Druhý díl příběhu Jardy Jordána.
1.Díl
a v příštím týdnu se můžete těšit na 2. kapitolu – Jak polda přichází o iluze
Že ji nemám,“ řekl, ale to už na něm byla přilepená a špičkou jazyka mu sjížděla po krku. Zvedl levou volnou ruku, pravou měl za ní, že jí stáhne župánek, už-už tam byl, když ve vysílačce, kterou postavil vedle gauče, zachrastělo a zachrčelo a pak se ozvalo: „ Email pět set šest, Email pět set šest, já Email pět set, příjem !“ Dychtivá ruka Jardova se zastavila a čelo se mu pokrylo krůpějemi potu. –Krucinál,- pomyslil si, – jakou to mám tu volačku- ?“
„ Email pět set šest, Email pět set šest, já Email pět set, příjem!!!“ zvýšil hlas dozorčí. Jardovi mezitím touhou po sexu šílená hostitelka zkoumala sponku služebního opasku, jak se ten nesmysl asi rozepíná. Jarda si ani nevšiml, že jeho ruka již spočinula tam, kde původně chtěla, protože horečně uvažoval, co má dělat.
„ Email pět set šest, pět set šest, pět set šest, já Email pět set, přííjem !!“ ozvala se vysílačka znovu. To už panička přestala se svou činností a napůl ležíc Jardovi přes klín, zpozorněla. Ono to chrčení policejních vysílaček vzbudilo i některé čerstvější mrtvoly. Jarda vzýval všechny svaté a nejvíc toho vola Zdeňka, aby se ozval, jestli je to on. Protože se ale Zdeněk neozýval, došel Jarda k přesvědčení, že dozorčí volá jeho. Celý rozrušený řekl:
„ Promiňte madam, ale volají mě, sákra !“ a jemně ji za ramena odstrčil. Ohlásil se. Hostitelka po něm lezla i vstoje. Čelo se mu zbrotilo potem.
„ Vrať se na základnu !“ řekl mu dozorčí. Jarda se smutně podíval do roztoužených očí krásné paní domu, pak na její roztouženou postavu, pokrčil rameny, utřel si rukávem čelo a řekl:
„ A je to v pytli !“
Paní už toho názoru nebyla. Přitiskla se k němu, jednou nohou ho objala kolem pasu, druhou se lehce odrazila a vlepila mu úchvatnou pusu.
„ Ještě není všem dnům konec, manžel se vrátí až za týden,“ řekla tak sametově tiše, že se málem převrátil.
„ Já se vrátím,“ řekl drsně, aby jí když tak připomněl slova Terminátora v podání božského Arnolda.
„ Budu tě čekat,“ řekla sladce, až Jarda zauvažoval o výpovědi u Policie.
Na oddělení přišel celý vzteklý. Vůbec si neuvědomil, že prve ztratil orientaci.
„ Tebe jsem nevolal, vždyť jsem ti říkal, že jsi pět set pětka, kolegu jsem volal, volají mu z domu“ spustil na něj dozorčí, sotva se objevil ve dveřích.
„ Proč se ten kretén nehlásí ?“ zaúpěl Jarda, vyvrátil oči v sloup a praštil sebou na rozvrzanou židličku, v níž varovně křuplo..
„ Už volal telefonem, je u nějaké kámošky ze školy,“ řekl dozorčí.
„ Já se na to vyseru, kdybys viděl, co se mně stalo…“ láteřil Jarda. Když viděl, že dozorčí zvedl zvědavě obočí, povyprávěl mu, jak se málem měl. Dozorčí se potutelně usmíval a nakonec řekl přemáhajíce smích:
„ Víš kdo to je ? Tak já ti to řeknu. Jmenuje se fakticky Tatýrková, křestním Evička a opravdu je to žena toho ředitele. Jenomže tahle Evička má každou noc bez ohledu na to, kde je její starý, u sebe nějakýho Araba, Mongolce, Číňana nebo Ukrajince, dělá to v zájmu obchodním a jestli jsi se tam připlet ty, tak to jenom potvrzuje, že by ošoustala i kozla. Jestli se ti stýská po prima exotických nemocech, za tři minuty je můžeš mít. Ještě ti ale řeknu, že nejsi zdaleka první, koho tady ošoustala. Ale všichni měli problémy, tak bacha…!“
Jarda se plácnul do čela. To měl teda štěstí. Přesto byl celý roztřesený a musel se dost nutit, aby na tu bohovsky pěknou paničku nemyslel.
