Vinylchorid způsobuje rakovinu

Po léta zamlčují výrobci a zpracovatelé vinylchloridu otřesnou pravdu: Tato chemická látka může způsobit rakovinu

Lake Charles, LA Osleplý a po dlouhém komatu podlehl 9. října 1990 Dan Ross rakovině mozku. Tento skromný 46-letý muž pracoval po 23 let v místní chemické továrně firmy Conoco (později Vista). Zaměstnání v chemické továrně umožňovalo panu Rossovi a jeho rodině slušný život včetně vlastních úspor na penzi. Poté co se dozvěděl svoji diagnózu, uvědomil si pan Ross jak hroznou cenu bude muset zaplatit. Svoji ochotou pracovat s vinylchloridem a jinými karcinogeny ztratil možná 30 let svého života. Těsně předtím než zemřel řekl: “ mami, oni mě zabili“, vzpomíná jeho žena Elaine. „Přísahala jsem, že nikdy nenechám firmu Vista zapomenout kdo byl Dan Ross“. Tuto přísahu se paní Rossové podařilo splnit. Předčasná smrt jejího muže pro ní a jejího právního zástupce Williama Baggetta mladšího znamenala počátek dlouhého a strastiplného sporu, který je dovedl až k dobře střeženému nitru chemického průmyslu.

V průběhu osmi let získal a prostudoval Baggett tisíce dříve tajných dokumentů, z velké většiny týkajících se vinylchloridu – chemikálie, která se používá pro výrobu jedné z nejběžnějších plastických hmot – PVC. Z těchto dokumentů, které se redakci Houston Chronicle v posledních měsících podařilo získat vyplývá, že velké chemické továrny koncem 50. let zatemňovaly skutečnost, aby tak vyvrátily důkazy o toxických účincích vinylchloridu. Dopisy, memoranda a mítinky byly základními kameny tohoto zatemňování. Celému tomuto úsilí dominují dvě hlavní témata: snaha zabránit odhalení a snaha vyhnout se odpovědnosti.

„Bezpochyby existovalo spojené úsilí tajit tyto materiály“ říká Dr. David Rosner, profesor veřejného zdraví a historie na Kolumbijské universitě, který studoval mnohé z těchto materiálů v rámci svého výzkumného úkolu. „Je zřejmé, že došlo ke klamání veřejnosti na základě chybných nebo podvržených údajů“. V reakci Asociace chemických výrobců (CMA) jsou však takováto obvinění označována jako „nezodpovědná“. Asociace tvrdí, že podporuje mezi svými členy politiku otevřenosti.

„Uvědomujeme si zcela závažnost tohoto problému“ říká bývalý toxikolog Dow Chemical Dr. Theodore Torkelson, který předsedal výboru CMA pro vinylchlorid po dobu 11 let v 70. A 80. letech. „Udělali jsme to, o čem jsme byli přesvědčeni, že je etické, vědecky odůvodněné a morálně zodpovědné“ dodává.

Z dokumentů však vyplývá jiný scénář. Chemické společnosti svým mlčením a liknavostí vystavily nejméně dvě generace pracovníků nadbytečným dávkám silného karcinogenu, který poškozuje játra, mozek, plíce a orgány krvetvorby. Přestože si společnosti mezi sebou volně vyměňovaly informace o účincích produkovaných látek na zdraví zaměstnanců, vyhýbaly se sdělit tyto informace svým zaměstnancům i vládě. Nechtěly totiž poškodit rostoucí trh s polyvinylchloridem (PVC), s hmotou vhodnou pro výrobu všeho možného od trubek po zahradní stříkačku (u nás se měkčené PVC používalo/používá například na výrobu sáčků na mléko, pozn. překl.).

„Přestože si (výrobci) navzájem konkurují v některých oblastech, v některých jsou jejich zájmy totožné“ říká pan Baggett. „mají naopak společný zájem na tom, aby jejich zaměstnanci nic nevěděli (o možných zdravotních dopadech), aby nic nevěděla vláda ani jejich zákazníci“. Předložené dokumenty potvrzují vážnost rakoviny z povolání, problému, kterému padne za oběť na 50.000 občanů Spojených států ročně, tedy více než AIDS, vraždám nebo sebevraždám. Nicméně tento problém se těší mnohem menší pozornosti médií.

