Stále častější součástí webovských stránek se stávají videozáznamy. Tvorba videa pro použití na Internetu není nic těžkého, přesto se vyplatí dodržovat určité zásady.
S kamerou v ruce
Vstupním kanálem pro (nejen) internetové digitální video může být například televizní vysílání, běžný analogový záznam (VHS, S-VHS), analogová nebo digitální kamera a v neposlední řadě také různé softwarové prostředky (animace, virtuální realita). Každý z nich má svá specifika, a to jak z hlediska vlastního zpracování, tak i kladených požadavků. Při používání cizích produktů (záznamy, TV vysílání) pozor na autorská práva!
Pokud příslušný vstupní materiál teprve budeme pořizovat (natáčet kamerou), měli bychom již předem přizpůsobit scénu (pokud to jde) a nastavení technických prostředků požadavkům kladeným pro zpracování na Internet. Zejména je třeba si dát pozor na nadměrné kontrasty ve scéně – digitalizační hardware si s nimi obvykle neumí poradit. Pokud kamera umožňuje ruční nastavení parametrů snímání (clona, vyvážení barev), je ve většině případě lepší dát mu přednost před automatikou. Je-li dost času, vyplatí se natočit zkušební vzorek, ten digitalizovat a shlédnout. Na základě toho pak provést potřebné korekce. Nikdy nepoužívejte digitální zoom poskytovaný kamerou (i kdyby jeho potřeba byla naléhavá), v počítači to lze provést mnohem kvalitněji. Podobné doporučení se týká digitální stabilizace obrazu – lepší je (v případech, kdy je to možné) použít stativ nebo alespoň si o něco opřít ruce. Většina těchto „digitálních fines“ do obrazu zanáší zbytečné kvantizační zkreslení.
Digitalizujeme
Máme záznam na analogovém nosiči (kazetě), je tedy třeba dostat ho do počítače (u digitálních výchozích materiálů tento krok přeskakujeme). Pro digitalizaci videa existuje mnoho různých karet, ať již samostatných nebo v kombinaci s grafickou kartou či televizním tunerem (případně všechno dohromady, viz řada ATI All-in-Wonder). Škála sahá od velmi jednoduchých karet v ceně několika málo tisíc Kč až po profesionální modely za ceny blížící se k miliónu. Pro běžné potřeby postačují levné „amatérské“ karty, přestože trpí řadou neduhů (viz dále). Základem karty jsou A/D (analogově/digitální) převodníky. Kvalita těchto převodníků je rozhodujícím činitelem pro celkovou kvalitu digitalizace, přestože hrají roli i další faktory. Důležitá je také dobrá práce se synchronizačními signály. Nevýhodou většiny levných karet je především to, že vlastní proces digitalizace nemůžeme nijak ovlivnit – převodníky nelze kalibrovat, vstupní zesilovače jsou pevně nastaveny od výrobce. To pak ovlivňuje zpracování signálů a způsobuje potíže s většími kontrasty. Další nevýhodou levnějších karet je velká zátěž procesoru, který je použit pro zpracování digitalizovaných dat.
Pokud ještě nemáme v počítači kartu na digitalizaci videa, je třeba při jejím nákupu postupovat racionálně a neskočit na „výhodné“ nabídky. Nejlepší je, mít možnost přímo si kartu vyzkoušet. Záměrně zde nebudu doporučovat konkrétní značky nebo modely karet, velmi záleží na tom, co všechno od nich člověk požaduje. Vždy ale platí, že by se měly používat co nejnovější ovladače (bývají na Internetu).
Důležitým prvkem je digitalizační program. Každý výrobce digitalizační karty nějaký program přikládá, ne vždy je však výsledek nejlepší (podle mých zkušeností např. ATI Video Player, resp. ATI MMC zatěžuje procesor zbytečně mnoho). Není třeba se vyhýbat produktům z oblasti freeware nebo shareware, výborný je například VirtualDub (a to i pro stříhání a převody videa). Častá je integrace do programů pro střih.
