Víte, kde se na Humpolecku čerti rojí? 3/3

Ve spoustě našich národních pověstí a pohádek vystupuje jako hlavní postava vyslanec pekla. Nikoliv však děsivý Krampus, anebo biblicky přísný ďábel, nýbrž čert s vlastnostmi typického „čecháčka“. Někdy „švejkuje“, jindy je přímo natvrdlý, ale občas umí být i „vyčůranější“ než leckterý právník. Dokáže sice neuvěřitelné věci, ale když nemusí, tak se nepředře.

Také u nás na Zálesí se to podle zdejších pověstí takovýmito čerty jen hemžilo. Pár míst, kde prováděli, a možná ještě provádějí, své pekelné kousky, Vám připomene tento příspěvek.

Tak se pohodlně usaďte, upravte si velikost textu a jas obrazovky, ať si nezkazíte oči, a pojďte se začíst do příběhů, v nichž se prolíná minulost a současnost, láska a nenávist, dobro a zlo.

Čertův hrad na vrchu Peklo u Větrného Jeníkova

Větrný Jeníkov je dnes vcelku poklidné městečko. Ale ještě počátkem 20. století to byla opravdu hříšná obec.
Kvůli tomu samotný satan odsouhlasil návrh na výstavbu honosné čertovské pobočky, kombinaci hradu a moderního paláce, která měla vyrůst východně od Jeníkova, na kopci, z nějž je do městečka vidět, jako chudému do talíře. Na vyhotovení plánů byl peklem dokonce najat za nekřesťanské peníze tehdy moderní architekt Jan Kotěra. Vládce pekel také osobně přestřihl na staveništi pásku a poklepal na základní kámen. Stavba hradu, jehož dokončení bylo naplánováno na říjen roku 1912, mohla začít.

Jeníkovští Vám dnes budou tvrdit, že se čerti tehdy dušovali, že hrad postaví do dalšího kohoutího kuropění. A že když už měly hrubou stavbu hradu hotovou, zakokrhal pod kopcem kohout, který utekl trhovkyni, jež šla do Jihlavy a při spatření čertovské stavby úlekem upustila nůši s drůbeží. Čerti tak prý nesplnili svůj pekelný závazek a hrad se s mocným rachotem rozpadl.
Podle oficiálního vyjádření pekelného tiskového mluvčího však byly práce na čertovském hradě pouze pozastaveny do vyřešení restitucí a soudních sporů s majiteli přilehlých pozemků.

Neoficiálně však čerti nadávají, že sotva se dali do díla, začalo přes noc mizet nářadí i stavební materiál. V Jeníkově a jeho širém okolí se naopak začalo horečně stavět. Čerti prý proto ustanovili nočního hlídače, ale ten nehlídal dlouho, protože za ním začali chodit lidští kamarádi, aby mu prý nebylo ve službě smutno. Při těch návštěvách mu vždycky přinesli nějakou lahvinku, až jej naučili po nocích pít a nehlídat.
Nešťastný pekelný stavbyvedoucí se obrátil na humpoleckou četnickou stanici, ale tam jej odbyli, že zrovna řeší utopence, což byla pravda, protože sám pan četnický vachmajstr jich přinesl celou velkou sklenici, neboť slavil narozeniny. Ale to pekelný stavbyvedoucí nevěděl, a tak se spokojil s ujištěním četnického závodčího, že ke staveništi hradu bude po několik večerů posílat velmi nenápadnou, ba až neviditelnou patrolu. Ta byla ve své nenápadnosti tak dobrá, že ji nikdo z čertů nikdy nespatřil. Ale staveniště bylo rozkrádáno i nadále.
Navíc, míra hříchů během obou světových válek natolik stoupla, že ze stavby hradu musela být odvolána většina čertů. A tak čertovský stavbyvedoucí začal najímat na stavbu lidi. Ale že zrovna hojně vznikaly dělnické spolky a odborová hnutí, musel čertovský stavbyvedoucí udělat četné ústupky.
Sotva však lidé přišli na staveniště, co chvíli pauzírovali, dovolávali se lepších pracovních podmínek, zdravotního pojištění, příplatků za práci během tehdy ještě početných svátků, a dalších sociálních vymožeností. Jinak, že budou stávkovat. Když jim bylo vyhověno, „hodila se“ dobrá polovina z nich „marod“.
Práce na hradě se postupně zastavily a co bylo cenné, nebo se dalo nějak využít, to dávno ze staveniště zmizelo. Po roce 1948 navíc došlo ke znárodnění a soudruzi neměli zájem o dostavbu atrapy feudálního sídla, kterou počali budovat záporné postavy z Bible.

