Velikonoce jsou svátky jara, kdy se příroda opět probouzí k životu. V dřívějších dobách bylo třeba různými obřady zabezpečit úrodu a zdar nově nadcházejícího zemědělského roku – to jsou tedy Velikonoce lidové. Dále je možno rozlišit Velikonoce křesťanské a měšťanské. Česká pomlázka zůstala křesťanskými Velikonocemi v podstatě nedotčena.
Téměř zapomenutým zvykem je vysypávání ornamentů na zápraží pomocí hrnku či květináče a písku či vody, nebo zdobení oken květinovými vzory s pomocí seříznutého mýdla – takto se zdobívaly vlnovkami a spirálami průjezdy a zápraží venkovských stavení o velikonočních a svatodušních svátcích, nebo na dožínky a posvícení.
Nejznámějším symbolem Velikonoc je samozřejmě barvení vajíček a pletení pomlázek – doufejme, že tyto zvyky z naší země nikdy nevymizí.
Vajíčka – kraslice
Kraslice patří k magickým předmětům prastarého původu. Vyskytují se nejen na našem území ale i po celé Evropě. Jako symbolu života, plodnosti a růstu se jim přisuzovala nadpřirozená moc, která se zvyšovala jejich obarvením nebo připojením ornamentu. Protože kultovní smysl nemělo darování, ale požití jejich obsahu, zdobila se od nepaměti vařená.
Zvyk konzumovat vajíčka souvisí patrně s velkým půstem, při němž se nesměla jíst ani vejce, a proto lidé nedočkavě čekali, až postní doba skončí. Na Boží hod se má celá rodina podělit o jedno společné vajíčko. Když příslušníci rodiny během roku zabloudí a vzpomenou si, s kým vajíčko pojedli, tu vyjdou z veškerého nebezpečí.
Ve spojení s lidovou tradicí vznikl pak obyčej zdobení kraslic, který se krajově velmi různí, stejně jako pojmenování – např. straky nebo rejsky. Kraslice je prý slovo východočeské a znamená červené velikonoční vejce. Červené barvě se totiž říkalo “krásná” a kraslice se dříve omalovávaly hlavně červenou barvou. Zvyk zdobení kraslic pochází teprve z druhé poloviny 19. století. Vyfouknutému nezdobenému vajíčku se říká výdumek, jinde poucho.
Ke zdobení vajec se používalo mnoho technik – vosková batika, zdobení ovazováním, reliéfní zdobení voskem, vyškrabování, zdobení slámou, dužinou nebo kováním. U nás se z lidových technik nejvíce zachovalo ovazování vajec gázou, kdy se nejprve k vajíčku přidají jarní květiny nebo lístky, pak se vejce obalí gázou, pevně ováže provázkem nebo nití a uvaří se v cibulovém vývaru. To se však týká vajec která se vaří, ne kraslic.
K barvení vajec se dříve užívalo nejrůznějších odvarů – odvar ze šafránu (žlutá), lipový květ nebo kmín (světle žlutá), z kopřivového kořene (citrónově žlutá), cibulové šlupky (oranžová až hnědá), červená řepa (růžová), červené zelí (červená), čaj (světle hnědá), káva (tmavohnědá), špenát nebo mladé žito (zelená), olšové kůrky nebo šištičky (modrá).
Pomlázka
(citace z Ottova naučného slovníku): „… nazývá se starý a velmi rozšířený zvyk velikonoční, při němž mládež obojího pohlaví se šlehává metlami spletenými z proutí vrbového nebo jívového, které bývají často ozdobeny stužkami a strakatými klůcky. Metla, jíž se při tom užívá, sluje též pomlázka, a nazývá se tak i obvyklý dárek velikonoční při šlehání tom – malovaná vajíčka, kraslice. Jest to patrně zvyk symbolický a vztahuje se k omladnutí jarní přírody, jak už samo slovo pomlázka (kmen mlad-) zdá se zkazovati. Šleháním přenáší se symbolicky síla omladné přírody na živou bytost. Z toho možno si vysvětliti, proč se mrskávají zvláště dívky, aby totiž byly stále svěžími, zdravými a veselými, staré panny, aby omládly a k světu se měly, a konečně dobytek, aby byl zdráv a se „pomladil“. V některých krajinách jmenují pomlázku mrskačka, šlehačka nebo také šmerkust – šmirgrust (z něm. Schmeckostern). Obdobný význam má „oblévačka“, tj. polévání studenou vodou.“
Beránek
Dodnes pečeme beránka, který znamená obnovu života a jeho vítězství nad smrtí a symbolizuje památku Krista. Když spatřil Jan Křtitel Krista, zvolal: „Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa!“ Kristus vystupuje v roli vykupitele hříchů, aby lidé dosáhli odpuštění a spásy.
Z historických pramenů ale jen ztěží rozeznáváme, zda šlo o maso nebo pečivo. Pravděpodobně se jedla pečeně i piškotové pečivo, v případě masa je to doloženo rituálem „čarování z beránkových kostí“. Beránek se dnes peče z těsta a po upečení se ozdobí mašlí.
Zajíček
Zajíčka si vymyslel v 19.století německý spisovatel Karl Schmidt. Napsal pohádku o zajíčkovi, který hodným dětem snáší do pelíšku v polích kraslice. K nám se zajíček dostal až počátkem 20. Století, ale tento zvyk nemá velkou tradici. Zajíc je ovšem i symbolem plodnosti, života a štěstí a je spjat s egyptskou a aztéckou mytologií. Velikonočního zajíčka najdeme už v Bibli, kde symbolizoval vše chudé, skromné, pokorné. Býval znázorňován jako bílý zajíc u nohou Panny Marie – symbol čistoty nad tělesným pokušením.
Mazanec
je symbolem slunce, zadělává se na Bílou neděli, dělá se ze stejného těsta jako vánočka. Dříve to však bývalo pečivo nesladké – „koláč syrnej k veliké noci“ – připravoval se ze strouhaného sýra a většího množství vajec (žádoucí byl žlutý mazanec). Sladká varianta tohoto obřadního pečiva si však ponechala původní okrouhlý tvar a znamení kříže, připomínající Ježíšovo ukřižování. V jiných koutech naší země se nesladkým mazancovým koláčům říkalo následovně: baba, babůvka, plecovník, šoldr, svěceník. Podle starého zvyku se také mazance nadívaly tvarohovou náplní – pro zlepšení jednotvárné chuti.
Jidášky
pečivo z bílé mouky a medu ve tvaru válečku, který symbolizuje provaz, na němž se Jidáš oběsil – podle křesťanského výkladu. Prozaičtější lidový výklad praví že hospodyním bylo líto zbytků těsta a dětem pekly malé firgurky a zvířátka pro potěšení.
Vysévání obilí
symbolizuje počátek zemědělských prací – obvykle se vysévá tráva nebo nějaké obilí do nízké misky s hlínou, nechá se vzklíčit a zdobí se kraslicemi.