V současnosti většina z výrobců připouští, že vinylchlorid způsobuje angiosarkom, velmi vzácnou rakovinu jater. Rovněž trvají na tom, že koncentrací nutných k tomu, aby se tato nemoc vyvinula, nebylo v chemických provozech během posledních dvaceti let dosaženo. Zpravidla tomu tak opravdu bylo.

Díky vládou vyžadovaným kontrolám (proti kterým se průmysl tolik bránil) se koncentrace vinylchloridu v chemických továrnách a jejich okolí dramaticky snížila. Nicméně na některých místech docházelo k významným expozicím i hluboko v 80.letech. Rovněž tak pokračují předčasná úmrtí zaměstnanců a bývalých zaměstnanců chemických továren na další vzácné formy rakoviny (kromě angiosarkomu). 30. dubna zemřel na lymfom ve svých 54 letech Henry Tousaint, poté co 20 let pracoval v továrně PPG Industries v Lake Charles. Tousaint a další zaměstnanci běžně čistili zásobní nádrže na chemikálie a mísili pesticidy, přičemž inhalovali vinylchlorid, benzen a další karcinogeny. Ti, kdo si stěžovali na závratě nebo dýchací potíže, dostali naordinován sirup proti kašli skladovaný v továrně v galonových nádobách, jak vypověděl pan Tousaint tři měsíce před smrtí. „Nevěděli jsme o ničem lepším, ale oni ano“ říká. Přestože firmy PPG, Conoco a Vista nepřipouštěly žádnou vinu, Baggett vyhrál ve sporech s těmito firmami vysoká odškodnění pro rodinu Tousaintových a Rossových.

Zástupce Baggett připravuje obvinění ze zločinného spiknutí proti 29 dalším chemickým společnostem, CMA a Společnosti plastikářského průmyslu, dokládaje, že se snažily zatajit důkazy o onemocněních a úmrtích spojených s vinylchloridem.

„Doufám, že tím dosáhnu toho, aby se každý zaměstnanec chemických továren dozvěděl pravdu a byl řádným způsobem vyšetřen“ říká paní Rossová. „Chci, aby byly chemické společnosti zodpovědné za každou „drobnost“, kterou těmto lidem neřekli“ Od smrti jejího muže, světlovlasého dlouhána, kterého potkala v Alabamě ve svých 17 letech (a jeho 20) paní Rossová neustále osciluje mezi zoufalstvím, zuřivostí a lhostejností. Již přestala šít, péct a provozovat další činnosti. Nemůže spát bez sedativ, nesnese pohled na Danův obrázek. Když spatří nějaký starší pár napadá ji myšlenka – to jsme mohli být my.

Od jara roku 1959 začíná přibývat důkazů. Výrobci vinyl-chloridu, do té dobu známého pouze nebezpečím výbuchu, ale považovaného za netoxický, si začínali uvědomovat, že tato sloučenina může mít toxické účinky na pracovníky, kteří s ní pracují. Koncern Dow-chemicals nenápadně testoval tuto sladce vonící plynou látku na krysách, morčatech a psech ve své biochemické laboratoři v Midlandu, Michigan. Výsledky experimentů byly znepokojující. Škodlivé účinky pro játra byly pozorovány už u zvířat, která inhalovala pouze 100 ppm vinylchloridu, což byl jenom zlomek koncentrace, ve které běžně pracovali mnozí pracovníci. V dopisu řediteli hygienického dozoru pro chemický průmysl ve společnosti B.F. Goodrich Chemical ze dne 12. května 1959 doplnil V.K. Rowe, vědec pracující pro firmu Dow, experimentální výsledky závěrem, že vinylchlorid může způsobit „celkem znatelná poškození zdraví“ u pracovníků běžně vystavených koncentracím okolo 500 ppm, což byl v té době dobrovolný limit.

