To by se poldovi stát nemělo 21.

Nejen papírováním je polda živ 2/2

Cyrda nevzrušeně zavolal přes operačního sanitku a pak šel „ poskytnout první pomoc“ postřelenému zloději aut.  Říkal si, že Růna to má už za sebou a tak se nemá čeho bát, protože jak každý polda ví, zákrok nemusí být v lati, ale jeho zápis ano. Dřepnul si k Růnovi a předstíral o něj starost. Ke svému překvapení ale Růnovi v pohodě nahmatal tep. Asi má tvrdší letoru, pomyslel si. To už přijížděla sanitka, Růnu doktoři naložili a po nezbytném seznámení s charakterem zranění a stručným průběhem události skrze zápis odjeli.
Cyrda jako tradičně začal se spousty papírování, kdy uváděl, že pachateli prostřelil hlavu a tento byl v kómatu převezen „rychlíkem“ do nemocnice. Když se vším papírováním skončil a Dolfa si jeho zápis přečetl, mohl zmizet domů. Tam se ale dlouho neohřál. Sotva mu žena stačila sdělit, že dcera dostala ten den ve škole dvě jedničky a malý dacan měl zase úraz, když sebou švihnul na kole, zvonil telefon. Volal Dolfa.
„ Hned se vrať na oddělení !“ řekl mu jenom a zavěsil.
„ Co je ?“ vyzvídal Cyrda od dozorčího, sotva vešel na služebnu. „ Už zakalil ?“
„ Jo, hovno..“ řekl Pavel a pokýval hlavou. „ Jak jsi ho to střelil, prosím tě ?“
„ No do hlavy, jednou stranou tam a druhou ven… !“ podivil se Cyrda.
„ Hm, běž za vedoucím, je u sebe !“
Cyrda celý vyvalený jak hnízdo krtků v čerstvě zaoraném, zaklepal u Dolfových dveří.
„ Pane majore…“ začal, ale Dolfa ho mávnutím ruky přerušil a hodil před něj celý spis, s nímž se Cyrda před chvílí tak dlouho mořil.
„ Předělat !“ řekl. „Hlavně tam přepiš tu pasáž, že chlap byl v kómatu, protože je jasné, že ses na něho ani nepodíval a někoho by mohlo zajímat, proč jsi mu neposkytl první pomoc. Tys mu sice prostřelil hlavu, ale přes škraně, dokonce ani jeden zub mu to nevyrazilo, akorát má v hubě dvě díry a při krmení mu to tudy vypadává zase ven ! Tak to popřepisuj !“ Cyrdovi spadla brada až na vestu. To už se Dolfa neudržel a zacukalo mu v koutcích.
„ Ta kúúrva, ten hájzl !“ slyšel pak ještě Cyrdu na odchodu, jak nadává.
„ Tož je toto možné, takový žebrák a takové štěstí ?“ láteřil Cyril po chvíli u dozorčího, kde se mu Pavel smál.
„ Jak vidíš, tož možné to je a já už se tady nedivím ničemu,“ pokýval hlavou Pavel ještě předtím, než Cyrda začal znovu mlátit do stroje.
Když to později na stanici rozebírali, řekl Jindra:
„ Kam se na nás hrabe takový americký policajt. Kdyby tam měli hlášku o zlodějovi aut, sjelo by se tam deset policejních aut, vrtulník, zásahovka a já nevím co všecko. Tady to všecko zvládne jeden český četník. To samé vloupačka: tři američtí technici lezou v objektu po zemi, tři po zdi a tři po stropě, k tomu vyšetřovatel diriguje partu pomocníků, kteří chodí od domu k domu a vyslýchají všechny včetně domácích koček a krokodýlů. Najdou sto stop, v počítačích po celé Americe hledají podobné skutky se způsobem provedení a já nevím čím  a nic. Český policajt přijede na vloupačku do supermarketu sám, nefunguje mu foťák, nenajde jedinou stopu a když, tak ji nemá čím zajistit. Dojde na oddělení, vezme si notes a ukáže si prstem na tři lidi a jeden z nich to nakonec je.“
„ Ale jedno máme s Američanama teda společné,“ poznamenal Martin. Když všichni pobaveně a taky překvapeně vzhlédli, pokračoval:
„ Když v Americe padne nějaký případ, každý se snaží, aby ho dostal a mohl si na něm vytáhnout triko. Když padne něco tady, taky se každý snaží, ale aby to nedostal a nemusel se s tím otravovat ! A když ho nakonec přece jenom dostane, snaží se zase: maximálně rychle se toho ztřepat !“
Ani ne za měsíc došlo k dalšímu incidentu, tentokrát v Blatenském zemědělském družstvu, kde se chystali střelit býka. Řada byla na Cyrdovi, který měl službu. Veterinář si ho vyžádal jako zajištění složité operace odstřelu jednoho vzteklého býka. Kdyby náhodou něco…
Když Cyrda přibyl na místo, stálo šest chlapů v montérkách a gumácích u jednoho boxu, kde nad dřevěnou výstěnu železné konstrukce trčel černý hřbet statného macka. Jak chlapi zmerčili Cyrdu, hned se s ním nadšeně zdravili. Kdysi tam dělal taky jako traktorista.
