To by se poldovi stát nemělo 5.

Třetí kapitola příhod Jardy Jordána: Jede Kudrna okolo Brna …1/2

Asi za týden se Jarda seznámil s kolegy od kriminálky, (Kriminálka, v tomto případě  oddělení Služby kriminální policie, dva muži s územní odpovědností, kteří pracují na závažnějších případech nebo na sériové trestné činnosti popřípadě dalších skutcích, které jim přijdou jakýmkoliv způsobem pod ruku.) kteří měli jejich oddělení na starosti. Na oddělení zazvonil někdo na dveře. Jarda otevřel a dovnitř se nahrnuli dva chlapíci, kteří nesli motorovou kosu. Asi smrt modernizovala, lidí je jak sraček…- napadlo Jardu a hned se taky zeptal, jestli už si pro něj přišli. Byla to zvláštní dvojka: menší obézní chlapík, asi padesátník, s dobráckým obličejem a přátelským chováním ke svému okolí se jmenoval Vojtěch Julínek a velký černovlasý hromotluk s mohutným černým knírem stáří asi čtyřicet let Pavel Vašík. Jarda držel zrovna svou první dozorčí službu. S sebou ještě v závěsu přivlekli na oddělení nějakého asi sedmnáctiletého kluka.
„ Tady si sedni a ani se nehni,“ řekl mu Vašík a hrozil mu přitom prstem. Tvářil se přitom jako kumulonimbus. Pak zavolal na Jardu, aby zamknul vchodové dveře. Na oddělení totiž nebyla místnost pro zadržené.
„ Kdo to je ?“ zajímal se Jarda, protože jako dozorčí musel předvedení nebo zajištění (Předvedení – přesně stanoveno zákonem o Policii ČR, za jakých okolností smí být osoba předvedena stejně tak jako zajištění. Zajištění by mělo proběhnout v policejní cele, ale protože ne vždy se dospěje tak daleko, častěji se zajištěný propouští přímo z oddělení, kam byl přiveden a zajištěn.) osoby  zapsat do knihy protokolů.
„ Tady máš jeho občanku, dobře si ho prohlídni a zapamatuj,“ hodil potrhanou průkazku na stůl před Jardu Vašík.
„ Mimochodem, jsem nějaký Vašík,“ podával mu hned na to ruku.
„ Jarda Jordán.“
„ To je nějaká řeka, ne ?“ zasmál se kriminalista. Jarda se smíchem přisvědčil. Také druhý kriminalista se představil. Oba dva se chvíli motali v přízemí, po chvíli zase někam zmizeli. Pak si Vašík přišel pro zajištěného. Jarda psal protokoly o zajištění. Pak si ho zavolal vedoucí.
„ Pane Jordán,“ řekl mu, „ za týden proběhne rekonstrukce vraždy Kudláčka z Lepče. Protože máte  dopolední službu, pověřuju vás přivezením pachatele Škrháka na místo rekonstrukce. Je ve vazební věznici v Brně, nemusíte se ničeho bát, dostanete s sebou řidiče a zkušeného policistu, vy tam budete v podstatě jenom do počtu, protože nechci, aby se motali někde po okolí, když by zabloudili. Vaším úkolem je seznámit se během nejbližších služeb s místem, kam ho přivezete a příjezdem na místo. Nechci, abyste zůstali trčet někde na uzavírkách nebo bůhví kde jinde. Jasný ?“
„ Ano pane!“ přitakal Jarda.
Dostal první pořádný úkol. Ve své bláhovosti, která jej ještě nestačila opustit si říkal, že je to dobrý úkol, eskortovat vraha k rekonstrukci.
Před druhou hodinou odpolední, když zrovna Jarda spokojeně trávil výborný oběd z místního hotýlku, kam chodili jíst na stravenky, přišel nějaký starší děda v obnošených šatech. S sebou měl plátěnou tašku, kde Jarda zahlédl něco jako listí. Nechápal, co to má znamenat a myslel si, že se asi přehlídnul. Beztak bude děda chtít vyřídit občanku.
„ Prosím, pane!“ řekl Jarda přes okýnko.
„ Já sem jdu podat trestní oznámení na mého souseda,“ řekl ten muž a očima těkal kolem sebe. Jarda se lehce zaradoval. Známý pachatel, oddělení bude mít lepší bilanci. Už z toho taky začínal blbnout.