Roweův dopis končí prosbou „tato zpráva není dosud připravená ke zveřejnění a proto bych uvítal, kdybyste ji prozatím ponechal v tajnosti“. Příštích 15 let Goodrichovi hygienici i další zodpovědní za zdraví pracovníků v chemickém průmyslu provedli významnou práci při plnění podobných žádostí (utajování). Předtím, než Dow začal provádět své testy na zvířatech v roce 1958, bylo o vinylchloridu a jeho účincích známo jen málo. Nicméně akutní účinky byly na morčatech pozorovány již v roce 1930 a poškození jater bylo prokázáno u 15 z 45 pracovníků pracujících s vinylchloridem během studie, kterou provedli v roce 1949 lékaři v Sovětském svazu.

Výzkumníci firmy Dow publikovali výsledky své práce v American Industrial Hygiene Association Journal v roce 1961. V závěru doporučují, aby limitní koncentrace vinylchloridu byla snížena na 50 ppm. Nikdo mimo Dow Chemical však nevěnoval této zprávě pozornost.

V roce 1963 nebyl ve studii na zvířatech provedené na Yaleské univerzitě a financované firmou Allied chemical nalezen žádný významný účinek vinylchloridu pod 500 ppm .“Udělali botu“ tvrdí pan Torkelson, který napomáhal při provádění experimentů u Dow Chemical.

„Kdyby uposlechli naše doporučení (50 ppm) zřejmě bychom dnes neměli problémy“. (Úřad pro pracovní bezpečnost a zdraví (OSHA) byl založen až v roce 1970, neexistovala tedy vládní agentura, která by mohla přinutit společnosti limity dodržovat).

Na podzim roku 1964 firma Goodrich, která bude deset let poté pochválena za odhalení několika angiosarkomů v jedné ze svých továren, vyhledala pomoc Ketteringovy laboratoře při univerzitě v Cincinnati. Mezi pracovníky, kteří čistili reaktory (obrovské míchací nádoby, ve kterých vinylchlorid polymerizuje na PVC) se začínala objevovat záhadná ochablost rukou. V té době čističi odstraňovali zbytky ze stěn reaktoru bez jakýchkoli ochranných respiračních pomůcek. „Nikdo nepovažoval vinylchlorid za nebezpečný“ tvrdí Jerome Heckman, washingtonský advokát, který zastupoval Společnost plastikářského průmyslu po 44 let. „Dělníci rádi lezli dolů a nahoru v těch zatracených reaktorech, protože je to bavilo“.

Od roku 1966 začalo být zřejmé, že onemocnění rukou – akroosteolýza – která se projevovala znecitlivěním a otokem prstů – byla systemickým projevem toxicity vinylchloridu. A tato nemoc se neomezovala pouze na čističe reaktorů. Příštího roku byla na Michiganské univerzitě započata epidemiologická studie dělníků přicházejících do styku s vinylchloridem. Veškerá (a to bylo zdůrazněno) firemní data byla od té doby velmi přísně utajována. Zatímco Michiganští výzkumníci katalogizovali případy akroosteolýzy, Dr.Pier Luigi Viola, průmyslový (závodní) lékař u belgické chemické společnosti Solvay se ve své římské laboratoři snažil vyvolat tuto chorobu u opic a krys expozicí vinylchloridu. Místo toho se mu podařilo vyvolat rakovinu, třebaže až při vysokých koncentracích. Američtí výrobci ihned pochopili význam tohoto nečekaného objevu. Dr. George Roush, hlavní lékař u společnosti Ethfontyl Corp v New Orleansu napsal svému kolegovi 24. června roku 1974 „vzhledem k tomu, že je tato zpráva tak přesvědčivá, musíme považovat vinylchlorid za karcinogen.“ Koncem roku 1972 italský onkolog Dr. Ceasare Maltoni pozoroval angiosarkom u krys vystavených dávce pouze 250 ppm vinylchloridu. Tato zpráva putovala velmi rychle přes Atlantik.

