Velebit aneb Chorvatsko není jen moře

Na území Chorvatska se kromě rekreace u moře můžete věnovat také turistice. Pro většinu návštěvníků Jadranu, mnohdy i těch sportovněji zaměřených, je pohoří Velebit, tyčící se v bezprostřední blízkosti nad jadranským pobřežím, opravdová „terra incognita“, která zatím stojí úplně mimo jejich zájem. Je to však velká škoda, protože Velebit, největší a nejdelší chorvatské horstvo, patří svou podivuhodnou nedotčenou přírodou, konfigurací svého terénu, bohatstvím svého rostlinného i živočišného světa k nejpřitažlivějším horským cílům v Chorvatsku. Na výhledy, které se návštěvníkovi Velebitu naskýtají na modrou hladinu Jadranu, na jeho ostrovy i na vnitrozemská horská pásma, se nezapomíná. Na podzim loňského roku vyrazil expediční tým Humpoláka na výpravu s cílem prozkoumat pohoří Velebit. Měli zde možnost obdivovat krásné štíty, výhledy, údolí a louky plné kytiček.

Tento nejmladší národní park (byl jím prohlášen na přelomu r. 2000 a 2001)
zahrnuje severní část Velebitu, horského masívu, který se tyčí nad Jadranem v
oblasti Chorvatského přímoří a Severní Dalmácie, mezi průsmykem Vratnik
na severu a řekou Zrmanjou na jihu, v délce 140 km a šířce 10 až 30 km.
Pro Chorvaty je Velebit symbolem svobody, jejich bouřlivých dějin a lze říct, že je
horstvem jejich srdcí.

Varnjača kuk ve skupině Rožanski kukovi

Již v r. 1928 byly některé části Velebitu (Štirovača a Paklenica)
prohlášeny národním
parkem, ale tento formálně právní akt měl jen dočasný charakter s tím,
že se měl každoročně
obnovovat, což se nedělo. Kromě toho se ochrana v rámci tohoto parku
vztahovala pouze
na zdejší vzácné lesní porosty. V r. 1949 se stala národním parkem v
jižní části
horstva Paklenica, o něco později byla Štirovača prohlášena lesní
rezervací a krásné skalní skupiny Hajdučki a Rožanski Kukovi se staly
přísně chráněnými rezervacemi. V r. 1978 zařadila organizace UNESCO
Velebit v rámci svého programu
Člověk a biosféra do mezinárodní sítě biosférických rezervací. Ale pak
čekal
Velebit ještě 22 let na vyhlášení své severní části národním parkem.

Botanikové tu napočítali 2700 rostlinných druhů, z toho 78 endemitů, tedy rostlin,
které mimo toto horstvo nenajdeme nikde jinde na zeměkouli. Mezi nejpopulárnější
vzácné představitele chráněné flóry Velebitu patří například Degenia velebitica,
velebitská degenie. Tento relikt minulosti roste na Velebitu jen v několika lokalitách.

K systematickému poznání velebitského rostlinstva přispěl před léty mimo jiné i český
botanik Dr. Velenovský svým obsáhlým dílem Flora Velebitica. S většinou
těchto vzácných rostlin se může návštěvník seznámit v horské botanické zahradě
v Modriæ dolcu na svahu Velkého Zavižanu (Veliky Zavižan) na
území parku.

Tomu, kdo se chce seznámit s nejkrásnějšími partiemi velebitského národního parku,
doporučujeme se vydat po tzv. Premužiæově stezce od severu k jihu. Tato vysokohorská stezka,
nejkrásnější v celém masívu, je dlouhá 50 km. Je to cesta pro turisty, což znamená,
že každý návštěvník, který je zvyklý se pohybovat v horském terénu, může bez problému
tuto stezku absolvovat. Ta je výborně vytrasována , místy vytesána do skal horstva a
je soustavně udržována ve velmi dobrém stavu. Cesta začíná u chaty na Zavižanu
(Dom na Zavižanu) na vrchu Vučjak (1644 m). Dostaneme se k němu po lokální silnici,
vedoucí z městečka Otočac přes Krasno na Zavižan. Cestou se můžeme v Krasnu zastavit v klášteře,
známém mariánském poutním místě, proslulém však i vynikajícím výrobkem, původně výrobkem
zdejších mnichů, likérem travarica. Tajemství výborné chuti tohoto likéru,
který mnozí pokládají za nejlepší lék nejen na žaludek, ale i na čištění jater a ledvin, spočívá v 19 léčivých
bylinách, které se do něho přidávají. Jsou mezi nimi například i šalvěj lékařská,
mařinka vonná, měsíček, anýz, rozmarýn, mateřídouška a další.

Premužiæova stezka vybudovaná na začátku 30. let 20. stol. vede z Chaty na Zavižanu dříve téměř
nepřístupným terénem. Chata na Zavižanu je v provozu celoročně, neboť je současně meteorologickou
stanicí. Stezka vede stále přibližně ve výšce 1600 m, bez větších terénních výkyvů,
nejkrásnějšími partiemi severního Velebitu. Patří k nim jedinečné horské skupiny
Rožanské a Hajducké skály (Rožanski a Hajdučki kukovi), obě přísné rezervace. Nádherné
smrkové a bukové lesy se tu střídají se svítícím bělostným vápencem skal (kukovi znamená skály, skaliska),
oddělených mezi hlubokými závrty. Na lokalitě je na 50 jednotlivých skalních vrcholů,
dosahujících 1600 m. Jsou pro ně charakteristické divoké, srázné věže, rozpuklé stěny,
skalní labyrint bizarních tvarů, propasti, ponory, jeskyně, mnohdy vůbec neprobádané.
V oblasti Rožanských a Hajduckých skal je možno přenocovat v nádherné horské chatě Rossijeva koliba.

O neprostupnosti a nepřístupnosti této části Velebitu svědčí mj. i skutečnost,
že zde v r. 1994 došlo k největšímu objevu chorvatského krasu v průběhu 20. stol. –
k objevu nejhlubší chorvatské jeskyně, která je zároveň devátou nejhlubší na světě –
Lukovy jeskyně (Lukina jama) – 1392 m. Byla tak nazvána podle chorvatského
speleologa Ozrena Lukiæe, který začátkem 90. let zahynul na Velebitu při srbské agresi.
Není zřejmě přehnané tvrzení znalců zdejších hor, podle něhož právě v této lokalitě
jsou mnohá místa, kam ještě nevkročila lidská noha.

Zajímavé jsou však i další partie Severního Velebitu.

Příště si něco povíme o Premužičově stezce.

O národním parku Velebit jste mohli slyšet zmínku v pořadu Objektiv České televize. Na pořad se můžete dodatečně podívat na webu České Televize na adrese: http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/1096911352-objektiv/31600.html

Do národního parku se platí vstupné:

Na zlevněné vstupné mají nárok:

• horolezci, organizovaní (musí prokázat klubovým průkazem)
• důchodci (musí prokázat)
• osoby nad 65 let (musí prokázat osob.průkazem, pasem)
• děti do 7 let
• invalidé

Čerpáno ze stránek NP Sjeverni Velebit: www.np-sjeverni-velebit.hr