A tak dnes na vrchu, pojmenovaném samotným čertovským stavbyvedoucím jako Peklo, naleznete jen výrazné skalisko, které mělo sloužit jako základy hradu, a také spoustu kamení, z nějž měly být postaveny hradní zdi. Ještě si pamatuji poházené cedule zákaz vstupu na staveniště a stavba povolena, a také zašlý velký billboard, že na vrchu Peklo staví Peklo, s 3D vizualizací dokončeného hradu a termínem dokončení v prosinci roku 2022.
Při dnešních pekelných cenách za stavební materiál tomuto termínu moc nevěřím. Vždyť i ten billboard už dávno slouží u jedné jeníkovské chalupy jako zadní stěna kurníku.

Čertovo kopyto u Větrného Jeníkova

V restauraci v jeníkovském kulturním domě byla krásná servírka. Ale chladná, jak ledová královna. Dodávka od Nowaca proti ní hřála jako kamna. Že nereagovala na oplzlé štamgasty, to se dá pochopit, ale ona nedala ani na vlídné slovo v celku seriózních mužských, mě nevyjímaje.
Až její ukecaná kolegyně, která ji přišla střídat, mi vysvětlila, že čeká, až si pro ni přijede nějaký princ s limuzínou. Kdo není ve zlatě a nemá luxusní auto, ten je pro ni póvl, i kdyby to byl sebelepší kluk. Kolika mládencům se už hrubě vysmála a pozurážela je, když na ni byli milí.
Mávl jsem nad tím rukou. „Čert ji vem, fajnovku. Hezkých holek je… Přece se kvůli téhle nedám ke kosmonautům?“
Sotva jsem to dořekl, vešel do lokálu opravdový Adonis, jak kdyby ožila jeho v Louvru v Paříži vystavená socha od Françoise Duquesnoye. Na sobě měl černý oblek od BANDI, kolem krku zlatý řetěz, na rukou hodinky Rolex komplikovanější než pražský orloj a na nohou vyleštěné černé lakýrky. Snad mu špatně poradila navigace, protože jinak si neumím představit, že zavítal to pohostinství této kategorie.
A pyšná servírka roztála. Cukrovala s Adonisem, až z toho blízko sedící stařeček prodělal slabý hypoglykémický šok. A asi uspěla, protože Adonis koupil cigarety a řekl jí, že jde čekat ven, kde bylo oknem vidět zaparkované černé BMW.
Pyšná servírka se bleskurychle převlékla a spěchala za Adonisem ven. Sotva k němu doběhla, Adonis ji objal. A pak se, ačkoliv byl říjen, před jeníkovským kulturákem zablýsklo, a na kopci za zámkem vzápětí zase.
Pyšná servírka i Adonis již někam zmizeli, ale černé BMW před kulturákem stálo dál. Když jsem vyšel ven, zrovna do něj nasedal proplešatělý „ramajzlík“, čemuž jsem se ani nedivil, protože takoví si luxusní auta kupují nejčastěji.
Jen mi vrtalo hlavou, v čem tedy odvezl pyšnou servírku Adonis? Místní prý nebyl. Ale co, ať ji odvezl třeba „na praseti“.

Za nějaký čas jsem koukal na kamarádčin příspěvek na Facebooku, v němž bylo zmíněno čertovo kopyto, které je na skále skryté v hájku nad severozápadní stranou Větrném Jeníkova.
Hned na mě přišla lítost. Nikoliv nad tou „nafrněnou“ káčou, ale nad tím, že mě čert vyslyšel ve špatný čas, u špatné osoby.