„ O co se jedná ?“ zeptal se. To zrovna přišel Milan Močigemba, který měl odpolední službu. Když uviděl dědu u okýnka, plesknul se rukou o čelo a zavrátil oči. Jardovi to neušlo. Asi to bude nějaký známý, napadlo ho. Taky že byl.
„ Soused mě postříkal stromy nějakým jedem a mě z toho opadlo listí,“ řekl starý muž. Jarda si myslel, že se přeslechnul a obrátil se na Milana, který seděl o dvě místnosti vedle v otevřených dveřích a pobaveně naslouchal. Zrovna opakovaně pozvedl obočí, když uslyšel důvod, proč ten chlap přišel.
 „ No jistě, ale je zima, listí opadává, to už tak chodí,“ šveholil Jarda, jako by ráno pojedl vtipné kaše. Na kverulantského dědka si však ani s vtipnou kaší nepřišel.
„ Ale to bylo na podzim!“ prohlásil pevně.
„ No na podzim to listí opadává,“ přisvědčil Jarda. „V kterém měsíci to bylo ?“
„ V říjnu !“  děl stařík.
„ No vidíte, to právě listí opadává,“ zajásal Jarda a připadal si tak trochu jako agent firmy, co prodává gramofonové desky.
„ Ale já trvám na tom, aby se to listí poslalo na rozbor, protože je postříkané..! A to není všecko !“ křičel děda hlasem veskrze spravedlivým a z tašky hrabal nějakou nošku hadříků. Jak se záhy ukázalo, měl v těch hadříkách zabaleného chcíplého králíka. Ale byl ještě zachovalý. Jenom trochu víc smrděl.
„ Zabil mě taky králíka !“ prohlásil a znělo to setsakra přesvědčeně. To už se dole seběhlo vícero lidí, i kriminálka zanechala výslechu svého mladíka a oba kriminalisté i s mladistvým delikventem teď poslouchali za nejbližším rohem. Jardovi začínalo být zřejmé, že to není jenom tak. Ten dědek je asi nějaký magor.
„ A jak vám ho zabil, copak vy to umíte poznat ?“ zeptal se Jarda.
„ Zlomil mu vaz,“ řekl stařík stále stejně neochvějným hlasem.
„ Kruci,“ ujelo Jardovi. „ Chvilku počkejte,“ řekl dědovi a odešel o dvě místnosti dál, kde se řehtali ostatní.
„ Kdo to je ?“ zeptal se zděšeně a potichu.
„ Starý Kordula z Blatenky,“ řekl mu Milan skoro šeptem.
„ A co je to zač, není tak trochu magor ?“
„ No, trochu  ne,“ řekl Julínek a ostatní se zařehtali z plna hrdel.
„ Co s tím mám dělat ?“ ptal se dál Jarda polohlasně. Tohle je teda ve škole neučili.
„ No mladej,“ řekl Milan. „ Víš co to je nepřijetí oznámení ? Jasný vyhazov (Každý policista musí kdykoliv a od kohokoliv přijmout jakékoliv oznámení a učinit potřebná opatření, aby mohlo být řádně prošetřeno oč běží. Někdy ze zdánlivých superhovadin vyleze nakonec závažná trestná činnost. Většinou však výmysly všelijakých pomatenců stojí daňové poplatníky těžké peníze, jak se dočtete jistě dále. )!“
Od Milana to byl krutý žert, ale chtěl, aby si mladý užil.
„ No jo, ale vždyť tohle je magorárna jako stehno, ten chlap patří do blázince!“ protestoval Jarda.
„ To musíš vysvětlit jeho panu doktorovi ke kterému chodí, ten tvrdí něco jiného. Aspoň desetkrát jsme dávali návrh, aby ho šoupnul do cvokhausu a nic,“ namítl Milan. „Ale oznámení přijat musíš tak jako tak, třeba za tím něco skutečně může být, to nikdy nevíš !“
„ Ježíši,“ vydechl Jarda a vrátil se zpátky ke svému dědovi.
