Víte, kde se na Humpolecku čerti rojí? 1/3

Počasí i kalendář ukazují, že se blíží 5. prosinec. Den, kdy se „čerti rojí“. Pojďme se podívat, kde se s nimi v okolí můžete možná setkat i mimo oblíbené dětské večery.

Ve spoustě našich národních pověstí a pohádek vystupuje jako hlavní postava vyslanec pekla. Nikoliv však děsivý Krampus, anebo biblicky přísný ďábel, nýbrž čert s vlastnostmi typického „čecháčka“. Někdy „švejkuje“, jindy je přímo natvrdlý, ale občas umí být i „vyčůranější“ než leckterý právník. Dokáže sice neuvěřitelné věci, ale když nemusí, tak se nepředře.

Také u nás na Zálesí se to podle zdejších pověstí takovýmito čerty jen hemžilo. Pár míst, kde prováděli, a možná ještě provádějí, své pekelné kousky, Vám připomene tento příspěvek.

Tak se pohodlně usaďte, upravte si velikost textu a jas obrazovky, ať si nezkazíte oči, a pojďte se začíst do příběhů, v nichž se prolíná minulost a současnost, láska a nenávist, dobro a zlo.

Vacatův mlýn pod Senožaty

Vacatův mlýn pod Senožaty.

Míříte-li z Humpolce do Senožat, překonáváte pod Miletínem po mostě řeku Želivku. Pokud hned za mostem, na senožatské straně, uhnete ze silnice doleva a vydáte se cestou podél řeky, proti jejímu proudu, zanedlouho se nad Vámi z prudkého svahu vztyčí mohutné skalisko, na jehož severovýchodní straně je zřetelný otisk jakoby koňského kopyta.

Vacatův mlýn prý byl svobodným, takže nepodléhal žádné vrchnostenské zvůli. Proto se jej také po smrti mlynáře Vacaty mohla bez problémů ujmout jeho rázná žena Rozina.
Ta, aby udržela mlýn v chodu a dodržela pravidla mlynářského cechu, najala čerstvě vyučeného mlynáře Slávka, který se na vlastní mlýn nevzmohl a jako krajánek chodit nechtěl. Mládenec to byl statný, dokonce ještě zvládal obstarat mlynářčino hospodářství, ale v myšlení byl trochu pomalejší. To však mlynářce nevadilo, ba naopak, nemusela se bát, že jí Slávek bude mluvit do chodu mlýna.
Ve světnici Rozině jako děvečka pomáhala Anča, nejmladší dcera mlynáře z blízkého Bělského mlýna. Byla to veselá holčina, kterou měla bezdětná mlynářka ráda jako vlastní.
Ačkoliv měl Vacatův mlýn velkou konkurenci, protože poddaní museli povinně mlet obilí ve mlýnech své vrchnosti, očividně se mu dařilo. Pole a louky k mlýnu náležející sice nebyly o nic úrodnější než okolní a mlynářčin les nebyl zrovna velký, přesto měla Rozina všeho dostatek. Dokonce mohla držet větší počet dobytka a drůbeže, takže mléka, másla a vajec měla tolik, že je ještě Anča koncem každého týdne s velkým ziskem prodávala v Senožatech. Nikdo také nepamatoval, že by bylo třeba mlýn opravit. A to se v něm mlelo i za takového sucha, kdy ostatní mlýny v širém okolí nemohly mlet.

