole na chodník, kde se už na něj ožrala napřahoval k ráně pěstí. Jarda na nic nečekal. V ten moment tonfa chlapa zasáhla kratším koncem přímo na plexus, po čemž ani nehlesl a spadl pod služebního Favorita na zem, kde zůstal ležet. To se ani trochu nelíbilo tomu druhému mladíkovi, který pln elánu do bitky na Jardu vystartoval taky. Za tři sekundy mu Jarda elán vypustil a chlap ležel vedle svého kámoše z mokré čtvrti u auta taky. Starší chlapík raději vytáhl doklady a zvedl ruce nad hlavu.
Na místo přijeli kolegové z Jiříkova, pak taky nehoďák, protože bylo jasné, že se jedná o nehodu s alkoholem a na věci se dělaly papíry až do tří do rána.
Ukázalo se, že ti dva manželé jeli v Paďousích ještě se svým devítiletým klukem někam k rodičům, když proti nim jelo nějaké hodně kličkující auto. Snažili se mu vyhnout na rozšířeném místě silnice, ale nezabránili tomu, aby si vozidla navzájem neurazila zpětná zrcátka. Paní řídila.
Když po té srážce celá v šoku ( kdyby neuhnula nebyly by to jenom zrcátka ) koukla za sebe viděla, že se to auto otáčí a jede za nimi. Zastavila tedy a čekala, že se jim jede asi řidič omluvit. Z místa řidiče vylezl ten mladík v hnědé bundě a s nadávkama do starých vražd, spanilých krav a podobného ji začal břinkat přes hubu. Ti dva zbylí vytáhli z auta pro změnu manžela, natlačili ho do živého plotu a zbušili ho taky. Kluk na zadním sedadle z toho dostal takový třes, že mysleli, že ho odvezou do nemocnice. Vrchol všemu ti tři ožralové nasadili tím, že oba manžele táhli na tři sta metrů vzdálenou policejní stanici, aby tam s nimi policajti udělali pořádek. A menší šok utrpěl Jarda, když se ptal té ženy, proč se chovala tak zakřiknutě. Vysvětlila mu že se bála, že ji ještě policajti potrestají. Jarda jí důrazně ale slušně připomněl, k čemu policie slouží. Dost se ho její blbost dotkla. Pomyslel si, že madam bude asi chudší duchem.
Během šetření celé věci se všichni tři výtečníci shodli na jednom. V době nehody leželi na zadním sedadle a spali. Teprve až jim nehoďák pohrozil všem zadržením řidičáků do vyřešení věci, přiznal se k řízení mladík v riflích. Podle výpovědi obou manželům ale řídil ten v hnědé bundě.
Nastala patová situace, kterou ale nehoďák jakožto starý zkušený vlk vyřešil bez sebemenšího zaváhání. Prostě sebral papíry tomu, kdo se přiznal. Na svědectví dvou otřesených lidí by se mohl advokát těch dvou lehce chytit a rozbít je.
Jiným případem byl všem známý podnikatel, který se všude oháněl svými známostmi. Již výzva k provedení zkoušky se ho dotkla a když trubička zezelenala, vysvětlil Jardovi s Cyrdou, že už jsou vlastně až na ponožky a polobotky z uniformy vysvlečení a že svůj řidičák dostane zpátky a jmenoval hojně osazenstvo Jarovského okresního ředitelství. Samozřejmě využil práva se k věci na místě písemně vyjádřit, vzal si tužku a chutě napsal:
„Nesouhlasím s tím, že jsem požil alkohol před jízdou. Trubička nebyla zelená čtyři milimetry ale jenom tři a to proto, že jsem požil větrové bonbóny značky Hašlerka. Chování policistů hraničí se šikanou, neboť mě nutili, abych dal krev, k čemuž nejsem povinný. Taky nejsem povinný se podrobit opakované zkoušce ! Na jednání policistů podávám stížnost krajské inspekci.“
„ Jak se hezky přiznal,“ chechtal se Cyrda, sotva pan podnikatel odkráčel od auta pryč a ukazoval jeho vyjádření Jardovi. Ten jenom kroutil hlavou.
