Také vám připadá, že jsme poslední dobou zahrnuti samými negativními informacemi? Jakoby si někdo programově zadal cíl všechny lidi v zemi totálně „nakrknout“.
Nechci se pouštět do hlubších polemik nad tím, komu to může přinést prospěch, anebo jaký to má účel. Ale všimněte si, co na nás chrlí všechny sdělovací prostředky: politická nestabilita, vzrůstající preference komunistů, zadluženost státu, nejzkorumpovanější úředníci v celé Evropské unii, neschopná policie (také zkorumpova
Přitom je všude kolem nás tolik krásného – jen si povšimnout. Konečně
je jaro, sluničko už hřeje, smějí se na nás macešky a voní střemcha, ptáčkové si prozpěvují ty nejroztodivnější sonáty a láska – ta kvete v každém věku. No jo, to by ale nesmělo být lidské plémě, aby si nenašlo něco, čím se vše to pěkné nechá vygumovat z povědomí. Vidím to sama u sebe. Jsem ranní ptáče, vstávám brzy, a to s písničkou na rtech. Dobrá nálada mi ovšem vydrží pouze do chvíle, než-li vstanou mé dvě děti, otrávené a znechucené tím, že musí do školy a nemohou vyspávat přinejmenším až do oběda. Pokaždé, když vidím, jak “mile” se zase tváří, musím si třikrát odplivnout přes rameno, aby mě svými pohledy neuhranuly. Tím to ovšem pouze začíná. Pak přijdu do práce, kde jsem zahrnuta litaniemi jedné z kolegyň: jak je venku hnusně (buď je moc zima nebo moc horko, buď prší anebo naopak už dlouho nepršelo), manžel je idiot, děti nevděčné, zdraví podlomené, práce protivná, mzda mizerná a vůbec – mládí v nenávratnu, důchod v nedohlednu. Pokud se nad to vše povznesu a nenechám se vrhnout do té nejhlubší deprese, čeká mě odpoledne nákup (máslo zdražili, chleba vyprodali a nemají moji oblíbenou minerálku) a návrat mezi své nejbližší. Doma se dozvídám, že dcera dostala čtyřku z prověrky z matematiky, synovi ukradli mobil a přišla upomínka na opomněle nezaplacenou elektriku. Manžel mi oznámí, že mu někdo u auta vylomil zrcátko a že musíme bezpodmínečně koupit nové letní pneumatiky. Pes má klíště, kočka blechy a na ibišku se zabydlely mšice. Přečtu si noviny, poslechnu zpravodajství v televizi a svět se mi přemění v jednu černou šmouhu. Kampak se poděla ranní písnička?V posledních dnech jsem ale udělala radikální opatření. Přestala jsem sledovat televizi, kupovat noviny a všem ve svém okolí jsem nařídila zákaz poskytování špatných zpráv. Nechci vědět, že prší, zmoklo mi prádlo a zatéká nám kolem komína. Nechci ani vědět, že synovi se rozpadly nově koupené boty za tři tisíce, nechci slyšet, že se nám rozbila varná konvice a nově pořízenému křečkovi se narodila čtyři mláďata. Ne – ne, nic takového. Všichni mi musí říkat jen samé příjemné věci.
Je to s podivem, ale v současné době je kolem mne nějaké podezřelé ticho. Jakoby se ani nic nedělo. Nikdo za mnou nechodí a neříká “to je ale krásnej den, viď Alberte”. Usoudila jsem, že úskalí
dobrých zpráv tkví v tom, že pozitivní události přijímáme automaticky, jakoby samozřejmě, a nijak o nich nemluvíme. Zatímco nad porouchaným autem se hroutíme, v případě, že je v pořádku, žádnou radost neprojevujeme. Pokud náš potomek přinese ze školy jedničku, odbydeme to nanejvýš souhlasným zamručením, kdežto nad špatnou známkou dokážeme lamentovat dvě hodiny. Když nás bolí zub, nenávidíme celý svět, ale pokud nás nebolí, nejsme tímto stavem nějak zvlášť nadšení. My vlastně neumíme být šťastní a radovat se z maličkostí. Očekáváme stále něco velkého, a tak zbytečně promrháváme ty pěkné chvilky našeho života. Nedávno jsem si vzpomněla, co jsme měli napsáno na pozvánce na maturitní ples:“Lidské štěstí, to je taková šňůrka,
na kterou navlékáme malé korálky,
taková malá štěstí –
čím jsou drobnější a čím je jich víc,
tím je to štěstí větší.”
Tato moudrá slova pronesl Jan Werich a není důvod jim nevěřit. A tak si nakonec řeknu, že je vlastně dobře, pokud je má dcera zdravá a tu čtyřku jí odpustím, nad ukradeným mobilem mávnu rukou, psovi vytáhnu klíště a on mi vděčně olízne ruku, za pneumatiky zaplatím z peněz šetřených na dovolenou u moře
(na Šumavě je přece nádherně) a společně s hlavním hrdinou filmu Tanec s vlky si říkám: “Ať je Bůh kdokoliv, děkuji mu za tento den”.