Takový blahobyt zákonitě vyvolal různé řeči. Podle jedněch byla jeho původem mlynářčina přehnaná šetrnost a nestoudná lakomost, další pojali podezření, že si mlynářka při mletí mouky také nechává hodně „za lubem“, a „jeden známý říkal, že jeho známý“ prý viděl u Židů mlynářčin dlužný úpis. Všechny tyto klevety přebila zvěst, že za mlynářkou chodí nápadník, čili amant. Vyšší a zavalitý, oblečen v černém, lehce kulhající na levou nohu. Zjevoval se prý ve mlýně každého třináctého dne v měsíci.
Prozradil jej jeho podivný kočár, který se při slunném počasí kovově blyštil na dvoře mlýna, což upoutalo pozornost obyvatel hájovny a rasovny, stojících na samotě Býkovce, za řekou, téměř naproti mlýnu. Kočáru si v létě všimli také mleči, kterým přišlo divné, že v něm nikdy neviděli zapřažené pánovi koně. Někteří se dokonce dušovali, že kočár nemá ani oj. Ale věřte chlapům, kterým mlynářka při čekání na semletí vždycky nabídla nějakou tu štamprličku. Vždyť koně určitě odpočívali v mlýnské stáji.
Kdo měl možnost prohodit s amantem pár slov, říkal, že je docela přátelský. Ale mlynářka se snažila, aby s ním nikdo moc do styku nepřišel a jeho kočár začala zavírat do stodoly.
Jelikož Slávek s Ančou o tajemném nápadníkovi nechtěli nic říct a samotné mlynářky se pro její povahu nikdo neodvážil zeptat, vyrojila se spousta teorií, kým by ten záhadný amant mohl být. Nakonec zvítězila ta, podle které byl amant nějakým panským úředníkem, jenž se chtěl sňatkem s mlynářkou zaopatřit, až půjde do výslužby. Záhada tak byla, jakoby, vyřešena a pozornost pomlouvačů se upřela jinam.

Klid však netrval dlouho. A příčinou toho byl senožatský řezník Bulík, který přišel se svým velkým psem do mlýna, „jako na potvoru“ v podvečer třináctého dne v měsíci, zeptat se, jestli mlynářka neprodává nějaký kus z jejího početného stáda dobytka.
Když vešel do dvora mlýna, Anča zrovna něco lila z malé lahvičky do sypání slepicím. Na požádání šla řezníkovu návštěvu ohlásit mlynářce. Čekající Bulík zatím zevloval na dvoře, z čehož jej vyrušil jeho pes, který rozehnal mlynářčiny slepice a žral z děravého hrnce na zápraží, z nějž předtím Anča sypala drůbeži.
Bulík se sehnul, aby psa chytl za obojek a odtáhl, když v tom uslyšel z přiotevřeného okna mlýnské světnice hlasitý rozhovor. Přikrčil se těsně pod okno, a spatřil, jak tajemný amant domlouvá mlynářce, ať si dá říct, že už teď pro ni dělá vše, co si jen zamane, tak co teprve po svatbě. Že už má přiznanou velkou penzi a výsluhy, že s ním nebude Rozině nic chybět. Mlynářka mu však oponovala, že je už postarší, že má ráda svůj klid, co by tomu řekli lidi, že mu ráda uvaří, že u ní může přespat, ale na manželství to prý není, že vztah na dálku má také své výhody. Amant jen odvětil: „Jak myslíš. Tady máš poslední dávku univerzálního prostředku a nové příručky o hydromechanice a vodních turbínách. Měj se dobře, milá Rozino!“ Pak položil na stůl malou pleskačku plnou nějaké hnědé tekutiny spolu s dvěma knihami a odcházel ze světnice.
Řezník se chtěl raději nenápadně vypařit, ale v tom již vyšel ze stavení amant a za ním mlynářka, která Bulíka odbyla prostým „nemám, nedám, spánembohem“, přičemž ukázala na vrata.
Až ve stoupání pod novou osadou Otavožaty se řezník, kvapně opouštějící mlýn, zastavil na vydýchání. Ohlédl se přitom po psovi, ale ten zrovna úporně tlačil u škarpy. Ale co tlačil! Žádný bobek, ale slepičí vajíčko. Bulík vzal podivné vajíčko do kapesníku a nevěřícně si jej prohlížel. V tom si všiml, jak do kopce ke Lhoticím ujíždí ze mlýna amantův kočár, ale bez koní, zahalen kouřem, v němž znenadání zmizel.

