Želivská pouť 2004

V Želivě se o víkendu 11.-12.9.2004 konala každoroční pouť. Želiv se tak dostal
z prvního ročního období: "před Poutí" do druhého ročního období:
"po Pouti".
S malým zpožděním dvě ohlédnutí …

Hlavní církevní program byl v kostele Narození Panny Marie v neděli 12.9.2004:



07:30 hod. Mše svatá: P. Mgr. Richard Róbert Štajniger, O.Praem., převor želivského kláštera.
09:00 hod. Pontifikální mše svatá: J.M. Bronislav Ignác Ktramár, O,Praem., želivský opat.
10:30 hod. Pontifikální mše svatá: J.M. Michal Josef Pojezdný, O.Praem., strahovský opat a 1. definitor řádu.
18:00 hod. Nešpory a požehnání: P. Mgr. Angelo Gabriel Burdej, O.Praem., želivský kaplan.

Celý víkend probíhal v prostorech premonstrátského kláštera a nejbližšího okolí doprovodný program. Želivská pouť je široko daleko vyhlášená. Do redakce nám došel tento text od pravidelného návštěvníka. Po dlouhém přemýšlení jsem text redakčně neupravoval. Zkopíroval jsem ho tak, jak mi došel, protože před několika lety jsem měl úplně stejný pocit, jen jsem ho neuměl tak pojmenovat a formulovat. Od malinka jsem na želivskou pouť jezdil a mám jí stále zafixovanou v té „lepší a správné“ podobě. Časy se mění a s ní i některé zvyky a rituály. Už na pouť nejezdím, chci si jí uchovat v té podobě z dětství, kdy jsem si mimo jiné mohl od želivských babiček koupit opravdový domácí perník, který ještě voněl, protože ho ráno vytáhly z trouby nebo slyšet opravdového dudáka a vůbec nasát jako neznaboh, příjemnou atmosféru svaté pouti.

„Ahoj redakce, tak jsem byl na pouti v Želivě a asi jsem nějak pocitově mimo, ale ty šlehy z kontrastů co normálně člověk vnímá, jako že to tak musí bejt mi letos připadaly dost děsivý – než se dostaneš do kostela, tak musíš projít vietnamským tržištěm – v kostele šílený davy věřících liturgický obřady, lidi padaj na kolena, vzívají, hlasitě se modlejí, atd. Kněz mluví o lásce, bohu, daru života, právech a odpovědnosti člověka – vylezeš znovu ven a hned tě práskne do očí stánek vietnamce s atrapama samopalů a dalších neškodnejch zbraní, ten shit co je na 80% stánků, kolotoče komediantů a úsměvný průpovídky prodejců, jak je to skvělý a báječný zboží co prodávaj, všude haldy zaručeně značkovejch hadrů a bot, tanga za pětašedesát … originální burčák v PET-láhvích z Mikulova 1,5 litru jen za 92,- Kč … naštěstí alespoň občas je ještě vidět něco tradičního, jako tureckej med, dřevěný hračky (asi 2 stánky), perníkový srdce a cukrovinky, abych nekřivdil, jsou tak na 5% stánků … asi to tak fakt má bejt, pouť pro všechny, ale ty kontrasty …“

Pro srovnání si dovolujeme otisknout archivní článek a fotografii z časopisu Zálesí z roku 1927:

ŽELIVSKÁ POUŤ (Antonín Smíšovský, Zálesí 1927-28)