„ Tož poslůchej, Cyrile, vytáhneme ho ven, tady řezník si ho narychtuje a picne. Ty jsi tady jenom pro případ nouze, že bys musel zasahovat je málo pravděpodobné !“ řekli mu.
„ Dobře, ať je po vašem!“ souhlasil Cyril ochotně a poodešel až k vratům stájí. Tam se zády opřel o vrata a sledoval, co se bude dít. Napřed jeden z chlapů hodil býkovi přes hlavu pytel. Tím býk přestal vidět a nechal se celkem krotce vyvést do uličky mezi ostatní boxy. To už nastoupil řezník s pistolí na prase.
„ Tak hoši, vyveďte ho sem na plac !“ zavelil.
Býk ovšem začal tušit nějakou habaďůru a začal se cukat.
„ Vyser se na to, plkni ho kde je, nebo jak se tady zavrtí, tož budeme po hale lítat jak chrůsti v máji !“ zakňučel některý z chlapů a ostatní ho hlasitě podpořili. Cyrda zbystřil. Začínalo to být zajímavé. Řezník přišel zpředu k býkovi, přiložil mu svou plkačku k čelu a že: pšuiíí. Asi mu děcka načurali na patronu.
„ Co to ?“ uslyšel Cyrda řezníka. „ Hergot, chytlo to vlhko, chviličku strpení..!“ děl řezník a odebral se před stáj k opravě mašinkvéru. Svým předchozím počínáním však sesmekl býkovi pytel z očí. Cyrda i na tu dálku od vrat viděl, jak býkovi zajelo pravé oko dovnitř a ukázalo se to bílé, pak býk udělal totéž s levým okem. Když frkl, chlapi znervózněli
„Cyrile, kurva, musíš ty !“ kňučeli chlapi, kteří býka drželi vší silou, aby se jim nevyškubnul. Cyril neváhal ani chvíli. Jako kovboj se odlepil od vrat a vykročil do haly. Přivřenýma očima se rozhlížel kolem sebe, kam vletí, jak se býk vysmekne a ruka mu napjatě spočinula deset centimetrů od rukojetě pistole, aby ji mohl hodit někomu, kdo to udělá za něho.
Došel na pět kroků k býkovi.
„Chlapi, běžte nabok, jak ho picnu, mohlo by to chytit nějaký falš a místo býka by tady mohl ležet třeba agronom,“ řekl jim. Chlapi bleskově uposlechli, zatímco Cyrda vytáhl svou pětaosmdesátku a odjistil. Pak namířil býkovi na hlavu.
„Dva palce pod rohy !“ křikl někdo, ale Cyrda ho neměl čas poslouchat, protože býk udělal krok vpřed. Zamířil mu doprostřed čela a bác. S asi tunovým zvířetem to ale ani nehnulo, i když se mu v hlavě udělala díra a odlítly střípky lebky.
„ Dva palce pod rohy !“ zařval někdo teď už hodně nahlas. Býk udělal další krok a Cyrda ho už mohl kopnout do hlavy. Zaregistroval už cennou radu a zamířil dva palce pod rohy býkovy hlavy. Bác !!! znovu, dva palce pod rohy. Býk se zlomil nejprve na levou stranu a pak najednou celý a bylo to.
Ani Jarda nebyl ušetřen nutnosti použít zbraně. Na jedné noční si během popojíždění svou dvacítkou po Paďousích všimli červené stovky škodovky, která vyjížděla z vedlejší ulice a neměla přední SPZ. Za volantem seděl nějaký hodně vykulený mladíček nevypadající vůbec na osmnáct let a ve vozidle s ním byli ještě další dva stejně nebo snad ještě mladší. Projeli těsně kolem policejního vozidla a jak se dostali kousek dál, řidič šlápnul na plyn.