Řezník se se svým zážitkem hned svěřil v Senožatech, dokonce ukázal několik vajíček, která již jeho pes stačil snést a další před zraky hojného obecenstva přidal. Tehdy ještě senožatští ani netušili, že jejich potomci si budou žďářit hlavy u televizí a počítačů. Museli se zabavit jinak, a tak s povděkem kvitovali objev pravděpodobné čarodějnice. Zaradoval se i senožatský farář, protože zrovna vrcholilo to pravé Jiráskovo temno, želivská klášterní vrchnost tvrdě zasahovala proti každému odhalenému nekatolíkovi, a on měl možnost si odškrtnout ten skutečný souboj se zlem.
Proto farář poslal do Želiva, odkud si do Vacatova mlýna přišli pochopové pro mlynářku. Slávek si všiml, že je mlýn obkličován a chystal se s vidlemi k obraně. Ale Rozina mu ukázala na malou branku vedoucí k řece a řekla, ať popadne Anču a oba utíkají co nejdál od mlýna. Sama pak hodila lahvičku a knihy do pece a nechala se bez odporu zajmout. U následného výslechu pak zarytě mlčela, ale to ji před rozsudkem smrti za čarodějnictví a spolky s ďáblem nezachránilo.
Na náměstí v Senožatech a na stromech kolem hlavních silnic již od pondělí visely letáky na sobotní večerní pálení čarodějnic, které se však netradičně konalo v říjnu. Senožatské paničky odjely do Humpolce kupovat lepší sukno na šaty, protože to senožatské nestálo za moc, muži nabádali hospodského k větší zásobě piva a dětem bylo slibováno opékání špekáčků, aby dohořívající dřevo nepřišlo vniveč.

Týdne utekl jak voda a nastal sobotní večer. Na senožatském náměstí byla hlava na hlavě. Z Tábora přivolaný kat rozdal autogramy a rozhovor místnímu kronikáři, a pak šel zkontrolovat pacholky, jestli dobře odvedli svou práci. Shledal vše v pořádku, jen mlynářka nespolupracovala, neboť neuposlechla katovu prosbu, aby předvedla ďábelsky hysterický smích, anebo alespoň žadonila o milost. Jen někoho nervózně vyhlížela v davu. Proto kat začal spolu s početným davem odpočítávat od deseti a pak, za velkého jásotu, zažehl dolní část hranice.
Plameny začaly polykat dřevěnou hranici a šlehat na mlynářčiny nohy. Rozina počala ztrácet klid, až nakonec úzkostně zakřičela: „To mě v tom necháš?!“

Nenechal. Doprostřed plamenů s mocným zahřměním vletěl její amant, jemuž na čele pod kloboukem vykukovaly rohy. Drápem přeťal pouta a už se svou vyvolenou letěl vzduchem k Vacatovu mlýnu. Tam mlynářka popadla své nejdůležitější věci a skočila do náruče čertovskému nápadníkovi. Ten vyskočil z mlýnského dvora, odrazil se od protější skály, kde zůstal rozmázlý otisk jeho kopyta a s mocným hřmotem zmizel v temných oblacích.
Někteří z přihlížejících si pochvalovali dramatický zvrat, jiní si stěžovali, že neviděli hořet čarodějnici, jen děti měli radost, že si opravdu mohly opéct špekáčky.

Mlýn i s jeho hospodářstvím si potajmu přivlastnili želivští mniši, kteří dali mlýnské budovy rozebrat na stavbu svých statků. Zůstal jen náhon, jméno údolí a čertovo kopyto otištěné na skále.

Geologové Vám sice řeknou, že údajné kopyto vzniklo vylomením tvrdé křemenné čočky z měkčí horniny. Já zase dodám, že jsem zatím v historických pramenech a mapách nic seriózního o existenci mlýna ve Vacatově údolí nenašel. Žádné odvody berní, žádné majetkové převody, ba ani žádné historické cesty, které by k mlýnu vedly. Že by tedy přece jen nějaká čertovina?

Skály Čertovka a Andělka pod Orlíkem

Kousek nad humpoleckým židovským hřbitovem, kde pod mistrovsky vytesanými náhrobky navěky odpočívají příslušníci izraelitských komunit ze širého okolí města, leží dvě skalky, které tříbí fantasii každému, kdo v nich nechce vidět jen zbytky zvětralých prahor.