Samostatnou kapitolou byl jistý Gufa, mladíček ze Závidova, kterého jenom Jarda sám chytil za volantem dvakrát opilého a potřetí Gufa při vyjíždění od hospody způsobil nehodu. Aby toho měl víc, počkal si na něj Jarda ještě potřetí přímo před jeho domem. Gufa totiž jezdil do práce přes les a tam na něj nemělo smysl čekat. Gufa mu řekl, že si na něj zasedl. Jarda s ním souhlasil. Všechno to začalo asi před rokem. To jel Jarda s Jindrou Jáchymem na jedné noční pomaloučku po ulici v Závidově, když si všiml, že auto v protisměru dobře zná, neboť toto patří Gufovi, ale už třikrát v něm kontroloval jinou osobu, přičemž hned při první kontrole sebral staré stovce škodovce technický průkaz pro celkovou unavenost stroje pneumatikami počínaje a světly konče. Jindra obrátil Favorita a jeli za ním. Řidič se snažil kličkovat a ujíždět, ale po dvou kilometrech pronásledování rezignoval a zastavil. Ukázalo se, že je to mladší Hořava a vedle něj kdo jiný než pan Gufa. Oba ožralí a podle trubičky fest. Jindra, který neměl ponětí o původu auta, se ptal Hořavy, kde má papíry od auta. Jarda se mezitím pro jistotu přesvědčil, že střep má všechny neduhy, skrz které mu vzal papíry. Mladší Hořava, aby zakryl kamaráda, řekl:
„ To auto stálo před Barborkou a byly v něm klíče, tak jsme si ho půjčili !“
To Jarda zpozorněl, ale než stačil něco říct, Jindra vyvalil oči a ptal se Hořavy:
„ Pane řidiči, víte co říkáte, to je neoprávněné užívání vozidla, za to půjdete před soud.“ Pak se obrátil na zkoprnělého Gufu vedle řidiče.
„ Pane Gufa, čí je to auto, opravdu to bylo tak, jak říká tady pan Hořava ?“
„ Ano !“ řekl Gufa. To Jardu dožralo.
„ Prdel vody, ten střep je Gufův, já ho velice dobře znám a teď teprve bude mít potíže, ten techničák byla jenom komedie !!“ nadával a nakonec svůj slib splnil. Gufa raději auto prodal, ale stejně se díky vlastní blbosti dostal před soud a za katr. A Jarda mu k tomu vydatně pomohl. Když se mu Jindra smál, že je na Gufu vysazený, Jarda mu to vysvětlil:
„ Zmetek, který by klidně nechal jít sedět kamaráda, který mu kryje záda je u mě hajzl a s takovýma nevedu diskuse!“
S písemným zpracováním alkoholu za volantem to bylo následovné: psal se Záznam o přijatém oznámení, úřední záznam, kde bylo řečeno sakumprásk vše. Přímo na místě se s opilým řidičem sepsalo tužkou oznámení přestupku, kde se řidič mohl vyjádřit. Úřední záznam bylo jenom opsání toho předešlého láblu. Na tiskopise bylo vlastně všechno potřebné k tomu, aby Správní orgán na Dopravním inspektorátu mohl rozhodnout.
Policista poté musel zaslat odebranou krev Ústavu soudního lékařství k rozboru, k čemuž musel napsat přípis se žádostí a zaslání zpět na adresu oddělení a vše uložit do obálky. Dále musel zaslat složenku, kterou jim doktor předal za zákrok na ekonomické oddělení na okres, to byl další canc papíru. Dále si musel písemně vyžádat výpis z evidenční karty opilého řidiče ( přitom v té doby již byla Policie vybavena schopnou evidencí, kde si mohl Správní orgán v mžiku zjistit, co takový řidič už má na triku a co ne ) a když přišel výsledek krve vyšší než stanovená hodnota, musel žádat rejstřík trestů, zda se řidič již nedopustil trestného činu.
