Hadrák, ale i prchající stan – takové přezdívky má české vozítko velorex. Jedná se vlastně o motorovou tříkolku z trubek s plátěnou karosérií.
Poslechněte si reportáž Radio Prague International zde: https://cesky.radio.cz/velorex-legendarni-hadrak-ma-svuj-klub-originalni-vozitka-se-prodavaji-i-za-100-8716080
Velorex vymysleli bratři František a Mojmír Stránští ve 40. letech minulého století. Zpočátku sháněli věci z různých skládek.
„Musíme z toho udělat nějaký doutník nebo něco, co by se taky líbilo. Vždyť se lidé tváří pohoršeně, nechávají práce, zastavují se u nás. Když jsem chtěl s někým jet, tak řekl, já s tebou nepojedu, vždyť nás odnesou. Ale dopadlo to dobře a já jsem povídal, musíme zahájit výrobu, ale před tím sehnat nějaké povolení,“ uvedl v jednom z rozhovorů pro Český rozhlas Mojmír Stránský.
„Založili jsme firmu Stránský a spol. Nechal jsem natisknout papíry, protože brácha by firmu radši neměl. Povídal, že komunisti to nemají rádi. Já říkám: Rádi, neradi, budeme mít fabriku. Tehdy všechny společnosti znárodňovali, na nás by taky platil znárodňovací dekret, ale někdo jim řekl, že nic nemáme, jen stodolu, co by s ní dělali. Tak k tomu nedošlo.“
Velorex získal povolení jako vozidlo pro invalidy
Bratři Stránští se snažili získat pro výrobu velorexu povolení. První návštěva nedopadla dobře. Jak zavzpomínal Mojmír Stránský, jakýsi pan Grečenko jim žádost zamítl. Celý projekt nakonec zachránila myšlenka označit velorex za vozítko pro invalidy.
„Jinými dveřmi jsem tam šel, a zas tam byl ten Grečenko a říkal: Vy už jste tady zase? Tak jsem mu řekl, že je to i vozidlo pro invalidy. Škubnul sebou a říkal: To je zajímavé, tak povídej dál, hochu. Vysvětloval jsem, že když někomu nefunguje noha, tak mu to upravíme. On mě poslouchal a řekl: Tak jo, hochu, dejte si sem novou žádost a budete to vyrábět.“
A tak se velorex začal vyráběl pod reklamní heslem „Tělesně vadní do šťastné budoucnosti“.
Barva vozidla: Průhledný igelit
Velorex se dostal i do slavného českého filmu Vrchní prchni. A v písničce Džínový velorex o něm zpívá i Ivan Mládek.
„Velorex džínový je takový mýtus. Až na základě písničky vznikly džínové velorexy. Vím asi o třech. Od těch původních velorexů se lišily pouze tím potahem. To je pro velorex potah nepříznivý, protože se pak vlivem deště sráží. Jinak původní velorexy měly větší kola, byly osazeny motorem 250 kubických cm. Byly jednodušší než poslední kusy, které jezdily s motorem Jawa 350 a měly dokonce i hydraulické ovládání spojky. Jeden z našich kolegů z Humpolce má velorex, který je potažený igelitem. Dokonce i v technické průkazu, kde je zapsaná barva vozidla, je uvedeno průhledný igelit,“ přibližuje vzhled velorexů Ladislav Šustr z Velorex klubu.
To jsou však výstřelky. Ve skutečnosti byla karoserie z koženky. Kuriózní vozítko se těšilo popularitě a běžně jezdilo po silnicích. První velorexy byly postavené ze součástek, které byly v té době dostupné. Když byla v obchodě světlejší koženka, byl světlejší i velorex. Později měly všechny hnědou barvu.
„Musí se s ním velice citlivě jezdit do zatáček, aby se nepřevrhl. Podnebí je také příznivé, ale dříve, kdy velorex sloužil jako běžné vozidlo, se s ním jezdilo i v zimě. Dnes jak napadne sníh, tak je velorex v garáži. Velorex má konstrukční rychlost 85 kilometrů za hodinu. Běžná příjemná cestovní rychlost je 60 až 70 km za hodinu. Jsou i členové klubu, kteří jeli přes 100 km za hodinu.“
Japonci si místo chrámu fotili naše velorexy, říká kardiolog Jan Pirk
Jedním z majitelů velorexu je i známý český kardiolog Jan Pirk.
„Jízda v hadráku je ohromná záležitost. Všichni dobře víme, že se někteří řidiči nechovají jako džentlmeni. Ale to neplatí, pokud jedete v hadráku. To se na vás všichni smějí, eventuálně mávají a fotografují. Když jsme na jedné vyjížďce přijeli do Kutné Hory před chrám sv. Barbory, tak tam zastavil autobus Japonců. Barbora je vůbec nezajímala, všichni se vrhli na velorex a museli jsme to otevřít, aby viděli, že to skutečně má motor.“
Je pravda, že velorex nepatří k nejbezpečnějším. Proto si majitelé velorexu své jízdy pečlivě vybírají.
„Většinou jezdíme pomalu, po malých okresních silnicích. První je s posledním v konvoji spojen vysílačkou. Poslední jede ten nejzkušenější mechanik. Když si koupíte moderní auta, tak jsou stejná, ale velorex je individualita. Když se něco stane, tak poslední zavolá prvnímu, aby počkal, že se bude spravovat. Nikdo se nezlobí a až se to opraví, tak se jede dál,“ dodal Jan Pirk.
Velorexy zvládly i severní polární kruh
Velorexy se rozříšily i do zahraničí. Svůj klub mají v Německu i v Holandsku, dodává šéf klubu Ladislav Šustr.
„Šéf rotterdamských hasičů má za manželku Češku. Když v Československu viděli velorex, tak říkal, že to chce, podařilo se mu ho koupit a dnes v Rotterdamu těch velorexů jezdí víc než deset.“
Dřív stál velorex tisícovku, dnes se špičkově zrenovované stroje prodávají i za 100 tisíc. V Austrálii byl český velorex vydražen za víc než 10 tisíc dolarů.
Ve Švédsku se vozítko dostalo dokonce na severní polární kruh. Při jedné z výprav projely velorexy Shetlandy, Orkneje, Skotsko, Anglii a Francii.
Poslední velorex byl vyroben v roce 1971. V Solnici pak začali dělat čtyřkolový, ale popularity tříkolky nedosáhl. Tříkolkových velorexů bylo vyrobeno 15.300 a 50 procent bylo vyvezeno do zahraničí.