Společnost Allied chemical vydala memorandum nazvané „zneklidňující Maltoniho výsledky“ a společnost Uniroyal chemical uzavřela svým memorandem „Evropská práce ukazuje na problém, který nelze ignorovat“. Přestože michiganský registr akroosteolýzy v podstatě zkrachoval kvůli nezájmu a špatné spolupráci s průmyslem, podařilo se jeho řešitelům alespoň vyslat důležitou zprávu Asociaci vyrábějících chemiků (Manufacturing Chemists Association, MCA), ze které se poté vyvinula CMA: nepouštějte lidi do reaktorů nebo alespoň omezte jejich expozici na 50 ppm. Bohužel na toto doporučení vložené do tajné zprávy pro MCA z února 1969 nebyl brán zřetel. Důsledkem toho bylo, že pracovníci jako byl William Smith byli zbytečně vystaveni vysokým koncentracím vinylchloridu. Smith vstoupil do prvního reaktoru v továrně na pneumatiky Good Year v Niagara Falls, NY.v listopadu 1973. Zemřel ve 40 letech na nádor na mozku 15. září roku 1993. Zanechal po sobě ženu a dcerku. Posledních osm měsíců , které prožil v nemocnici, nemohl mluvit. „Každý den jsem chodila do nemocnice, kde jsme psali na podložku, abychom se dorozuměli“ říká jeho žena Holly Cummingsová. „Trvalo mu půl až třičtvrtě hodiny než se mu podařilo napsat jednoduchou větu“. Paní Cummingsová podala žalobu na firmu Goodyear, ale až poté co se firemní právníci snažili svalit vinu za manželovu rakovinu na vysoký obsah nitrátů v jeho stravě. “ Ptali se kolik boloňských špaget jedl“.

Zeď mlčení byla prolomena teprve 23. ledna 1974 kdy společnost B.F.Goodrich oznámila tři smrtelné případy angiosarkomu mezi dělníky ve své továrně na PVC v Luisville. Přestože Goodrich byl chválen za svoji upřímnost, věděl on i jiní výrobci mnoho o toxických účincích vinylchloridu dlouho před Luisvilským neštěstím. Rovněž však si uvědomovali ekonomické důsledky takové nežádoucí publicity. Ve skutečnosti se Goodrich obával široké kampaně proti PVC a tak se snažil zamezit publikování Evropské výzkumné zprávy z roku 1966 (jak vyplývá z materiálů firmy Monsanto). Není jisté, zda se to společnosti Goodrich dařilo. Goodrich sám o sobě tvrdí, že vždy „jednal s plnou zodpovědností vzhledem k možným zdravotním rizikům spojeným s přímou expozicí vinylchloridu (článek o akroosteolýze publikovaný čtyřmi lékařskými experty firmy Goodrich vyšel v Journal of the American Medical Association v roce 1967. Neobsahoval však žádné závěry, byl založen na předpokladu, že onemocnění není obecně nebezpečné a že nebezpečí hrozí pouze čističům reaktorů a to jen těm, kteří k tomu mají dědičné nebo jiné předpoklady. Odhalení případů rakoviny v Luisville v roce 1974 uvedlo do pohybu měsíce zuřivé aktivity na úřadech ve Washingtonu. Odboroví předáci a hygienici (public health advocates) mluvili o kamufláži nastražené vinylářským průmyslem, průmyslníci je naopak obviňovali z přehánění, které ohrožuje samu podstatu chemického průmyslu.

OSHA převzala nouzový dočasný limit 50 ppm a později navrhla stálý standard 1 ppm. Byl vyhlášen federální zákaz na použití vinylchloridu jako hnacího plynu v lacích na vlasy, v pesticidech, a dalších aerosolových produktech. Navržený zákaz použití PVC na láhve pro destiláty nebyl nakonec přijat, protože se průmyslu podařilo omezit migraci vinylchloridu do destilátů. Vědomi si „v podstatě neomezené odpovědnosti za zdraví veškerého obyvatelstva Spojených států“ jak říká Union Carbide“ se někteří výrobci sami stáhli z trhu s aerosoly. Testy prokázaly, že v té době nebylo neobvyklé, aby uživatelé laků na vlasy byli vystaveni dávkám stovek nebo dokonce tisíců ppm. V materiálu firmy Union Carbide z roku 1972 se říká, že pracovníci salónů krásy, denně rutinně používající spreje, by mohli býti lepší experimentální populací než zaměstnanci chemických továren.

Navzdory přesvědčivým italským experimentálním výsledkům na zvířatech a veřejnému mínění, chemické společnosti stále nesouhlasily. Nová studie Společnosti plastikářského průmyslu (SPI) došla k závěru, že nový standard OSHA eliminuje nejméně 1,6 milionů pracovních místa a jeho ekonomický dopad bude nejméně 65 mld dolarů.

