To, že arabská teroristická síť představuje nesnadný cíl, je jasné. Stejně jasné je to s možností teroristy likvidovat: lze to provést, neboť nechybí ani prostředky, ani vůle.
Budoucnost však nejspíš ukáže, že tato vůle bude cennější, než žhavé informace o pohybu bin Ládina. A v jejím nedostatku sehraje cynismus a slabošství Evropanů zásadní roli.
Situace Evropy na počátku 21. století je neslavná. Toto lůno komplikované, ale úctyhodné civilizace, která ještě stále hraje ve světě prim, vysychá. V roce 1941, kdy tažení poslední evropské mocnosti s globálním vlivem – nacistického Německa – bylo zastaveno u Moskvy, přestala Evropa rozhodovat o událostech planety. Z následné studené konfrontace mezi Západem a poloasijskou velmocí vyšlo naštěstí vítězně její dítě. Spojené státy americké. Toto dítě je zlobivé, někdy arogantní, ale má své rodiče rádo. Už dvakrát prokázalo, že se jich zastane při sebetvrdší šarvátce. Jeho rodiče ovšem senilní, a s různou mírou důstojnosti vzpomínají na bývalou slávu.
Ztrátu velmocenského dechu nesou nejstatečněji Britové. Se svým příslovečně chladným rozumem pochopili, že s koncem poslední světové války ztratili schopnost nést četnický pendrek – symbol světového řádu. Svou zahraniční politiku připoutali k USA. Dnes vystupují v roli zkušeného poradce a nesmírně akceschopného partnera všude, kde je očividné angažmá Spojených států nežádoucí.
Protipólem chladnokrevných Britů jsou Francouzi. Tato země přestala být dominantní velmocí v roce 1815. To jí ovšem nebrání, aby již téměř 200 let tuto skutečnost hořce nesla a neustále prahla po bývalé velikosti. V zahraniční politice razí heslo Účel světí prostředky s nebývalou důsledností. Je prototypem nespolehlivého a vrtkavého partnera u kterého je jisté, že okamžitě využije jakékoli slabosti Spojených států ke svým /mnohdy protichůdným/ cílům. V žádné jiné zemi nejsou intelektuálové rozhodující o veřejném mínění tak vlivní a tak bytostně protiameričtí.
Německo se nachází na psychologickém rozcestí. Hospodářský gigant a příkladný právní stát těžce definuje své globální zahraničně politické záměry. V rovině morální představuje pro USA věrného spojence. V rovině faktického vojenského angažmá je však paralyzováno pocitem viny z nacistické éry. Tohoto pocitu obratně využívá především vnitřní opozice armády, ale i jakékoli silové politiky – silné pacifistické a extrémně levičácké hnutí. Ostatní státy Evropy víceméně lavírují mezi těmito póly.
Nejčastěji bývá zvykem hovořit o evropské vrtkavosti v souvislosti s hospodářskými aktivitami v arabském světě. To je bezpochyby pravda. Stejně silný však může být i další motiv – výše zmíněná senilita. Nekonečné diskuse místo jednání, nedostatek vůle dosáhnout určitých cílů za použití razantních prostředků. Politická krátkozrakost houževnatě podporovaná závistí vůči přímočařejšímu potomkovi.
Celý problém je navíc umocňován typem elit, které v současnosti Evropu řídí. V křeslech premiérů, ministrů a vrcholných představitelů EU se ocitla vrstva lidí spjatých s naivitou a iluzemi šedesátých let. Jsou zde bojovníci proti válce ve Vietnamu, kteří zároveň požadovali jednostranné odzbrojení Západu při studené konfrontaci s komunismem. Jsou zde aktivní sympatizanti s ultralevičáčkým terorismem Frakce Rudé armády. Jsou zde fanatičtí ideologové, pro které je pronásledování Pinocheta celoživotním cílem, zatímco přátelská objetí s představiteli nejúspěšnější teroristické organizace světa – Organizace pro osvobození Palestiny – vítaným zpestřením. Těžko někomu vyčítat hříchy mládí – je však otázkou, jestli tito morální relativisté budou schopni čelit drsným výzvám budoucnosti.
Kombinace výše zmíněných faktorů – historických komplexů a tváře současných evropských elit – bude pro důsledný boj proti terorismu smrtelným protivníkem. V současnosti vedou USA informační boj nad afghánským územím. To lze při obratné taktice zvládnout. Probudit základní sebeobranné reakce evropského starce bude podstatně těžší. Mnohem těžší než dostat bin Ládina před mířidla odstřelovačské pušky. Pokud se to podaří bez dalšího krveprolévání, bouchneme si šampáňo….