„ Tak pane Kordula,  já to s váma sepíšu…“ řekl potom odevzdaně. Když byl asi za půl hodinky hotov se všemi dědovými obviněními, začal se dědek dožadovat odeslání listí na rozbor. A taky chcíplého králíka. Jarda listí vzal, ale s králíkem poslal dědu k veterináři. Nejraději by ho ovšem byl poslal do Prčic. Taky to zapsal do záznamu. Když byl hotov, chtěl děda, aby se s ním šel na místo někdo podívat. Jarda to konzultoval s vedoucím.
„ Nedá se nic dělat, zajeď se tam podívat, udělej tam dvě fotky a hlavně, odvez ho domů!“ řekl mu zřetelně rozladěný vedoucí. Jarda opět s otevřenou hubou posadil dědu do auta, ten odmítl jet s králíkem k veterináři, prý si to zařídí jinak. Pak vyrazili. Na zahradě u dědy v Blatence nebylo samozřejmě nic zajímavého, akorát soused, kterého děda označil jako pachatele, nakukoval přes plot jako ťuhýk a jevil se celkem pobaveně. Když konečně Jarda neodbytnému dědovi Kordulovi utekl na ulici, všimnul si, že soused stojí v žúdře dveří svého domku a mává na něj. Zamířil tedy k němu.
„ Co zase chce, co jsem mu udělal ?“ vyzvídal.
„ Postříkal jste mu listí na stromech a ono opadalo a taky jste zlomil jeho králíkovi vaz,“ řekl po pravdě Jarda. Muž se rozchechtal a taky rozkašlal.
„ Já se přímo vidím, jak se stříkací konví na zádech lezu přes plot, abych mu stříkal nějakým Round-upem stromky…. Zajdu za Peterkou, aby ho konečně poslali do blázince, to není možné, jak on tady všechny otravuje svýma nekonečnýma výmyslama, to se už nehodí !“
„ Jo, my s tím nic nenaděláme, pokud není svéprávný, ničeho se nedopouští,“ řekl Jarda.
„ No právě..“ řekl soused zklamaně.
„ Přinesl nám toho králíka až na oddělení, kdy mu chcípl, nevíte ?“
„ Ja tož to bych věděl, protože včera mě zase nadával, že dobře ví, kdo to byl, tak buď včera nebo ještě spíš, ale to on se zase ozve hned, takže z předvčerejšku na včerejšek asi v noci. Já jsem furt nevěděl, co po mě zase chce. No včíl už to teda vím.“
Jarda poděkoval a vrátil se zpátky na služebnu. Zrovna se tam nějaký chlap dohadoval s Milanem o zaplacení pokuty. Kriminalisté už dole nebyli, asi zase vyslýchali toho kluka nahoře.
Týden uplynul jako voda a byla tu eskorta vraha Škrháka z vazební věznice v Brně na místo činu. Jarda musel nastoupit hned na pět hodin ráno, aby byl v šest na okrese. Tam už na něho čekal řidič. U operačního důstojníka nafasoval jednoduchý papír se žádostí o propuštění vězně Škrháka za účelem provedení rekonstrukce na místě činu v obci Lepeč. Razítko okresního ředitelství. Druhý, zkušený policista, kterého mu slíbili, se ovšem nikde nenacházel. Jarda se na to ptal operačního. Ten  mu řekl:
„ Nebuď z toho takový vyplašený, jste dva chlapi, dojedete tam, vyfasujete Škrháka, převezete ho sem, provede se rekonstrukce a zase ho vrátíte zpátky, to zvládne i cvičená opice.“
Takto ideologicky posílen se Jarda nejistě podrbal za uchem a připomenul si, že se nemá tak blbě vyptávat. Kór Dolfy, který místo rad méně zkušeným je pouze urážel a zesměšňoval, když se ho na něco zeptali.
Vyrazili asi za deset minut poté. Řidič se jmenoval Klučka a byl to asi čtyřicetiletý vysoký štíhlý chlapík s vysokým čelem a zbytky řídkých vlasů. Jeli po dálnici do Brna, kde měli ve vazební věznici v Bohunicích vyzvednout vraha Škrháka a vrátit se s ním na rekonstrukci jeho mrzkého skutku do Lepče. Vše probíhalo normálně. Ale jen do chvíle, než dorazili do věznice. Tady Jarda vytáhl na službu konajícího dozorčího svůj glejt s tím, že chce vraha Škrháka.