Ještě výše nad skalkami je osada Rozkoš, původně samota, kde roku 1783 nechal poddanými neoblíbený majitel herálecko-humpoleckého statku Jakub Benedikt, svobodný pán z Neffzernu při staré myslivně zřídit hospodu, aby, jak píše historik Jeroným Jan Nepomuk Solař, „obstárlí navštěvovatelé blízkého Orlíku mohli tady se občerstviti a tančivá mládež svou rozkoš požívala“.
V té době zrovna v rakouské monarchii, jejíž součástí bylo České království, osvícensky vládl císař Josef II., který zrušil nevolnictví, povolil některá jinověrství a omezil moc římskokatolické církve zrušením nepotřebných klášterů, kostelů, svátků, a hlavně jezuitů.
Nově nabyté svobody lákaly lidi k porušování dalších pravidel. A kdo jiný by jim v tom měl pomoc, než zástupce pekla.

Humpolecký vedoucí pekelné pobočky, vtipem sršící čert Štukhejl, si zřídil provozovnu u skalky, která bývala dobře vidět z cesty od města do rozkošské hospody. Dokonce na ní vyrazil čertovské logo, otisk velkého koňského kopyta, který svítil zeleně či červeně, podle toho, jestli měla kancelář otevřeno či zavřeno.
Zákazníky si čert získával poskytováním lekcí karetních her, krkolomného koncipování zdánlivě výhodných smluv, padělání, machinací s hranicemi parcel, kurzy snobského vystupování, míchání koktejlů, vnucování pochybného zboží či dobytka, ale také mládeží oblíbenými lekcemi valčíku, tance, při němž se poprvé v historii tančící pár přitiskl blíže k sobě.
Čertovi klienti se v rozkošské hospodě náležitě činili při předvádění naučených dovedností. Nebylo divu, že jméno osady Rozkoš, již nepřipomínalo někdejší kouzelně rozkošné zákoutí pod zříceninou hradu, ale doupě všelijakých „rozkoší“.
Na toto čertovské počínání nebeští nemohli nečinně přihlížet, a tak poslali na zem svou zástupkyni. Andělka, která se usadila u skalky sousedící s Čertovkou, měla lidem připomenout, že bezdůvodným škozením druhým můžou uškodit i sobě, že je třeba dodržovat i nějaký řád, že nelze jen prohýřit a v kartách prohrát všechny peníze a žít od výplaty do výplaty, nehledíc na svou rodinu, že je třeba myslet i na budoucnost…, zkrátka říkat slova, která si ne každý rád poslechne. Byl to nevděčný úkol, ale Andělka jej plnila svědomitě. Pozornost pánů si upoutala svou krásou, dámy si zase získala svou klidnou a kamarádskou povahou.
Rozhořela se tak více jak sto let trvající válka mezi čertem a andělem, peklem a nebem, zlem a dobrem. Ze začátku probíhala zcela mimo fair play, později spíše hádkami a pomluvami, pak jen trumfáním se úspěchy a nakonec přátelským povídáním o tom, co bylo v práci, neboť v tomto případě se vyplnilo známé pořekadlo, že „co se škádlívá, to se rádo mívá“.

Když bylo Štukhejlovi a Andělce jejich zaměstnavateli naznačeno, že se takové přátelské vztahy s jejich povoláním neslučují, a že se málo snaží, protože lidé začínají dávat přednost vědeckým vynálezům před jejich čáry, dali oba výpovědi.
Štukhejl, starší o nějaké to století než jeho milá Andělka, měl již nárok na pekelné výsluhy, za něž si koupil u Stříbrných Hor u Přibyslavi starý mlýn. Andělka při něm chtěla otevřít výletní restauraci, vždyť v údolí Sázavy bylo tak pěkně a zrovna vrcholil romantismus. Ale že ve vaření zrovna nevynikala, zvítězila pragmatičnost jejího čertovského manžela. Proto dnes při jízdě vlakem z Přibyslavi do Žďáru nad Sázavou míjíte velkovýrobnu krmiv pro zvířata ve Štukhejlském mlýně.

Tolik k historii činnosti poboček nebe a pekla v Humpolci, které byly po odchodu Andělky a Štukhejla z úsporných důvodů uzavřeny. Která z nich byla ve své činnosti úspěšnější, těžko říct. Ale z netradiční lásky Andělky a Štukhejla bychom se mohli ponaučit, že k životu patří dobré i zlé.