Volovské vrchy jsou krajinný celek, největší část Slovenského Rudohoří na Východním Slovensku. Celé Volovské vrchy přímo lákají k výletům do divočiny. Vzhledem k tomu, že nejsou nikterak turisticky známé, můžete se tu toulat dny v úžasné divočině, kdy nepotkáte ani živáčka. I cesta autem přes ně skrz Uhorninské sedlo je obrovský zážitek. Zdolání této trasy, plné serpentin a krásných výhledů, je srovnatelné se zdoláním alpských průsmyků. Je zde velmi řídká automobilová doprava. Pokud jste milovníkem vrchařských prémií, pak je velmi vděčná i pro cyklisty.
Na přechodu těchto nádherných Volovských vrchů jsme se shodli velice rychle. Nebylo moc o čem rozmýšlet. Vlakem osobáčkem jsme se přesunuli do zastávky Ružín, odkud stoupáme přes Ružínskou přehradu po modré značce do Čierné Hory. Cesta se klikatí po úbočí a pomalu stoupá na Galovou. Po propršené noci je všude mlha a tak krásný výhledový vrchol Sivce jen míjíme. Vlhko se líbí snad jedině mlokům skvrnitým (salamandr), kteří opustili své úkryty a pletou se nám pod nohy.
Sestupujeme po turistické značce, ale ta se cestou kdesi ztrácí a tak jsme nuceni trochu bloudit, Stoupáme tedy svážnicí směrem k Železnému vrchu a značku v podvečer nacházíme. To již se blížíme k chatě Lajoška a pod ní rádi padáme znavení na lesní mýtinu. Je neděle, vrchol léta, ale kolem páté večer je Lajoška kupodivu zavřená (až do pondělí). Klid občas ruší zlatá košická mládež, prohánějící se kolem na čtyřkolkách, které dost devastují hřebenovku. Stavíme na louce stan a u ohně po večeři ještě chvilku relaxujeme. V noci v lese pořád něco šustí a šramotí a tak půl noci místo spaní hlídám ostatní. Medvědů je tady všude dost a to mě nenechává klidným.
Ráno procházíme již po červené značce hřebeny porostlé nádhernými bukovými lesy a cesta nám v nich za soustavného cinkání Moniky rolniček pěkně ubíhá. Na Kojšovské holi (která je se svými 1245,7 m n. m. nejvyšší horou Volovských vrchů a okresu Košice + okolí) je na rozdíl od liduprázdného okolí lidí jako kvítí. Zde jsme tušili občerstvení v chatě Erika. A tentokrát jsme se dočkali. Mají zde luxusní polévky, kupodivu vynikající kávu a ledovou Kofolu. U Tří studní nacházíme vydatný pramen a tak doplňujeme zásoby vody. Jdeme až na Kloptáň (1 153m), kde jak jsem předem zjistil na internetu, je na vrcholu rozhledna s malou chatičkou.
Blíží se večer a my si venku zase postavili stan. Nakonec se ale rozhodujeme, že zůstaneme na noc v chatce. Škoda, že nejde zavřít, ale i tak se určitě konečně pořádně vyspím. Pohled na inferno nad Zlatým stolem a Vysokými Tatrami nás fascinuje a já si před spaním ještě do uší pouštím nějaké ty traperské písně. Spí se celkem dobře, ale nad ránem mě budí trojí zahrozeni medvěda. Za chvíli je už někde u stanu, kde si občas nespokojeně odfrkne. Čekám se zatajeným dechem, zdali si něco vyloví ze stanu, nebo jestli si přijde do chatky pro nás. Nakonec po pár minutách s úlevou slyším, jak sbíhá a mručí někde ve svahu pod námi. Za chvíli začíná svítat a Monika mě ráno noční adrenalinový zážitek nechce věřit. A tak ho razantně zapisuji do přítomné vrcholové knihy. Medvědi jsou tu ale všude – viz. následující foto.