„ Jo, tak to musíte za závodčím !“ poradil jim kolega.
„ Dobrá. Kde to je?“
„ Tady v tom křídle na konci chodby vpravo !“ Odevzdali zbraně a poté je vpustil dovnitř. Prošli dlouhou chodbou až na konec, kde našli dveře s nápisem „ Závodčí“. Uvnitř našli chlápka, kterému Jarda vylíčil, oč jde a ukázal mu svůj glejt. Závodčí si ho přečetl a řekl:
„ Tak s tím musíte za velitelem směny!“
„ A kde to je ?“
„ Půjdete zpátky, schody nahoru do prvního patra, tam zahnete dvakrát vlevo a třetí dveře na pravé straně.“
„ Jasně.“
Jak jim řekl, vyšli do prvního patra, dvakrát zahnuli vlevo a napočítali do tří. A byli na záchodě. Závodčí se o jedny dveře seknul nebo záchod nepočítal. Šli tedy vedle. Tam Jarda předložil svůj glejt zase dalšímu odpovědnému, který zavrtěl hlavou a řekl:
„ Hm, pánové, tohle povoluje pouze ředitel věznice.“
„ A kde ho najdeme ?“
„ To musíte nahoru, až úplně nahoru, přímo naproti schodů jsou takové velké dveře, to je zasedačka, bude tam.“
„ Jo, tak díky.“
„ Jo, mimochodem, je to plukovník !“ dostalo se mu na odchodu poučení.
Vyšli schody až nahoru a jak jim velitel směny řekl, stáli před celodřevěnými dvoukřídlými dveřmi, za nimiž bylo slyšet nějaký hlas. Jarda se dlouho nerozmýšlel, zaklepal a vešel dovnitř. Ani si nevšiml Klučky, který chtěl něco říct, ale stačil jenom otevřít ústa. Uvnitř Jarda uviděl dva rovnoběžné asi pět metrů dlouhé stoly spojené vzadu u oken dalším stolem, přičemž v místnosti se nacházelo asi padesát uniforem převážně vězeňské stráže. Kolik měli všichni dohromady na sobě hvězdiček nedokázal ani odhadnout a kdo tam byl nejvyšší šarže už vůbec netušil.V čele stolů ve tvaru U stál nějaký chlap, který, když Jarda vešel, utnul řeč a otevřel ústa v němém údivu nad tou drzostí. Jarda si řekl, že nejlepší bude při hlášení použít plukovnické hodnosti, tím nic nezkazí, a tak bez pardonu začal:
„ Pane plukovníku, nadstrážmistr Jordán, dovolte….“
Dál se nedostal, protože ten stojící chlap v čele stolu zavřel hubu, vyšponoval se, natáhl či spíše vystřelil pravou ruku korunovanou předpisově vyrovnaným ukazováčkem směrem ke dveřím a nadechl se, jakoby chtěl na jeden zátah sestoupit k vraku Titaniku pět mil hluboko. Pak zařval:
„ Véééén ! „
Jarda usoudil, že ten chlap jeho hlášení asi nechce, je nějaký přetažený nebo se mu včera večer s jeho starou v posteli smekl a proto sklapl a vycouval ze dveří. Když dveře zaklaply, řekl mu Klučka:
„ Chtěl jsem ti říct, že jsme se měli nahlásit předem !“ Jarda se na něj podíval pohledem, který zrovna nesliboval vášnivé pomilování. Sešli dolů za velitelem směny.
„ Proč jste to neřekli hned, že chcete mluvit s ředitelem, zajděte za závodčím, on vám to zařídí !“ divil se ten bodrý chlapík. Jarda na to nic neříkal. Šli tedy za závodčím. Ten byl ovšem mimo a nějaký řadový bachař jim řekl, že přijde asi za půl hodiny, že šel na kontrolu směny. Když přišel závodčí až po třičtvrtě hodině zpátky, podivil se taky, proč že mu neřekli, že chtějí ředitele. Pak zvedl telefon, vytočil číslo a řekl, že přijela policie a žádá vydání vězně za účelem provedení procesních úkonů.
