Masakr, jaký neměl při osvobozování naší země od fašismu obdobu. Tak vzpomíná jeden z mála žijících pamětníků, sedmasedmdesátiletý Jiří Berger z Hrotovic na Třebíčsku na 8. květen 1945, kdy na město osudovým omylem spadly tři sovětské bomby. Tragická událost vzala životy 114 hrotovickým dětem i dospělým a 36 vojákům Rudé armády. Nejmladší oběti byly čtyři roky. Jiřímu Bergerovi bylo tehdy 19 let a přímo v centru městečka prožil nepopsatelné okamžiky. Němci byli někde u Myslibořic, což je kus od nás. Na křižovatce u Rouchovan měl stát rozvědčík a navádět letadla. Jenže rozvědčík padl, proto asi došlo k takové tragedii, vzpomíná Berger.
Jako mladík se těšil na sověty, na konec fašismu. Proto šel už dopoledne vítat ruské tanky, stejně jako spousta dalších lidí. Fronta se dostala akorát k nám do Hrotovic. Kolem poledne stálo u obchodu několik sovětských tanků. Šel jsem se na ně podívat. Najednou od Bačic přijely německé tanky. Mířily na sebe hlavněmi, stál jsem mezi nimi. Bylo to děsivé, a tak jsem utekl do krytu, popisuje Berger s tím, že kryt byl ve sklepě asi sto metrů od náměstí.
Když jsem vylezl ven, postával jsem na rohu u hotelu a koukal k zámku. V jednom momentě se ozvala hrozná šupa. Nedá se k ničemu přirovnat, vzpomíná. Hodinky se zastavily na 12.33. Na hrotovické náměstí dopadla bomba, na nedaleký statek druhá a do panské zahrady třetí. Obrovský tlak mě shodil na zem. Ležel jsem, cítil na tváři krev. Vytáhl jsem si z ní střepinu. Oči jsem měl plné prachu. Vše zahalil dým, přibližuje osudový okamžik.
Bylo slyšet nářek, nastal chaos. Navíc se střílelo. Běžel jsem zpět do sklepa, kam za chvíli začali přinášet raněné a mrtvé, říká Berger. Když se dostal na náměstí, naskytl se mu pohled, který do smrti nezapomene. Lidem střepiny utrhaly hlavy, ruce, nohy. Všude samá krev. Potkal jsem tetu, ta vezla mrtvého strýce na trakaři. Jediný lékař ve městě to také nepřežil, líčí pamětník.
Tatínek Jiřího Bergera byl mezi raněnými. Odváželi ho na traktorové vlečce do špitálu v Ivančicích, protože Třebíč ještě nebyla osvobozena. Tatínek měl celá rozsekaná záda, díru v boku, utržené prsty. Nepřežil. Z nemocnice nám vrátili jeho sako, bylo úplně plné střepin, přibližuje.
Sanity nebyly, raněné přepravovali sedláci s koňmi a jediný hrotovický náklaďák. Pomáhat se dalo minimálně. Bomby byly tříštivé, roztrhaly se na kusy a ničily vše kolem. Z některých rodin umřeli na místě i dva tři lidé, vykládá pan Berger, pro něhož je 8. květen dnem, na který nikdy nezapomene. Každý rok jdu na hřbitov zapálit svíčku za tatínka. Byla to tragedie, jaká se snad nikdy nebude opakovat, přeje si muž.