Když měl všechno tohle hotovo, napsal ještě oznámení o přestupku, kde vlastně potřetí opsal to, co napsal už dvakrát. Mimo to musel všechno zapsat do knihy protokolů a nedej bože použít donucovací prostředky, protože pak musel psát ještě zvláštní záznam na ně, pak ještě vyrozumět vedoucího a napsat a odeslat svodku na okres. Taky musel k takové prkotině napsat obsah spisu a vložit ho jako druhý papír za oznámení o přestupku. A našli se dokonce takoví, kteří to považovali za normální a samozřejmé. A tak to bylo ve všem, nejen v opileckých případech. Inu, dej blbci funkci a vymyslí lejstro !
Jednou zase stál Pavel Topinka s Jardou na křižovatce mezi Mříčnou a Blatenkou, když po silnici od Trnávky přijížděl nějaký cyklista – babettista. Jak je uviděl, zastavil na kraji silnice a potom se vydal polní cestou směrem na Klučov.
Hoši hupsli do auta a vyjeli za ním. Babettka do kopce moc nejela, takže ho hned dojeli a všimli si, že jezdí zleva doprava. Po chvíli najel asi deset metrů před nimi na levý kraj polňačky, kde byla malá mezička, a sekl sebou do pole ještě zeleného obilí. Jarda zastavil a chtěl vystoupit, když se řidič ze země zvedl a zvednul taky motorku.
Už- už mu chtěl říct, aby mu dal doklady k řízení a od vozidla, když řidič chytil balanc a spolu s motorkou se obilím hnal zase z kopce zpátky a trochu do pole, kde už balanc neudržel a seknul sebou podruhé. Jarda si pro něho chtěl dojít, chlap byl asi padesát metrů od nich, když najednou na Babettu jaksi nasedl a začal ujíždět směrem do pole.
„ Kruci, vyjekl Jarda,“ my budeme muset za ním, ten je ožralý jak dělo a snaží se nám ujet !“
„ Člověče, ten chlap mě je nějaký povědomý, ale nemůžu si vzpomnět, kdo to je, ale je z Klučova !“ řekl Pavel.
Jarda, který řídil, vyjel do obilí za chlapem. Párkrát na něho houkli vrzem (Vrz: výstražné a rozhlasové zařízení – známé majáky, jeden polda řve modrá, modrá a druhý kvílí z okna.) párkrát zařvali do amplionu, ale chlap jel pořád dál a nemínil zastavit. Jak na potvoru, nikde žádná nerovnost, aby sebou zase majznul. Proběhla rychlá porada co s ním. Pavel navrhl, aby Jarda najel vedle něho, že vyskočí a chytí ho. Tak Jarda najel vedle ožraly na Babettě, Pavel otevřel svoje dveře, našponoval se a skočil. Chvíli mu bylo divné, proč pořád nedopadá na zem, pak zaslechl nějaký tuhé rupnutí. Jak se natočil na stranu, dostala se mi pistole mezi sedačku a rám dveří a jak skočil, natrhnul si od pistole pouzdro. Pak chvíli za ožralou utíkal, ale k ničemu to nevedlo. To ho naštvalo.
Vymyslel druhý plán, že do něho šprtnou za jízdy, Jarda strhne volant vlevo, aby jim náhodou nespadnul na auto a chlap sebou prdne do měkkého. Pavel to ještě vylepšil tím, že si na to vzal obušek, aby mohli být od vratkého Babettisty ještě dál. Jenomže už po prvním pokusu o šprtnutí Pavlovi zahučel obušek někam do obilí a Jarda se tomu nepokrytě rozchechtal. Nevděčný chlap ani nezavrávoral. Nakonec Jarda Pavlovi půjčil svůj obušek. Druhý pokus by byl už úspěšný, kdyby se chlap nesvalil sám v momentě, když se k němu policejní Favorit přiblížil. To asi zaúřadovala konečně terénní nerovnost. Než ale spadl, kopnul jim do auta. Stejně mu to nepomohlo a přišel o papíry.
Výsledkem celé soutěže bylo, že za rok a něco byl kumšt chytit opilého řidiče z vlastního rajonu a ubylo i nehod. Inu lidská vynalézavost nezná hranic.
… těšte se na další kapitolu: A NASTUPUJE NĚŽNÉ POHLAVÍ.