Dnes je oddychový den a podle mapy je cesta do Smolníku (o této vesničce více třeba zde: https://www.humpolak.cz/mantaci-mistri-kovarskeho-remesla-kteri-sve-tradice-udrzuji-dodnes-zive/), kam máme namířeno, krátká a z kopce. Nakonec to není až tak docela pravda a cesta přes Zbojnickou skálu a sedlo Jedlovec zabere dost času. Proto dáváme zavděk velkému množství lesních plodů, od borůvek, přes maliny, až ke skvělým a sladkým ostružinám a cpeme se k prasknutí. Štos-kúpele míjíme hřebínkem a do Smolníku klesáme od kostela Sv. Mária po nově upravené křížové cestě. Dobře se najíme v místní hospodě. Tady naše výprava po vlastních nohou končí A tak se večer ubytujeme v penzionu Marianna, kde se od krásné majitelky dozvídáme, jak těžce se zde žije. Žijí tu vlci, medvědi a rysy, život je tu tvrdý, a o zpestření se domorodcům starají televizní štáby a směšní návštěvníci z města jako jsme my. Míří sem zvídavější turisté a i romantici všeho druhu.
Druhý den jsme ještě navštívili vodní nádrž Uhorná. Nedaleko stejně pojmenované obce se odehrála jedna z největších katastrof slovenské historie.
Pak jsme s místním Milanem vyrazili zpět na výlet do hor. Tentokráte již ne po svých. Milan zkontroloval pušku, vložil ji do přivařeného stojanu vedle řadící páky prastarého Úvazu, na zadní sedačky hodil kanystry na vodu a do tašky přibalil pár kilo klobás. Na jedničku to rval hlubokou roklí do příkrého kopce, po cestě jsme nabrali minerální vodu z jeho oblíbeného horského pramene a směřovali k horské chatě vysoko nad vesnicí. Vtom za remízkem vystrčila hlavu liška. Milan vzal pušku, namířil, vystřelil, zvíře dorazil zblízka, vyfotografoval jako důkaz a pokračoval v cestě jako by se nechumelilo „Taky musím nechat něco jestřábům.“
Milan vyprávěl všelijaké zajímavosti z hor a ukazoval pozůstatky osídlení ze kterých v noci není vidět jediné světlo. Zná tu každý kámen a krmelec. Na chatě už čekali jeho dva kumpáni Laco a Jano. Načali pivo, rozlili domácí pálenku a bez zbytečných řečí jsme do sebe začali házet decáky. Je to takové perpetuum mobile. Naľej bo vypito. Vypi bo naľato.“ Po třetí litrové láhvi Laco nasedl do auta a vydal se lesem domů, aby ráno nezanedbal pracovní povinnosti. Milan s Janem pokračovali ve čtvrté láhvi, to my už ale dávno leželi v kůžích. Až při rozbřesku jsme pochopili, proč jsme nabrali tolik minerální vody a jak blahodárné jsou její účinky. Na nohy nás definitivně postavila až mačalo – polévka nakyselo, kterou uvařila Milanova žena. Asi má se svým dobrým manželem dost zkušeností. Když tak o tom přemýšlím, tak vlastně nevím, jestli v tomto kraji tryskala dříve kořalka, nebo minerálka. Co je příčina a co důsledek. Jisté je, že jedno bez druhého, se tu neobejde.
Podobně nás překvapil i pravoslavný pop. To bylo také na východě, ale tentokrát v poloninách u hranic s polském a Ukrajinou. Vypili jsme láhev červeného z Ukrajiny, Peter sedl do auta a jel pro svojí manželku dvacet kilometrů na nádraží. „Nebojíte se otče že Vás chytnou?“ Peter zvedl hlavu k nebesům a pravil: „Nebojím.“ Tak takhle těžko se tu žije.
Předchozí články o Východním Slovensku:
O metropoli Východního Slovenska si můžete přečíst v článku: Košice, nebo-li Kassa
Kdo jsou Mantáci a jak se jim žije na Východním Slovensku? Zjistěte: https://www.humpolak.cz/mantaci-mistri-kovarskeho-remesla-kteri-sve-tradice-udrzuji-dodnes-zive/
Přečtěte si o nádherném národním parku Poloniny: https://www.humpolak.cz/narodni-park-poloniny/
A nebo o Zadielské tiesňave, Hájských vodopádech a Turnianskom hradě: https://www.humpolak.cz/vychodni-slovensko-zadielska-tiesnava-hajske-vodopady-a-turniansky-hrad/
A proč mám tak rád Východní Slovensko: https://www.humpolak.cz/divoke-a-nespoutane-vychodni-slovensko/