To by se poldovi stát nemělo 6.

Dokončení třetí kapitoly: Jede Kudrna okolo Brna…. 2/2

„ Ne pane, nashledanou pane !“ řekl Jarda a oba i s řidičem se vypoklonkovali ven.
„ Asi ji oprašuje,“ řekl Klučka.
„Asi ne. Určitě! Taky bych si zaoprašoval…“ poznamenal k tomu Jarda s povzdechem.
K nemocnici u Svaté Anny dorazili poměrně rychle. Šéfka Bezchlebová musela v minulém životě velet asi nějaké armádě, nejspíš Wehrmachtu. Když jí Jarda řekl, proč přijeli, okamžitě ho usadila:
„ Nepřichází do úvahy, vězeň Škrhák je nemocen a musí brát pravidelně každé dvě hodiny léky!“ Přitom sekla pravou rukou, že Jarda zaslechl, jak to zasvištělo.
„ My ale máme povolení od ředitele věznice,“ vytasil se s tajnou zbraní Jarda a vytáhl glejt. Bezchlebová se na něj ani nepodívala a řekla:
„ Tady jsem šéfem já, ve věznici pan podplukovník. To aby bylo jasno,“ a dupla si. -A kruci,- napadlo Jardu, -to je saň.
„ No jo, „ řekl teda nato,“ ale na té rekonstrukci bude soudce, státní zástupce, obhájce, kriminálka, majitel domku a já nevím kdo ještě, víte co to bude daňové poplatníky  stát peněz ? To je ten ničema tak nemocný, že nemůže jet ani autem a chvíli tam statovat ?“
„ To jste si měli zjistit stav vězně předem, než jste začali něco plánovat, v tom vám nepomůžu,“ stála si Bezchlebová na svém. Jarda už to viděl bledě, když zasáhl Klučka.
„ Madam, o co de, drbana naložíme, v autě je teplo, za dvě hodinky jsme zpátky, prášky mu dáme, stejnak je to drban….“ To na Bezchlebovou buďto zapůsobilo, nebo už měla naplánovaný ústup dopředu, protože řekla:
„ Tak dobrá, podepíšete mě, že se vězni nic nestane a že mu podle rozpisu budete dávat jeho léky,“ řekla nakonec.
„ Neexistuje, „ řekl Jarda, „ Nic nepodepíšu!“
„ Tak vám ho nedám !“ triumfovala Bezchlebová.
„Tak mi pučte telefon,“ řekl Jarda. Vytočil přímo okresního ředitele v Jarově.
„ Pane okresní, Škrhák leží u Svaté Anny, je prý nemocný a šéfová ústavu mě ho nechce vydat, ledaže bych jí podepsal, že za něho převezmu zodpovědnost,“ hlásil řediteli.
„ Tak to podepište !“ řekl ředitel.
„ Já nic podepisovat nebudu,“ odpověděl Jarda notně drze.
„ Kruci, podepište a hotovo !“
„ Né, né, nic podepisovat nebudu,“ trval si mladý policista na svém.
„ To je rozkaz, podepište to !“
„ No když je to rozkaz, tak je to rozkaz,“ pokrčil Jarda rameny.
„ Dejte to sem!“ řekl pak Bezchlebové. Ta mu podala už vyplněný tiskopis odpovědnosti za převoz nemocného vězně. Jardu to udivilo, ale neříkal nic a podepsal, kde mu Bezchlebová rázně ukázala.
„ Hotovo ?“ chtěl vědět ředitel.
„ Hotovo, podle rozkazu !“ hlásil Jarda.
„ Tak ho přivezte,“ řekl ředitel a zavěsil.
„ Tak nám ho, madam, vydejte !“ řekl Jarda.
„ No, ale on tady nemá žádné věci a v pyžamu ho nepustím, dovezte mu věci z věznice !“ přisadila Bezchlebová další triumf.
„ Já se picnu, jedem !“ vztekal se už Jarda, zatímco Klučkova tvář byla jen mírně brunátná. Když dojeli do věznice, poslal je dozorčí na vchodu za závodčím.
„ Tadyhle mě podepíšete převzetí věcí a já vám je vydám,“ řekl závodčí.
„ No to teda ne, napřed si ty věci zkontroluju,“ namítl Jarda.
„ Omyl, jsou v zapečetěném pytli, aby se nic neztratilo, takže to asi nezkontroluješ.“
„ Tak nic nepodepíšu !“ řekl Jarda pevně.
„ Bohužel, ale pak nemohu sloužit, hoši,“ pokrčil závodčí rameny. Podruhé se do věci vmísil Klučka, kterému se už vzteky chvěl hlas:
„ Kurva, mladej, podepiš to, ať to dotáhne a nezdržujeme to tady!“
„ Já nic podepisovat nebudu, podepište si to sám, prosím !“ vrazil Jarda svoji tužku Klučkovi do ruky.