Následuje volba formátu pro uložení digitalizovaných dat. Pokud se bude surový materiál stříhat (čili skoro vždy) je nejvhodnější nekomprimovaný (RGB, YUV) nebo s bezeztrátovou kompresí (např. HuffYUV). Pro záznamy, které se již nijak upravovat nebudou, lze použít i ztrátové komprese (Indeo, MJPEG, MPEG – záleží na možnostech příslušné karty a rychlosti procesoru počítače). Důležitá je volba rozměrů (rozlišení). Větší rozlišení znamená vždy drastický nárůst objemu dat, proto pro většinu záznamů určených pro Internet volíme rozlišení 320×240 nebo 352×288 (CIF). Druhé zmiňované však poměrem stran neodpovídá televiznímu obrazu, proto se další zpracování neobejde bez určitých úprav. Snímková frekvence je (pro normu PAL) vždy 25 snímků za sekundu. Protože se používá prokládané řádkování (poloviční počet řádků, 50 půlsnímků za sekundu), je třeba nastavit digitalizační program tak, aby tento jev eliminoval (lze sudé/liché snímky vynechávat, směšovat či interpolovat; existují i různé speciální algoritmy).
Zvukový doprovod bývá při zpracování videa často zanedbáván. O něj se postará buď přímo karta pro digitalizaci videa, v horším případě zvuková karta. Zde však hrozí vzájemný posun zvuku oproti obrazu, proto se této variantě vyhýbáme (pokud to lze). Parametry formátu zvukového záznamu nastavíme podle kvality zvuku na vstupu. Stropem je 44100 Hz/16 bitů, pro standardní VHS postačuje i 22050 Hz/16 nebo 8 bitů. Volba mono/stereo závisí na použitém analogovém záznamu. Zvuk v této fázi opět nijak nekomprimujeme (formát PCM, tj. obvykle WAV).
Na stříhání máme nůžky,…
….ale jejich softwarová podoba je mnohem pohodlnější. Existuje mnoho programů pro stříhání videa, opět můžeme zabrousit do oblasti levně/zdarma a neprohloupíme. Použít se dají i programy dodané přímo s digitalizační kartou. Nejlépe jde stříhání od ruky s tzv. stříhacími kartami, tj. takovými, které mají hardwarovou podporu pro zpracování videa. Levnější karty jí nemívají, proto se musíme spokojit se softwarovým řešení. To nebývá v reálném čase, ale na rychlejších počítačích není rozdíl tak markantní.
Střih se nejlépe provádí ve dvou fázích. Nejprve zpracujeme obraz a teprve následně zvuk. Někdy se dá stříhat zvuk společně s obrazem, ale to je časté spíše u předem připravených scén. Titulky doporučuji přidávat až úplně na konec a co nejméně (na Internetu je to zbytečně „drahá“ legrace). Co se týče střihových efektů, méně je zde více – složitější efekty jsou náročné na datový tok, nedají se tak dobře komprimovat (aniž by výrazně poklesla kvalita). Máme-li nějaký zcela statický záběr, je lepší ho nahradit opakováním jediného obrázku (stejný důvod jako u předchozího).
Z velkého malý
Po dokončená střihu před sebou máme hotový videoklip, který je třeba upravit pro umístění na internetový server. Můžeme změnit rozlišení, provést případné globální korekce (jas, kontrast, sytost, gamma, ostrost atd.) a celý klip zkomprimovat. Bylo-li původní rozlišení např. 320×240, můžeme ho (nemusíme) snížit např. až na 160×120, ale pozor! V nekomprimovaném formátu sice velikost souboru klesne na očekávanou čtvrtinu, rozdíl velikosti (stejně kvalitních) komprimovaných souborů je však mnohem menší (větší snímky mají vyšší míru redundance, proto se snadněji komprimují). S finálním rozměrem je tedy lepší trochu zaexperimentovat a zkusit, co jak bude vypadat. Důležitá je správná volba datového toku (bitrate). Lze ji postavit na kvalitě (což je subjektivní záležitost) nebo na předem dané hodnotě (experimentálně ověřené). Velmi záleží na tom, zda má být cílem kvalitní kratší (nebo objemnější) klip nebo delší s nižší kvalitou. Základem je hodnota 1150 kb/s, jež odpovídá kvalitě Video CD a tvoří zde absolutní strop, který nikdy nepřekročíme. Podle mých zkušeností je pro rozlišení 320×240 dostatečných 600-700 kb/s , pro 160×120 je to 250-300 kb/s. Je třeba si uvědomit, že internetová připojení jsou často pomalá a např. při přenosové rychlosti 50 kb/s by se takový klip 160×120 (viz výše) natahoval min. 5-6 x déle, než je jeho délka. Uvedené datové toky se týkají formátu MPEG-1, pro nízké hodnoty bitrate se více hodí formát RealVideo (lze použít i toky vhodné pro přenos přes modem v reálném čase – např. 32 kb/s – avšak kvalita velmi trpí).