„ Tak jdeme,“ řekl, když telefon položil. Vyšli zase do posledního patra, kde tentokrát zahnuli vlevo a vprostřed chodby narazili na silně opolštářované dveře s mosaznou tabulkou hlásající, kdo za dveřmi sídlí. Závodčí zaklepal a vstoupil k řediteli věznice. Jak se záhy ukázalo, byl to ten samý chlap, který nechtěl Jardovo předpisové hlášení. Tentokrát však neřekl nic ani když mu Jarda řekl jenom: „Dobrý den.“  Pak mu Jarda  řekl oč se jedná a předložil mu svůj lábl. Ředitel se do něj začetl jako do dobrodružné knihy a po chvíli řekl:
„ Jenže pánové, jestli to nevíte, žádanka o vydání vězně vypadá jinak, s tímhle můžete jít k šípku! Na toto vám tady nevrátí ani vaše pistole !“
„ Jakže ?“ zeptal se Jarda udiveně. Nechtělo se mu věřit, že by u nich na okresním ředitelství byli nějací blbci, kteří ani nevědí, jak se žádá o vězně.
„ Žádanka o vydání vězně vypadá takhle, zrovna tu jednu mám, nate,“ řekl a podával jakýsi papír Jardovi.
„ To mám tady vyplnit ?“ zeptal se Jarda naivně.
„ No když máte razítko okresního ředitelství, pak jistě, ale to, jak předpokládám, nemáte, že ?“
„ To teda nemáme,“ řekl Jarda.
„ Tak bohužel, nemůžu vám vyhovět, nejde to.“
„ Můžu si zavolat ?“ zeptal se Jarda a aniž čekal, jak jeho žádost dopadne, vzal telefon a vyťukal číslo operačního důstojníka na okresním ředitelství. Krátce mu řekl, co se stalo.
„ Počkej, dám ti ředitele,“ rozhodl důstojník. Jarda znovu všechno zopakoval řediteli.
„ Kruci, doteďka jsme to tak dělali pořád stejně a teď s tím dělají ciráty ? Dejte mě ho!“
Jarda předal telefon řediteli věznice:
„ Chce s váma mluvit pan okresní.“
Ti dva se chvíli spolu bavili, přičemž ředitel věznice striktně trval na svém. Po chvíli vrátil sluchátko Jardovi.
„ Není s ním řeč, vraťte se zpátky, nachystáme to tady jak chce,“ řekl ředitel. Tak se odporoučeli a jeli jako o závod zpátky. Cesta jim netrvala ani hodinu. Na ředitelství se zdrželi asi deset minut a za další hodinku už byli zpátky ve čtvrtém patře věznice.
„ Dobrá, ale ten vězeň tady není,“ řekl ředitel, když byl konečně spokojen s požadovaným tiskopisem požadovaně vyplněným.
„ Kde je, utekl vám ?“ vyjelo z Jardy.
„ Je v nemocnici u Svaté Anny, musíte si ho vyzvednout tam. Velí tomu nějaká paní Bezchlebová, s ní se domluvíte snadno.“
„ Dáte nám povolení ?“
„ Jistěže, Evičko !“ zavolal někam vedle, kde měl pravděpodobně sekretářku. Ta poslušně jako pejsek naklusala dovnitř. Byla to kočka jako ze žurnálu. Jarda jenom suše polknul. Až ho vyhodí od policie, půjde sem dělat ředitele. Beztak ji pravidelně oprašuje.
„ Napište tady povolení k propuštění tohoto vězně, ano ?“
„ Jistě pane řediteli,“ zašveholila a přejela návštěvu pohledem. Jarda na ni mrknul. Zasmála se a odešla vedle, kde záhy začala rychlostí kulometu psát na stroji. Po chvíli přinesla papír zpět. Ředitel vytáhl zásuvku stolu, vyndal razítko a vlepil ho na glejt. Jarda znovu mrknul na sekretářku, která se znovu usmála. –Evička- napadlo ho a hned mu úsměv vytuhnul. Vzpomněl si totiž, jak s ním vyběhla Evička Tatýrková v Praze.
„ No co to je, tohle ?“ rozčilil se ředitel, který si akorát všimnul, jak se Jarda se sekretářkou na sebe culí. „ Přijeli jste sem pro vězně nebo co jste sem přijeli dělat, svádět mi tady sekretářku ?“

a pokračování ve středu ….