Málo je míst v našem milém kraji tak hojně navštěvovaných, jako je Želiv s památným klášterem. A jestliže dnes houfy výletníků spěchají k Želivu, aby se pokochali krásou krajiny, za starých dob býval to klášterní chrám, který vábil k sobě blízké i vzdálené na pouť o svátku jména P.Marie. Není tedy divu, že před lety bývala želivská pouť velmi hlučná a slavná. Celé „Zálesí“ mělo tu dostaveníčko. Vypráví o tom známý přítel našeho kraje p. MUDr. František Hamza v románu „Šimon kouzelník“. Na „naši“ pouť těšil se kde kdo.
Zvláště drobotina nemohla se jí ani dočkati. Schovávala haléř k haléři a počítala dny, kdy už konečně bude. A když pak v týdnu před poutí přijížděli „komedianti“ s kolotoči, houpačkami, zvěřincem a různými atrakcemi, naše radost neznala mezí. V sobotu počali trhovci stavěti u kostela boudy, komedianti natáhli vysoko přes nádvoří provaz, u klášterní zahrady postavili zvěřinec a různá divadla, pod duby kolotoč s houpačkami, u ovčína střelnice a kolotoče. Po druhé hodině odpoledne bylo již slyšeti zbožný zpěv poutníků, kteří přicházeli v průvodech.
„Maria, matičko, my jdeme k Tobě“, tak znělo se všech stran. Procesí se zastavilo, zpěvák odříkal „vinše“ a průvod zmizel v prostorném kostele. Do večera přicházívalo přes 20 procesí, některé i s hudbou. Také Němci přišli od Německého Brodu a Jihlavy ve svých krojích. Kostel byl brzy plný, nádvořím to hučelo jako v úle. S poutníky přišli i žebráci, usadili se u cest a ukazovali na odiv svoje rány a prosili o almužnu. S večerem odcházeli poutníci do vesnice, aby si vyhledali noclehu. Někteří zůstali v chrámu po celou noc a zpívali nábožné písně. Z každého koutu kostela zněla jiná.
A ráno, jak se rozednilo, bylo teprve živo. Se všech stran spěchali poutníci – nová procesí z blízkého okolí, Zálesáci – cesty se ani netrhly. Nádvořím to hlučí, šumí, někde by ani jablko nepropadlo. U kolotočů, houpaček, zvěřinců zástupy lidí, zvonky znějí, kolovrátky zvučí a kolotoče se točí. Děti v nových šatech prohánějí se na bujných ořích, nejsmělejší honí „káču“. U zvěřince troubí na trubky a vábí obecenstvo, aby nelitovalo peněz a vstoupilo, že uvidí věci, které jaktěživo nespatřilo. Tam v rohu u pivovaru tlačí se zástup a poslouchá píseň o hrozné vraždě. Přednášející má na obraze celou „hrůzostrašnou“ vraždu vymalovanou křiklavými barvami, hůlkou jednotlivosti ukazuje, zase vykládá, lituje, pláče a nakonec nabízí tištěnou písničku s příběhem za několik desetihaléřů. Na provaze chodí komediant vysoko nad nádvořím, lidé trnou a čekají, kdy „umělec“ spadne. Bratři „Bosňáci“ procházejí mezi boudami, pobízejí bratry „Slovany“, aby koupili, že lacino prodají různé tretky. Trhovci nabízejí své zboží. U kostela prodávají obrázky P.Marie želivské, na různých místech nabízejí limonádu „sladkou jako med, která se píti může hned“. Uzenáři ohřívají párky, ten jeden u brány má pěkné, červené a veliké. „Kup mi tatínku ten párek!“ žadoní Frantík. „Mlč, to je koňský!“ upozorňuje tatík. „Pojď, raději ti koupím láčenku!“ na udobřenou nabízí otec klukovi. Tam u „slévače“ je teprve tlačenice. Zelináři loví bachraté okurky, přidají každému hrnek láku. Trhovci vychvalují své zboží, prodávají lacino a ještě přidají. Na jakost se o pouti tak nehledí, hlavně na množství. Do všeobecného hluku zahlaholí slavně klášterní zvony. Zvou na „velkou“. Zatím již vzdálenější procesí odcházejí. Zpěvák loučí se dojemně s Matkou boží a průvod hne se z kostela. Ještě před kostelem se poutníci obrátí naposled a za zpěvu opouštějí pouť. Tak živo a hlučno je po celou neděli. Mládenci kupují děvčatům pouti a jdou do blízkých hospod k taneční zábavě. K večeru se na nádvoří pomalu prázdní, fůra za fůrou odjíždí. Z hlučné pouti zůstanou jen milé vzpomínky těm, kdož ji příjemně prožili. Dnešní pouť je jen chabým odleskem bývalé slavné pouti želivské.