SPI se pokusila napadnout 1 ppm standard před trojčlennou federální porotou, ale tento spor 31. ledna 1975 prohrála. Právní zástupce SPI pan Heckmann argumentoval tím, že stanovení hranice právě na 1 ppm bylo sporné a svévolné, a že si toto číslo OSHA prostě vymyslela. „U soudu mě s tím přímo rozcupovali“ dodává.

Podle mínění poroty „zápis dokládá to, co lze popsat pouze ze strany průmyslu jako dlouhodobé a cílevědomé protahování a odkládaní ochrany zdraví vlastních zaměstnanců. Navzdory temným předpovědím tento průmysl však nezmizel. Pomocí japonské technologie z konce 60. let se podařilo zavést reaktory, které téměř nevyžadují manuální čištění. Byly nalezeny rovněž nové způsoby jak zredukovat obsah volného vinylchloridu v hotovém PVC ze stovek ppm na méně než 1 ppm. Průmysl se opravdu, ale opravdu změnil, říká viceprezident Occidental Chemical v Dallasu Bill Carroll, a člen obchodní asociace Vinyl Institute.

„Když se podíváte na to, jak blízko byl okamžik, kdy bude regulacemi celý vinylářský průmysl vymazán a na to jak se poté podařilo udělat vše nutné pro to, aby byl produkt bezpečný, myslím si, že je to opravdu příběh o obrovském úspěchu“ .

Nicméně případy rakoviny zůstaly. Od poloviny 70. let se začaly seskupení případů rakovinných onemocnění objevovat v chemických továrnách jako třeba v chemickém komplexu Monsanto v Indian Orchard, Massachusetts. Pro pracovníky pracujícími s vinylchloridem od 40., 50. a možná i od 60. let uplynula nezbytná latentní doba pro rakovinná onemocnění. V létě roku 1975 se skupina dělníků z továrny Monsanto obrátila na Massachusettské Ministerstvo (Department of Labor and Industries) práce a průmyslu s úmrtními listy 56 bývalých kolegů a seznamem dalších zemřelých.

Národní úřad pro pracovní bezpečnost (National Institute for Occupational Safety NIOS) zpracoval studii, stejně tak, jako společnost Monsanto. Výsledky studií byly pozoruhodně rozdílné. Monsanto nenašlo v továrně „žádný zdravotní problém z povolání“. NIOS naopak našel nadbytek rakovinných onemocnění trávicího systému, z čehož podezíral „faktory spojené s výkonem povolání“. Zaměstnanci byli pochopitelně frustrováni a zmateni.

Erik Wengstrom, který se snažil již od roku 1973 dokumentovat případy rakoviny a prokázat koncernu Monsanto vinu, zůstává po zkušenostech zahořklý. „Lidé umírali jako mouchy“.

V únoru 1979 se před průmyslem vinylchloridu objevila další potenciální krize. OSHA našla několik případů rakoviny mozku u pracovníků Union Carbide v Texas City, přičemž jako zodpovědná látka byl silně podezříván vinylchlorid. Tak jako v případě továrny v Indian Orchard, konkurenční studie daly opačné výsledky. NIOSH a Union Carbide se nedokázali shodnout ani na případech rakoviny mozku (23 u NIOSH ku 12 u UC). I počet udávaný Union Carbide představoval zvýšený výskyt, který však firma přičetla náhodě, nikoliv chemikáliím. Ve studii publikované federálními vyšetřovateli v roce 1982 se udává 25 případů úmrtí na rakovinu mozku mezi bývalými pracovníky divize Dow Chemical ve Freeportu v Texasu. K úmrtím došlo mezi lety 1951 až 1977 a většinou byly zaviněny buď astrcytomem nebo glioblastomem. Průměrný věk zemřelých byl 55, přičemž 8 z obětí bylo mladších 50 let. Závěr komise, se kterým však Dow rozhořčeně nesouhlasil, byl, že mezi bývalými pracovníky této společnosti existuje zvýšené riziko rakoviny mozku.