„ Kruci, tak to dej sem, doprdele, a hotovo,“ vzal Klučka papír ze stolu a rychle ho podčmrknul. Závodčí se zvednul a odešel. Po chvíli se vrátil s prázdnýma rukama a řekl:
„ Tak je mi líto, ale jeho věci jsou ještě v prádelně !“
Klučka už skoro nepříčetný  vzteky sebral papír ze stolu a roztrhal ho asi na dva tisíce kousků a ještě mu vynadal do zkurvených slintů. Jarda se pokusil ještě věc řešit.
„ To nemáte náhradní hadry ?“ zeptal se.
„ To by musel Škrhák podepsat převzetí a to jaksi nemůže, protože leží u Svaté Anny, ledaže byste mu ten papír zavezli.“
„ Tak to převzetí podepíšu já…“ navrhl Jarda, ale závodčí ho přerušil.
„ To nejde, to musí podepisovat jenom vězni.“
„ Jdeme, nebo řeknu něco, čeho bych později mohl litovat,“ nevydržel to už Klučka a táhl Jardu za sebou. Na vrátnici si ještě překontrolovali zbraně, aby jim je ještě nakonec nevyměnili.
„ Já už totiž věřím všemu,“ řekl Klučka.
U Svaté Anny se s nimi nechtěla o propuštění vězně Bezchlebová ani nadále bavit. To už zcela brunátný Klučka nevydržel a zařval:
„ Kúúrváá, tak my jsme ti tu pro prdel babo jedna princmetálová !!? Dej sem babo telefon, já tu udělám dusno !“ a popadl přístroj a vyťukal 0120.
„ Haló ? Informace ? Dobrý den, prosil bych ministerstvo spravedlnosti jaké má číslo… dobrý, píšu si… díky,“ a zavěsil.
„ Tak,“ řekl potom celý brunátný s očima vyvalenýma jak šprúdláky, „ a teď chci vězně, nebo bude zle !“ To už na Bezchlebovou zapůsobilo a konečně povolila. Napřed provedla rozpis, které léky a kdy má Škrhák brát, pak asi půl hodiny vyřizovala dva župany navíc, do kterých měli Škrháka zabalit, aby se snad pan vrah nenachladil, a nakonec musel Klučka v autě zatopit. Pak Jarda nafasoval krabici od vězeňských kanad plnou krabiček léků pro Škrháka. Bezchlebová jim nezapomněla připomnět, že nejpozději za dvě a půl hodiny musí být vězeň zpátky. To jí musel Jarda slíbit. Pak nechal přivézt Škrháka, který sice protestoval, ale když mu Klučka nasadil neuvěřitelně hbitě pouta a navlekl medvěda, (Medvěd – opasek s očkem, ke kterému se pouta na rukou vězně připnou. Pak vězeň připomíná medvěda v cirkuse, který je veden krotitelem nějak podobně) sklapnul. Protože bylo už po třetí hodině a rekonstrukce měla začít ve čtyři, jeli jako hasiči. Vysílačkou zavolali operačnímu, že už jedou, kdyby se trochu opozdili, že za to nemohou. Škrhák však začal po cestě  dělat potíže, napřed chtěl cigaretu.
„ Nasrat, kurva !“ zaječel Klučka.
Ale Škrhák vědom si své nepostradatelnosti začal krepírovat, že se mu dělá špatně a že jestli nedostane cigaretu, tak umře.
„ Dostat možeš leda po rypáku a už drž klapačku !“ odsekl zase Klučka.
Tak Škrhák změnil taktiku – začal se chytat za hlavu a že chce svoje léky. Když mu je Jarda dle rozpisu Bezchlebové počítal, měl Škrhák oči na sťopkách, protože správně předpokládal, že by mu ti mezuláni mohli klidně namíchat smrtící koktejl. Klučka totiž prohlásil, že lituje, že si vyndal z kapsy Dynocit proti molům. Když ty prášky pan vrah konečně sežral, začal si stěžovat, že ho škrábou v krku a že je chce něčím zapít a vůbec, že umírá. Vodu neměli, tak mu museli u nejbližší benzinky koupit Fruiko. Za svoje samozřejmě, Škrhák peníze neměl. Ani to se mu nelíbilo, že on tolik cukru nemůže. Po chvíli začal zase znovu kvílet, že potřebuje cigaretu a jestli ji nedostane, nebude schopen rekonstrukce. Protože si ho nevšímali, začal chrčet, kroutit se na zadním sedadle, očiska měl vyvalené že se mu daly ušvihnout bičem a vyhrožoval, že jim zdechne, pokud nedostane cigaretu a rekonstrukci jim oprdí.