To už ale Jarda za volantem točil za nimi. Červená stovka vylítla za plného provozu z vedlejší na hlavní jedničku silnici ve sparném létě v půl desáté večer na hlavní a začalo divadlo. Protože stařenka Stovečka už moc nejela, Jarda je dorazil po sto metrech a chystal se je předejet. Leoš Verner na místě spolujezdce mával baterkou vysunutý do půl těla z okna, aby zastavili. Dolfovou zásluhou totiž hoši neměli novou Felícii s majáčkem a pomalováním, která se šetřila v garáži a tak používali staršího Favorita v bílé barvě, kde nebylo mimo vysílačky jediné speciální zařízení. Oba na sobě měli zelené reflexní kamizolky s nápisy Policie, takže v provozu celkem dobře svítili jako dva dokonalé terče.
Ten klučina za volantem na Jardovu snahu o předjetí ale zareagoval tak, že prostě strhnul volant doleva do protisměru. Jarda stačil sundat nohu z plynu a lehce přibrzdit a držel se raději za ním, než by riskoval další výlety toho mladíčka do protisměru.
Jenže se šeredně přepočítal. I když jel celkem v pohodě asi deset metrů za tou červenou Stovkou, ten hošík vpředu kličkovat nepřestal přes celou cestu ani pak. To už jela do protisměru auta, asi čtyři za sebou. Jarda s Leošem s hrůzou sledovali, jak borec před nimi, místo aby se stáhl na svou půlku, kličkuje dál bezohledně mezi vozidly. Jarda reagoval naprosto podvědomě a držel se raději za pronásledovaným autem, protože kolem se začaly dít věci připomínající velice silně americké filmy. Automobilová honička ve filmu a v reálu je nebe a dudy. Především je to hra nervů, kdy emoce pracují na plné pecky a hladina adrenalinu jde na maximum. Kdo to nezažil, nepochopí. Na honičce autem není nic dobrodružného, je to celkem nervy drásající záležitost. Aspoň v reálném čase. Za hodinu na oddělení se už o tom mluví jinak.
Auta v protisměru naštěstí plná výtečných řidičů se bravurně kličkující Stovce vyhýbala, ale končila všechna v oblacích prachu na chodnících, v lepším případě na krajnicích. Z pohledu vzadu jedoucího policejního Favoritu to byla podívaná opravdu jako při nějakém natáčení filmu, bravurně zvládané smyky v prachu a nikomu se nic nestalo.
V ten moment to ovšem ani Jarda ani Leoš nemohli tušit. Ještě asi kilometr ten zmetek vpředu v plném provozu rozháněl řidiče a oběma poldům vzadu vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Čekali, kdy vyjede mimo Paďousy, aby ho mohli sejmout, Leoš už byl nachystaný, nebo to tak aspoň vypadalo. Kousek za Paďousy stála v poli benzinka Shellu. Nervy byly vybičované na 132% nebo tak nějak, ale Leoš se ke střelbě nějak neměl. Jarda mu řekl, aby střílel a když Leoš zase zaváhal, řval na něho jeden příkaz za druhým. Leoš vystřelil třikrát do vzduchu.
„ Napal to do motoru, máš ho tři metry před sebou, trefíš chladič a máme je !“ řval Jarda v zoufalství nad situací, kdy mu začínal selhávat parťák. Leoš to ale neudělal a psychicky se sesypal.
Před čerpačkou Shellu se silnice rozšiřovala a Jarda využil přebytku výkonu Favorita k tomu, aby Stovku předejel. Jenomže řidič toho starého křápu udělal za ním hodiny a vyprašoval zpátky. Při té otočce jeden z mladíků vypadl ven na silnici a hbitě utekl do pole. Jarda červenou Stovku zase rychle dojel, naznačil manévr vpravo a když řidič Stovky strhnul řízení na stejnou stranu, podjel ho vlevo. Teda skoro. Když už byl předkem na úrovni dveří řidiče, ten ničema to strhl prudce vlevo a vrazil do jejich auta.
„ Napal to do něho, to je jasný útok se zbraní !“ (Útok na veřejného činitele za použití zbraně – zbraní se podle trestního zákona rozumí vše, čím je možno učinit útok důraznějším, v tomto případě se jedná o motorové vozidlo.) řval Jarda na zvadlého Leoše, když je Stovka vzápětí tlačila ven ze silnice přímo proti bilboardu a Jarda se otočením volantu do protisměru a přidáním plynu snažil zkorigovat směr její jízdy.
Po chvíli to zabralo a Favorit vtlačený pravým předním rohem do levých předních dveří Stovky Škodovky tuto obrátil do polohy devadesáti stupňů proti původnímu směru jízdy, takže Stovka před nimi jela na štorc. V tu chvíli se pravá kola Stovky zarazila o obrubník silnice a setrvačná síla umocněná tlakem policejního Favorita provedla něco, co není vidět ani v amerických filmech a že ti pitomci mají dost zvrácenou představivost.