Koncem 80. a začátkem 90. let se stala rakovina problémem pro továrnu Vista v Houstonu. Nejméně čtyři zaměstnanci—Dan Ross a ještě další muž ze závodu na výrobu monomeru vinylchloridu a dva muži z továrny na PVC v Aberddenu, Mississippi onemocněli nádory na mozku, přičemž v obou závodech došlo i k jiným případům rakoviny. Vedení firmy Vista uspořádalo několik setkání se svými zaměstnanci, aby je uklidnili a potlačili obavy a nedůvěru. Následují některé poznámky, které podle materiálů firmy Vista zazněly na dvou setkáních v dubnu 1991: „předchozí vysvětlení, že případy rakoviny jsou dílem náhody, jsou kecy“, „naše otázky zůstaly nezodpovězeny“, „myslíme si, že kolegové zemřeli díky expozici v továrně“, „řekli nám, abychom drželi hubu a krok“, Myslíme si, že nás naše práce zabíjí, nikdo nás neposlouchá“, „ze stropu kape EDC (dichlor-ethylen, látka podezřelá z karcinogenity), když spláchnete na toaletě a ta se opět plní vodou, vyvalí se na vás páry EDC. Předseda odborové organizace zaměstnanců těžařských, chemických a nukleárních závodů ve Vistě v Lake Charles Ray Reynolds tvrdí, že společnost byla pomalá při řešení podobných námitek zaměstnanců, i když věděla, že expozice používaným chemikáliím způsobuje onemocnění a úmrtí. „Je to všechno o penězích“ říká Reynolds jednačtyřicetiletý, vyzáblý muž se záhadným – -a jak sám myslí, pracovním – nervovým onemocněním nervového systému, které se projevuje stálou únavou a bolestmi. „Myslím si, že celé ty roky zabíjeli lidi pro peníze“. Manažer pro bezpečnost provozu a výrobků společnosti Vista Tom Grumbles říká, že setkání z roku 1991 byla sice napjatá, ale produktivní a byla součástí velmi rozsáhlého úsilí o komunikaci se zaměstnanci. “ Je zřejmé, že pro lidi jsou osobní zdravotní problémy velmi emotivní záležitostí, je malá pravděpodobnost, že byste mohli uspokojit každého“.

Podle očekávání se některé z případů rakoviny dělníků v chemických továrnách dostaly k soudu ve sporech o kompenzace. Nicméně pouze v malém množství případů byl vynesen rozsudek ve prospěch poškozený. Dokázat nemoc z povolání bylo prostě příliš složité, a průmysl měl možnost a záměr hrát velmi tvrdě. Po smrti svého manžela Josefa, který zemřel na angiosarkom, podala Dorothy Succiová žalobu na jeho zaměstnavatele společnost Gencorp Polymer Products v Ashtabule, Ohio. Succi zde strávil 28 let až do zavření továrny v roce 1983 jako dělník, mechanik a elektrikář. V roce 1988 mu byl diagnostikován angiosarkom, nevyvratitelně způsobený vinylchloridem-a poté byl jeho záznam uložen do celosvětové databáze onemocnění, udržované chemickými společnostmi. Nicméně když jeho vdova požadovala odškodnění od Ohijské kanceláře pro kompenzace zaměstnancům, Gencorp ji napadl s tvrzením, „nevěříme, že jeho nemocnění bylo způsobeno jeho zaměstnáním v naší společnosti“. Jedno stání se uskutečnilo ve městě Columbus v listopadu 1989 a Dorothy je vyhrála. Ale Gencorp se odvolal. V dopise z 9. ledna 1990 nabízí právní zástupce společnosti paní Succiové 37.500 dolarů jako mimosoudní urovnání. „Věřím, že můžeme dokázat, že angiosarkom nebyl důsledkem Josefovy expozice chemikáliím na pracovišti“ píše se v dopise. V pozdějším interview paní Succiová řekla, že přistoupila na částku 48.000 dolarů poté, co ji její právník varoval před tím, že soudní spor se může táhnout leta. „Chtěla jsem jen, aby tomu byl již konec“ říká. Mluvčí společnosti Gencorp Rosemary Yountsová říká, že nároky paní Succiové byly napadeny proto, že Josef Succi strávil většinu své kariéry jako elektrikář, s minimální expozicí vinylchloridu.