Jednou z nejčastějších chyb amatérských zpracovatelů videa je, že nechají zvuk zcela nezkomprimovaný. Taková zvuková stopa potom zabírá více místa než komprimovaný obraz (PCM v CD kvalitě představuje cca 1400 kb/s)! Proto je třeba zvuk bezpodmínečně zkomprimovat a použít rozumný datový tok. Pro stereo stačí 56 nebo 64 kb/s, pro mono polovina.
Při zpracovávání videa nepospíchejte. Týká se to jak vlastní práce, tak nastavení různých algoritmů. Těch několik desítek sekund (nebo několik minut) navíc stojí vždy za to, aby byl výsledek kvalitní. Z možností výpočtu „celá/reálná čísla“ vybírejte variantu s reálnými čísly. Podobně i další volby „kvality zpracování“ je lepší nechávat nastavené na pomalé, avšak kvalitnější zpracování.
Je to tam!
Před umístěním klipu na server doporučuji ověřit několik důležitých věcí, které mohou rozhodnout o výsledcích předchozího snažení:
- Jaká je konektivita příslušného serveru?
- Umožňuje vůbec provozovatel umístění videa na server (pozor na různé freeweby, v jejich smluvních podmínkách to často bývá zakázané)?
- Je smluvně zajištěn souhlas všech autorů podílejících se na videoklipu (včetně případné hudby)?
Na samotné WWW stránce, kde je videoklip umístěn (přesněji řečeno odkaz na něj), je korektní napsat, jak velký je soubor s videem. S tím souvisí i volba délky klipu – rozhodně by neměla překračovat 1 minutu (to představuje 2,2 MB obrazu a 210 KB mono zvuku při 300, resp. 28 kb/s. – tedy celkem necelých 2,5 MB).
Příjemnou tvorbu vašeho vlastního internetového videa!
Užitečné programy
Digitalizace
- Capture Studio Professional – jednoduchý program pro digitalizaci videa a převod mezi různými formáty.
Střih a další zpracování
- VirtualDub – výborný program distribuovaný pod GPL licencí, vhodný zejména pro střih, ale také digitalizaci, globální zpracování (filtry) a převod mezi formáty.
- MGI VideoWave – stříhací program s velmi snadným ovládáním. Umožňuje mj. celou řadu střihových efektů a titulkování. Provádí též MPEG kompresi, avšak pomalu a nepříliš kvalitně.
- MovieXone – obsáhlý produkt pro střih, titulkování, převody a další zpracování videa i audia a statických obrázků.
Komprimace
- WIS mpeg2i – velmi kvalitní (ale bohužel dost drahý) MPEG kompresor. V bezplatné verzi má omezení na 30 sekund a občas vloží vodoznak.
- TMPGEnc – japonský kompresní program pro tvorbu a jednoduché úpravy MPEG videa. Dosahuje poměrně kvalitních výsledků, ale občas má problémy s kompresí zvuku.
- bbMPEG – kompresní program s rozsáhlými možnostmi. I v tomto případě se objevují potíže se zvukem.
- RealProducer Basic – základní (bezplatná) verze programu pro kompresi do formátů RealVideo a RealAudio. Oproti placené verzi Plus nemá možnost tvorby starších verzí (Real 5.0) a má menší schopnosti pro technologii SureStream (různé úrovně datového toku v jednom souboru).