„ Jo, jak jsem se díval, šel jsi alejí ostřelovačů, neslyšel jsi nic ?“ zeptal se ho už na odchodu Luboš. Jarda na něj nechápavě pohlédl. Zavrtěl hlavou.
„ To ten starý asi zrovna hledal matice, měls štěstí.“ Jarda pokrčil rameny, Až venku si Jarda vzpomněl, jak slyšel chvíli potom, co se rozešli se Zdeňkem, nějaký svištivý zvuk.
„Hajzl jeden, tak maticemi na mě…“ ťukal si obuškem o podrážku polobotek.
Hned po kontrolním bodě, který stejně nedodržel, protože vůbec nenašel místo, kde měl v danou chvíli být, volal dozorčí znovu a tentokrát jeho. Měl se zase vrátit na základnu.
„Volá Tatýrková, že ji telefonicky obtěžuje nějaký chlap,“ řekl dozorčí pobaveně.
„ Zkrátka to potřebuje.“
„ No a co s tím ?“ zeptal se Jarda celý nesvůj.
„ No zajdi tam, co jiného, pošli ji doprdele a hotovo,“ radil Luboš.
„ Jo, a kdybys náhodou měl cukání, tak ti poradím jedno: koukni se baterkou na zeď kolem toho hromosvodu, cos po něm lez nahoru !“
Jarda se už celý zmatený vydal na údajné místo činu. Jak mu Luboš radil, napřed si posvítil baterkou na zeď kolem hromosvodu. Hned pochopil, co tím chtěl Luboš říct. Kolem hromosvodu byla omítka nejenom čistě bílá, ale chvílemi tam nebyla ani žádná, jaký tam byl provoz.
– Ježíšmarjá, ta mě dostala – plácnul se dlaní po čele. Sotva vyjel výtahem nahoru, už na něj čekala a za rukáv ho vlekla dovnitř. Tentokrát s tím nedělala cavyky.
„ Počkej, máme nehodu, musím hned letět,“ zarazil její hbité ruce, když mu začaly rozepínat kožich.
„ Ježíší, to snad ne,“ vzdychala.
„ Vidíš, proto nemůže mít policajt doma hezkou ženu, protože furt je v tahu..“ vysvětloval farizejsky na odchodu.
„ Kdy máš po službě ?“ volala.
„ V devět dopoledne,“ zalhal už z výtahu.
Do rána volala ještě třikrát. Jenže to už Jarda opravdu nemohl. U jedné prodejny v centru města bouchla bomba a ředitelství vyhlásilo uzávěru na silnicích. Jarda nastoupil s Mejdlíčkem, který byl značně nevrlý na zasraný osud, a taky se Zdeňkem, na jednu výpadovku. Kdyby mu řekli, že stojí na kraji Paříže, stejně by nevěděl kde je. Jako první auto zastavili taxikáře, který jim bez cavyků strkal dvě tisícovky, když přehlédnou, že má sebranou licenci. Mejdlíčko beze slova vzal obě bankovky, pak jedním trhnutím přepůlil řidičský průkaz taxikáře a hodil jej do blízké stoky.
„ Na to nemáte právo !“ zaječel taxikář.
„ Zkus to ještě jednou a dám si tu práci tě poslat magistrátu !“ řekl mu Mejdlíčko. Chlapík už ani nehlesl a odjel. Jarda obracel oči v sloup. Výuka etiky práce policisty však pokračovala. Chvíli stavěli jedno auto za druhým, Mejdlíčko vždycky hodil na řidiče nějaký vtípek a vše šlo jako na drátkách a v pohodě, když druhý ptáček úplatníček nafoukal balónek až po rysku (Jinak řečeno byl zpitý jako kanec) a strkal jim pět tisíc, aby zavřeli oko.
