Vánoce se zvířátky

Již během Štědrého dne různé indicie nasvědčovaly, že jeho završení neproběhne tak zcela hladce. Například, když jsem si všimla, že nad mísou vánočního cukroví, kterou jsem “nápaditě” umístila na nízký konferenční stolek, stojí Brix a z huby mu stékají sliny přímo do vanilkových rohlíčků. Ne že bych byla nějak přehnaně štítivá, ale představa rohlíčků obalených místo ve vanilkovém cukru v odporných psích slintácích mi nepůsobila to pravé vánoční potěšení. Cukroví zkončilo v psí misce a pejsánek si tu pro něj veskrze nezdravou stravu nadmíru užil. Bohužel – tím to nekončilo.

Brzy po té, co děti dostrojily vánoční stromeček, začaly se ozývat křapavé zvuky, to jak naše kočičky s fanatickým zaujetím shazovaly na zem skleněné ozdoby. Na větvích kývající se ozdobičky přiváděly je do naprostého tranzu, přičemž záhy objevily ještě větší zábavu – strhávání řetězů ze stromku, jejich cupování a přetahování se o ně, to vše doplněné závody s řetězem v tlamičce po celém bytě. Vánoční sprint pak vyhrála kočička, které se podařilo jeden ze řetězů důmyslně obmotat kolem stojací lampy a tu následně svalit. Po té, co byl stromek už téměř opět odstrojen, aniž by se nějak významně přiblížil den Tří králů, usoudila jsem, že takhle to dál nepůjde a dva nejagresivnější škůdce vyhodila z  bytu ven, aby se jim trochu ochladily kebule. Doma pak zůstal jenom kocourek Stoupa, kteréžto jméno trefně vystihuje stupeň jeho inteligence.

Během přípravy štědrovečerní večeře se nic zvláštního neudálo. Připravoval se tradiční jablečný závin a bramborový salát a na závěr jsem z lednice vytáhla syrové rybí a vepřové maso, připravené na obalování.
“Mamííí, prosím tě, pojď mi pomoct zabalit taťkovi dárek,” vyzvala mě uprostřed práce dcera a já s poznámkou, jak miluju lidi, co si připravují dárky na poslední chvíli, odběhla z kuchyně. Po návratu zpět jsem zůstala jen zděšeně zírat na prázdný stůl, kde se skromě krčil jeden pláteček vepřového řízku, a v naprostém šoku jsem zařvala: “KDE JE MASO ?!?”
Manžel, který se právě vracel ze sklepa s košíkem červeňoučkých jablíček, jen lakonicky poznamenal: “Sice mám hlad, protože mě už od rána trýzníš nějakym přiblblym půstem, ale syrový maso ještě nekonzumuju.”
A pak mi to došlo. STOUPA !
Samozřejmě po něm nebylo ani vidu, ani slechu. Podívala jsem se pod všechny postele, pod všechny stoly, ale nikde nic. Nakonec jsem ho objevila. Všechno maso určené pro čtyřčlennou rodinu si ten bídák nanosil pod stromeček a tam si na něm v klidu a s naprostou spokojeností pochutnával.
“Fajn,” povzdychla jsem si, “tak pejsek s kočičkou si už Vánoce udělali, ale co MY ?”

Nakonec se vše vyřešilo – z mrazáku se vyndalo další vepřové a o kapra se s námi podělili mí rodiče. Večeře už pak proběhla vpořádku, a když jsme oblízli poslední rybí kůstky a dopili sklenice s vínem až do dna, nastal ten správný čas na rozdělování dárků.
“Hele, mami,” ukázala dcera ke stromku, “Brix si myslí, že ty všechny dárky jsou jeho.”
A opravdu. Před stromečkem u dárků ležel náš psík velikosti půlročního telete a výhružně nás pozoroval. Když jsme se začali přibližovat ke stromku, neopomněl hlubokým hrdelním zavrčením ujasnit situaci.
“No to snad není možný,” procedila jsem vztekle mezi zuby, zatímco manželovi připadala situace více než směšná.
“Brixíčku, řízeček,” lákal to hovado syn, ovšem Brixíček přežraný cukrovím očividně nejevil zájem a dál hlídal “své” dárky. Nakonec manžel, kterého jako jediného Brix respektuje, toho psího chamtivce odvolal a my mohli v klidu začít rozbalovat nadílku.
Samozřejmě se pod stromečkem našly i dárečky pro naše zvířecí miláčky. Pískací hračky, botičky z bůvolí kůže, žvýkací tyčinky a podobně, to vše způsobovalo psům radost větší než hračky malým dětem. Benžamín zuby trhal papír ze svých dárků a nemohl se všech těch dobrot nabažit. Přecpaný Brix si odnosil laskominy do svého pelíšku a následně začal závistivě pokukovat po těch Benžamínových. Po té, co se mu v nestřeženém okamžiku podařilo ukrást Benžíkovi pískajícího medvídka, ten malý hrdina se pekelně naštval. Rozzlobeně zavrčel a na důkaz své naprosté nespokojenosti rafnul Brixe do zadní nohy (výš nedosáhl). Na tento popud začala mela. Brix pustil medvídka, čapnul do svých zubů Benžu a jal se s ním klepat ze strany na stranu. Vyděšený Stoupa rychlostí blesku vyšplhal na stromek, který se pod ním převážil a skácel k zemi. Všude lítaly ozdoby, jehličí, rozcupovaný vánoční papír a do toho kvičel Benža a řval manžel, snažíc se vyrvat menšího čokla ze spárů toho většího.

No, dobře to dopadlo. Benžamín přežil, já nakonec taky, ale až po dávce Ibuprofenu na rozbolavělou hlavu.
Po takových zkušenostech jsme dospěli k závěru, že letos Štědrý den vyřešíme naprosto jinak. Zvěřinec ponecháme doma, ať se tam postaví třeba na hlavu, a my lidé oslavíme Štědrý den v klidu a pokoji venku na zahradě. Jen aby z Kanárů nepřiletěla sarančata!

Pozn. Jo, ale jinak jsme normální!