„ Chcípni !“ děl Jarda. Kousek dál už ale došla Klučkovi trpělivost, zastavil a vytáhl Škrháka z auta, že mu nabančí, aby držel hubu. Škrhák se mu ale vysmál do obličeje a řekl mu, že to bude soudce zajímat, když bude mít nějaké modřiny a ať nezapomíná, že i do nemocnice ho musí vrátit v pořádku. Klučka ho pak posadil zpátky na sedadlo a až do Lepče nepromluvil. Škrhák jim vzadu báněl jednu od druhé až Jardu bolela z cigaretového kouře hlava jako střep. Když deset minut po čtvrté s vyplazenými jazyky a vařícím motorem dojeli na místo rekonstrukce, čekal je lehčí šok. Nikde nikdo ! Jarda se v první chvíli zhrozil, že mu kluci špatně ukázali místo nebo že už všichni odejeli pryč a on je v těžkém problému a tak volal vysílačkou operačnímu, kde všichni jsou.
„ Už jste na místě ? Tak já je tam pošlu !“ řekl operační důstojník.
„ Ty vole, oni jsou ještě na ředitelství…!“ chytal se Jarda za hlavu v zoufalství. Jak zvrátil oči v sloup, na chvíli pod mraky zahlédl Bezchlebovou s mečem Gabrielovým. Celkem slušně jí, bestii, hořel.
„ To je zcela noumání, Úďo!“ řekl konečně Klučka a vrazil hlavu do volantu. Jarda vystoupil z auta a plival kolem sebe. Už si nemyslel, že eskorta vraha k rekonstrukci byl dobrý úkol. V autě se pořád topilo, aby dýmající Škrhák nenachladl a čekali asi hodinu, než se sjeli všichni potentáti na rekonstrukci. Za tu dobu sežral rozhrkaný Favorit asi sedm deci benzinu Natural 95. Když už byli všichni nastoupení, technik s videokamerou, pan okresní ředitel se šéfem okresní vyšetřovačky, jeho ctihodnost JUDr. Vařecha, státní zástupce doktorka Mokrá, obhájce JUDr. Drahokoupil a jeho pes Ďula a další celebrity, vyvedli Škrháka z auta a na pokyn soudce mu Jarda sundal pouta i s medvědem.
„Tak pane Škrháku, my tady po vás chceme, abyste spolupracoval při procesním úkonu, který se jmenuje rekonstrukce a má sloužit k ujasnění některých skutečností rozhodujících pro trestní řízení. Domluvili jsme se na tom, že budete spolupracovat. Jinak jste povinen se podrobit všem úkonům, které mohou přispět k řádnému objasnění všech skutečností související s vaším případem. Rozumíte tomu ?“ zeptal se ho soudce. Byla to jasná fligna, protože ve skutečnosti mohl Škrhák podle našich vysoce humánních zákonů na celou rekonstrukci nakašlat.
„ Ano,“ odpověděl Škrhák, který byl ledva rád, že se provětral venku a hned začal:
„ Necítím se dobře, jsem ve stavu nemocných a nechali jste mě vytáhnout z nemocnice, hlava se mě motá, mám mžitky před očima…“ Nato poněkud zavrávoral, aby svým slovům dodal váhu.
„ Takže nejste schopen  provedení rekonstrukce ?“ tázal se ho soudce.
„ Nejsem,“ řekl Škrhák. Okresní ředitel tiše zaklel, státní zástupkyně sevřela pěstičky, šéfovi vyšetřovačky prasklo v ruce plnící pero a polilo mu koženou bundu obhájce ex offo se podrbal na čele a Ďula pochcal jeho ctihodnosti pravé zadní kolo u jeho služebního auta..
Tak Jarda s řidičem Klučkou Škrháka zase naložili do auta a hajdy do Brna. Přitom mu ale sebrali cigarety, otevřeli na něj okénko „aby se mu volně dýchalo“ a fest mu stáhli pouta, takže kvičel jako píchnuté prase celou cestu. Taky mu vyhodili krabici s práškama z okna. V Brně už vlčice Bezchlebová nervózně pobíhala po chodbě svého ústavu a lomila rukama a chvílemi i nohama co se mohlo stát, že nejedou, jak bylo domluveno. Konečně si všimla, že to jejich auto zastavilo na nádvoří a spěchala k výtahu.
Když se výtah zastavil a Škrhák v doprovodu obou policistů vystoupil, ryčel jako raněné zvíře. Jak Bezchlebová záhy zjistila, měl k tomu důvod. Pouta na rukou měl utažená, že nešla ani povolit. Když mu je nakonec policisté sundali, zůstaly mu na zápěstích rýhy přes centimetr hluboké. Prsty sevřené nedostatkem krve nešly narovnat a měly barvu fialek.
„ Měla jste pravdu, že je nemocný, dostal záchvat a utáhl si tím, jak se smýkal po autě pouta, že mu je nešlo ani povolit a ještě si stáhl okýnko, aby mohl vyskočit,“ řekl Jarda a Klučka dodal:

„ Taky si vyhodil svoje léky z okna. To by jeden nevěřil, co takový spoutaný vrah dovede !"

… a příští týden kapitola: Břéťa Kaštil si ví rady …