„ Přitlač !“ řekl Mejdlíčko drze. Chlapík přitlačil. Každému pět tisíc.
„ To jde, co říkáte klucí ?“ zeptal se Mejdlíčko. Ti jenom poulili oči, protože si mysleli, že se jim to zdá. Mejdlíčko byl ale muž činu: chlapa hned nato vytáhnul za klopy z auta, dvě mu ubalil, řidičák skončil zase ve stoce a Mejdlíčko povídá: „ Protože jste viděli, že mě napadl a tadyhle mi natrhnul výložku,“ ukázal si na pravou výložku, kterou vzápětí jedním prudkým pohybem ruky uškubl, „ dáme ho do cely, ať mu ráno vyšetřovák sdělí útok na veřejného činitele, ono ho ty srandy přejdou.“ Chlap zbledl, pak krátce vyhrožoval, ale po další facce jako od koně začal prosit a nakonec se rozbrečel. Začal jim vykládat, jaké má potíže s firmou, vydírá ho ruská mafie a on jim musí platit nehorázné sumy. Jarda s ním už začínal cítit, ale Mejdlíčko řekl:
„ Takový historky si, Gazdíku, strč do prdele ! To čumíš jak vím jak se jmenuješ, co ? Já tě moc dobře znám ty šmejde, tu studentku Vorálkovou jsi přetáhl ty a ten debil Danihel to vzal za pěkný balík na sebe, tak tady to máš od četnictva zpátky,“ a přidal mu ještě jednu přes hubu. Pak ho kopl do zadku a ještě mu zahodil klíče od auta, aby s ním nemohl odjet.
Až ráno na oddělení oběma vyděšeným nováčkům, kteří očekávali každou chvíli inspekci, pak Mejdlíčko vyprávěl, co je řidič Gazdík zač.
„ Pánové, ten chlap začínal výkupem starých činžovních domů, ze kterých vystěhoval lidi, baráky zboural a pozemky prodal ruské mafii, která tam postavila zábavní centrum. Není divu, že se s nimi zná. Dovedete si představit tu zábavu, samé zábavné věci, od samopalů až po hašiš a koksík. A ty lidi, kteří v těch domcích bydleli, nedostali vůbec nic, protože pan Gazdík u soudu řekl, že je nemajetný, rozvedl se a žena ho připravila o majetek. Taky slíbil, že všechno zaplatí. A brečel tam zrovna tak jako tady.
Do dneška ale nedal nikomu ani halíř, je pořád na svobodě a jezdí si v naleštěných bourácích za dva melouny. A nikdo na něho nemá, platí si advokáta, který natahuje řízení takovýma těma výmluvama, že klient je nemocný, pak zase nepřijde on sám na jednání, potom je klient v zahraničí a podobně. Jestli to neznáte, tak to poznáte. Jo a s tou studentkou to bylo tak: nějaké holky šly s tanečních a tenhle zkurv jel ožralý ve svém medvědu kolem. Zastavil, jedna si k němu sedla a té druhé ujel před nosem. Pak tu holku pořádně přetáhnul. Tak, že holka z toho skončila v blázinci….“ Mejdlíčko se na chvíli odmlčel a zakroutil hlavou. Pak pokračoval:
„Já už mám odslouženo třináct let a naprosto ztrácím nervy. Hledám si už jinší místo, protože jsem se přistih, že mluvím sám se sebou. To se prostě nedá vydržet, raději budu bušit osm hodin denně ve fabrice, přijdu domů, dám pivko, půjdu s dětma ven do přírody, klid, žádné stresy, čistá hlava.“
„ A ještě řekni Mejdlíčko, jak se Gazdíkovi mstíš,“ pobízel ho Luboš, který jeho zpověď rovněž na půl ucha vyslechl. Mejdlíčko se na něj podíval a skoro pohoršeně řekl:
„ Já že se mu mstím !? Co kecáš !! Já mu jenom šoustám jeho ženu !“