Stovka vylítla do vzduchu jako kdyby najela na nějaká péra a Jarda vzápětí zíral na její podvozek přímo nad předním sklem Favoritu. Pak se začal ten podvozek otáčet kolem podélné osy a po chvíli se začal vzdalovat dopředu. Stovka ve vzduchu opsala 180o oblouk a dopadla zpátky na kola předkem tam, kde ještě před chvílí měla zadek. Chvíli stála na levých kolech a chtěla se převrátit vlevo na střechu, chvíli na pravých kolech, jako na houpačce. Ještě dvakrát se tak zhoupnula a zůstala stát asi dva až tři metry kolmo k předku Favoritu. Před pár sekundami mohla být tak dva a půl až tři metry koly ve vzduchu.
„ Vypadni ven a chyť řidiče !“ zařval Jarda na Leoše, ale ten nevěděl, co se pořád ještě děje. Vtom si všimnul, že se ten mladý řidič za volantem znovu chystá zařadit, protože tomu starému krámu kupodivu běžel pořád motor. Favoritu ovšem taky.
„ Ty hajzle zkurvený !“ zařval Jarda na adresu toho řidiče stovky. Jako v transu, bez podpory parťáka, odkázán sám na sebe, s vyšponovanými nervy, s nabouraným autem, odhodlán neustoupit ani o píď, zařadil za jedna, sešlápl plyn a prudce pustil spojku. Rána do boku Stovky a staré herce konečně zdechnul motor.
„ Na ně !“ procedil Jarda skrz zuby a vylítl ven z auta. Bez rozmýšlení vytáhl zbraň a řidič měl štěstí, že nestačil vystoupit a nenapadlo ho utíkat. Jarda s adrenalinem na maximu by ho odpráskl bez všech skrupulí.
„ Opusťte auto, pomalu tak, abychom viděli na ruce !“ řval Jarda. Aspoň si to myslel že to řval. Na oddělení za dvě hodiny poté mu Leoš řekl, že to bylo něco jinšího.
„ Pracky na kapotu, rozkročit, dva kroky vzad vchod !“ řval pak na řidiče, který nechápal co po něm chce a tak ho silně kopnul do kotníku, aby dal nohy jednak od sebe a dál od auta.
„ Levou ruku !“ přikázal vytáhlému mladíčkovi, „ pravou !“ Na obě mu nasadil pouta a vší silou je utáhnul.
„ Komu jsi to, kurva, ujížděl, komu, co ?!“ řval na něho a mlátil mu hlavou o kapotu Stovky, jenom plechy drnčely. Adrenalin pořád naplno.
„ Když ti policajt ukáže, abys zastavil, tak zastavíš !“ pokračoval Jarda v řevu kázání nepřestávajíce přitom řádně protřepávat obsah mladíčkovy lebky.
„ A do koho jsi to vrazil, co ?!“ Pak se třikrát zhluboka nadechl a vydechl, aby se zbavil šíleného přetlaku z nervového vypětí.
„ Kde máš papíry ?“ řekl už pak o poznání klidněji.
„ Nemám,“ řekl řidič.
„ Jak nemám, vůbec nemám nebo tady nemám ?“
„ Vůbec !“
Následovalo obvyklé papírování do zblbnutí, na místo přijel samosebou nehoďák  a taky Dolfa s kontrolním chroustem. Než stačil Jarda Dolfovi podat hlášení, ten ho setřel co že dělal! Jarda od něj ani nic jiného nečekal.
Jak si Jarda myslel, že to byl jasný cílený útok na veřejného činitele, tak se krutě přepočítal.
Během šetření věci vyšlo totiž najevo, že dotyčný řidič v devatenácti letech neumí číst ani psát a neorientuje se vpravo nebo vlevo. Pomocná škola pro něho byla West Point. Nenarazil do nich ani úmyslně, protože si jich vůbec nevšiml, chtěl jenom obejet benzínku dokola kolem a pokračovat dál směrem na Lepeč a Duby. V autě Jarda našel asi metr a půl dlouhou hadičku na benzín silně benzínem smrdící, ale kanystr nikde. Jinak auto prolezli celé, ale nebylo tam nic. Hoši asi ještě nestačili nic štípnout. Když je v Paďousích zaměřili, teprve asi hledali vhodné vozidlo, jemuž by se vloupali do nádrže a vytáhli odtud benzín.