Veřejová skála pod Lipnicí

Když jdete lesní cestou z Lipnice do Radostovic, míjíte pod lomem Trojkou skálu s kamennými dveřmi s půlkruhově zaklenutými zárubněmi – veřejemi.
Ke skále se váže pověst téměř na vlast stejná, jako balada Poklad z Erbenovy Kytice. Čili na Velký pátek otevřený vchod do obrovské pokladnice, lakomá matka, zapomenuté dítě, …

Ale také se o lipnické Veřejové skále vypráví, že je to brána do pekla, snad dokonce do pekelné pokladnice či banky.
Přesvědčit se o tom měla jedna Kejžličanka, jež uvěřila úžasné reklamě, která nabízela půjčku každému a za úžasné podmínky. Nepřečetla si však pověstná „malá písmenka“, a také nebyla na právní a bankovní záležitosti moc chytrá, protože jinak by ji napadlo, že seriózní bankovní instituce za dvě stě tisíc nechce hned ručit celým domem, a hlavně, že nepůjčí invalidní důchodkyni.
Než se nerozumná Kejžličanka nadála, přišlo jí upozornění, že má poslední měsíc na umoření svého dluhu, navýšeného o nehorázné úroky a penále na pět set třicet osm tisíc a sto čtyřicet pět korun. Jinak, že její dům propadne zástavou.
Nešťastnice hledala spásu u svých blízkých a známých. Ale jak je známo, od člověka v potížích se téměř všichni odvracejí. Jedna kamarádka, které Kejžličanka pomohla jako mistrová ve fabrice od průšvihu, ji dokonce poslala k čertu.

Jedné noci, čtrnáct dní před uplynutím lhůty splatnosti dluhu, měla Kejžličanka sen, v němž si připomněla vycházky s maminkou po okolí Kejžlice a její vyprávění pohádek a pověstí. Proto se ráno, které bylo krásně slunné, šla uklidnit procházkou.
Obešla opravdu velký okruh, a tak si musela při stoupání z Radostovic na lipnický kopec odpočinout. Uvelebila se proto na jednom z kamenů u cesty a prohlížela si krásy lesa. Přitom si všimla Veřejové skály, o které ji maminka vyprávěla, že v ní čerti hlídají poklad zlého a lakomého lipnického hradního pána, který sepsal s peklem smlouvu, že se k jeho bohatství nikdo nedostane, ale zapomněl jaksi vymínit sebe.

Kejžličanka začala nahlas smutně vzdychat nad tou nespravedlností, že v zemi je takové bohatství a darmo hlídané. Přitom ona sama neví, kam půjde, až o dům kvůli lichvářským podvodníkům přijde.

Kejžličanka lamentovala tak dlouhou, až se před ní skála otevřela.
Za kliku byl opřený vzhledově asi tak třicetiletý, dobře živený čert kulatého bodrého obličeje, který se otráveně zeptal Kejžličanky: „Kolik teda potřebuješ?“ A než se zařazená Kejžličanka vymáčkla, otočil se a zavolal do nitra skály, kde u truhly plné pokladů seděla čertova babička: „Bábo, nasyp jí do té igelitky z Lidlu něco zlatých šmuků, abych nemusel ty její nářky furt poslouchat a v klidu mohl dokoukat ten fotbal! A dělej, dokud je poločas!“
Bába položila cigárko a okurku na vidličce na talíř s párky a rozječela se: „Ty si se zbláznil, né!!! Budeme rozdávat z rytířových pokladů?! Víš, jak by se to mezi lidem rozkecalo?! Lezli by sem imrvére! Pošli ji do Prčic a zavři, táhne na mě!“
Čert však vzal krabici od dárkového balení piva, nasypal do ní něco z pokladů, podal ji Kejžličance a zeptal se jí, jestli to stačí. Když dostal kladnou odpověď, dodal, aby o tom hlavně nikde a nikomu nic nekecala a s lehkým mávnutím na rozloučenou skálu zavřel.

Kejžličanka se hned rozjela až do Prahy, aby čertovy poklady udala ve zlatnictvích, klenotnictvích a v zastavárnách. Všude ji sice strašně obrali, ale i tak jí zbylo dost na splacení dluhů.
Těžko říct, co mladého čerta pohnulo k dobrému skutku. Snad lítost, snad zlost, že dnes škodí lidé lidem více než čerti…, kdo ví?