Jarda byl na mrtvici. Veškerá snaha a nervy přišly zase vniveč. Na autě ti puberťáci neměli přední SPZ-ku, zadní byla vypůjčená z jinšího vozidla a přidrátovaná pletivem z plotu. Jinak nic.
„ Měls mu tím jeho škopkem zatřepat pořádně, třeba by se mu rožlo, trotlovi !“ poznamenal nehoďák Honza Veselka.
„ No dyť jsem třepal, ale to by chtělo násadu od krumpáče a kýbl na hlavu…!“ bránil se Jarda.
„ Teď si vem, že pojedeš od rodiny s děckama a takový hajzl, zkurvený odpad, tě sejme, co si na takové kurvě vezmeš ?“ dodal hodně rozhořčeně druhý z nehoďáků Pavel Trnečka.
„Proč jste nestříleli natvrdo, bylo by to oprávněné, toho už měl opatrovat hrobník ! Ve staré Spartě takový hnůj házeli zrovna ze skály, tady je to vážený občan, kterému se nemůže ještě k tomu nic stát, protože nikde nedělá a pokutu, co za to může akorát vyfasovat, nikdy nezaplatí! Podle mě by měl jít sedět, klidně mohl někoho zabít !“ vztekal se ještě ten první. Oba byli viditelně rozčileni a bylo na nich vidět, že by mladíkovi rozkopali kurník sami osobně.
Leoš si pak užil svoje. Jarda si jeho selhání nenechal pro sebe, jednak měl na něho vztek, ale jednak považoval za nutné varovat ostatní, co by se jim mohlo s Leošem stát.
Nejlíp ale dopadl starý Favorit. Všichni se divili, že mimo rozbitého předního světla a několika stop na pravém rohu plastu kryjícího nárazník mu nebylo vůbec nic. Přitom zejména ta druhá rána do Stovky Škodovky byla natvrdo.
„ Já jsem vám říkal, že to má svinsky tvrdé nárazníky !“ říkal Cyrda, když se to asi za dva dny na oddělení rozebíralo.
„ Ty nárazníky nám nepomůžou, jak po nás začnou střílet drbani. Zatím střílíme jenom my, podívejte se na ty plíšky na těch autech. Schovávat se za dveře nemá smysl, to prošije i  prakem. Nemáme ani neprůstřelné vesty Podívejte se, kolik už máme mrtvých ve službě za posledních pár roků. Akorát včera jsem to četl v našich novinách: čtyřiadvacet ! Co si vzpomenu z hlavy: Braniš v šalině v Praze, Linhart v Praze v činžáku, Vitásek na severní Moravě či kde, další co ho sejmul ten šmejd z Jugoslávie, ani neřekli jeho jméno, potom ty počty postřelených… Je jenom otázka času, kdy i na nás ze zastavovaného auta v noci začnou nějací příslušníci divých ruských hord střílet Kalašnikovem. Nebo nám darují granát a ujedou. Tak nevím, nevím…“ přidal se Milan.
„ Ale bezkonkurečně první tu bude po smrti na tuty Bóža. Tomu se musí jednou sejít jeho ruská ruleta se zapomenutým nábojem….“ prohlásil Bohouš Snopek a všichni se rozřehtali.

Závěr

Přestože se zdaleka nedá mluvit o vyčerpání ani těch nejpozoruhodnějších příběhů, lze důvodně očekávat další pokračování zevrubného popisu práce českého poldy na malém klidném imaginárním venkovském odděleníčku Služby pořádkové policie. Čtenáře z řad policistů bych přesto prosil, aby mi zasílali svoje pozoruhodné příběhy. Naše povolání je na jednu stranu velmi atraktivní, protože každý případ je jiný, nejedná se o žádnou strojovou práci – mimo psaní na stroji. Na druhou stranu je to povolání, které klade vysoké nároky na psychiku a člověka dost opotřebovává, ať si to chce nebo nechce připustit. Každý polda zažil tak otřesné případy, že na ně nikdy nezapomene. Mnohem raději ale vzpomíná na ty veselé nebo kuriózní. Doufám, že jsem čtenáře ani na chvíli nenudil a těm, kteří by se snad pohoršovali nad příliš „lidovou mluvou“ mohu jenom doporučit, aby se obrátili na jiný žánr literatury, třeba Harlekýny nebo Dotek na přirození nebo tak nějak… Dotek nadpřirozena.

Pokud se Vám příběhy Jardy Jordána líbily, můžeme pokračovat. II. díl nese název – "To se poldovi občas stane". Prosíme o vyjádření v anketě.