Tak zme Máňo byli zase na Živitelce.
Jezdíme tam každej rok už vod pětašedesátýho a moc se nám tam líbí. Jen předloni sme nemohli, protože si v Budějcích vymysleli ňáký povodně.
Letos navíc přeceda nenechal nic zasejt a nechal louky zelený, že prej mu stačí nějaký dotace von evropský únije. Já teda nevim, jak taková dotace vypadá, co je to za rostlinu, lidi říkali, že už to prej viděli, že je to jako kukuřice, ale modrý, ale já nevim, v každým případě se teď my v rostlinný výrobě moc nenadřem. Přeceda taky vypučil vod Sokolů autobus, ale musel jim podepsat lejstro, že ho nevrátíme pochcanej. Jeli sme z Prkotic do Budějic asi štyri hodiny, protože šofér hned na tom prvním kruhovým vobjezdu odbočil zase zpátky na Hradec a tak jsme se vraceli až do Třeboně. Von řídil starej Voves co má šedej zákal a v Budějcích byl naposled v osmdesátým když tam votevřeli Prior. Pak sme jeli přes Budějice a několikrát zabloudili, protože už tam neni Lenin podle kterýho sme se vždycky orientovali. Jezdí tam takový autobusy s tykadlama a na jednom bylo napsáno Výstaviště, tak jsme za nim jeli tak dlouho, až jsme tam dojeli. Přectav si na tom zahájení byl sám Gross. Jako ten primijér. Von se sice menuje Gross jakože velkej, ale ve skutečnosti je to takový tintítko. To Zeman byl jinej ouřezek. Byla sem ráda, že jsem ho viděla, že nakonec je to taky člověk jako my, z masa a kostí, a ne žádnej blbec, i když uznávám, že jsem čekala, že bude vječí. Nevím, jestli paní Šárka uďála dobře, když si vzala takovýho lunta, kdyby si rači vzala Krause, ten má aspoň velký ruce a kdyby to těm socdemákům neklaplo, tak by se aspoň uživil prací. Byl tam bohatý kulturní program. Hráli tam Veselka, Babouci a Linkink párk. Chlapi šli chlastat a my holky šly nakupovat. Koupila jsem nějaký věci, to bys nevěřila, kolik samejch dobrejch a kvalitních vjecí na takovej výstavě prodávaji, a hlavně žádná drahota. Všecko je levný, teda aspoň říkaj. Mladýmu sem koupila nějakou politúru na auto když dělá ten tunink. Je to ta, jak vo ní vokazovali v televizi, že ti můžou auto posrat slepice, pak to ještě můžeš polejt benzínem a zapálit a upéct si na tom volský voko a lak je furt perfektní jako v dvaaosmdesátým, když jsme si moskviče koupili. Byl tam nějakej chlap a ten měl přesně půlku škodovky lesklou a půlku matnou, jako v tý reklamě na šampón, jak si ten vobejda myl jen půlku hlavy. Pak sem koupila desku s Jožkou Černým stejně jako loni, předloni a tak, ale tahle už byla nějaká menčí a stříbrná. Dali sme jí na gramofon, ale měla věčí díru na ten kolík uprostřed, tak musel dědek udělat z korkovýho špuntu redukci, protože jinak vaklala. I když sme to vycentrovali, tak to hraje nějak divně, určitě tohle neni ten Jožka Černý, jak jsem ho znávala. Znělo to spíš jako někdo ze suprstár. Poslední dobou je všechno vošizený. Pro sebe jsem opatřila ten Ultimejt Čopr. Víš takovej ten strojek, ten co ukazujou v televizi, jak na něm ta herečka semele mrkev a hrušky a maliny a rejži a klobásu a dlažební kostky a pak to všechno vypije, tváří se přitom sice nic moc, ale ta mašinka mele pěkně. Dědek chtěl udělat taky ten koktejl, jak to viděl v televizi v Rodinnejch poutech, tak jsem mu chtěla semlít rum, bůček a červený Petry, teda všechno, co von rád, ale ten udělátor vyrazil pojistky a shořel. Ještě že jsme měli stůl napatlanej tou leštěnkou, že se to nepřipeklo. Měla jsem hlad a zapomněla jsem v autobuse chleby s Ramou, tak jsem si koupila u stánku klobásu a zmrzlinu. Až do včerejška sem si vařila čaj ze žlutýho hřbitovního bodláku, aby mě pustil ten žlučník. Dědek celou dobu prostál, proseděl a nakonec proležel v pivovarskej zahradě a chlastal pivo. Večer už byl úplně zmoženej. Dali jsme ho do autobusu do zavazadlovýho prostoru. Přeceda neměl sokolům ty papíry podepisovat. Mladej se taky díval na ty traktory co tam všade stojej a říkal, že dyby byl přeceda von, tak že by to vzal do ruky jinak než ty blbci tam, že by si v drušstvu mohli koupit klidně i dva nebo i tři ty džondíry, že prej by nasel nějaký konopí nebo co a vydělal na tom víc než přeceda na těch dotacích. Jenže kdyby mladej nasel konopí, tak bysme museli makat, takže budeme rači bež džondírů. Von mladej nám došel na škole jen do sedmý třídy, ale jinak je hlava votevřená. Třeba tuhle s Vencou co dělá pomocníka asistenta inseminátora našel v zemi zahrabanej nějakej kabel, tak ho vytrhli traktorem ze země a dal ho do šrotu a dostali za něj čtyři stofky. Chtěla jsem ti to zavolat, ale nešly tehdy asi tejden nikde vokolo telefony, že ty dobytkové vod Telekomu zas měli kaput vedení. Když jsme to na výstavišti skončili, jeli sme do Makra. Krkovičková má tu kartu jako že je její starej ten soukromej podnikatel. Chodili sme tam s ní po jednej že jsme jako její manžel. Tam ti maji věcí, to se s Krkovičkovo koloniálem nedá porovnat. A je tam levno a samý zajímavý zboží. Inseminátoroj Božka si tam koupila světřík mejd in Čína, co mění barvy a velikost. Když ho koupila, tak byl fialovej XXL. Po prvním vyprání byl červenej XL. Po druhým byl růžovej M. Po třetím vytek odpadem. To jsou dneska technologie. Koupila jsem si desítikilový balení zelenejch želatinovejch žížalek, protože celej tenhle pytel stál jen dvě stovky. Když kupuju žížalky dětem po malejch desetidekovejch pytlíkách, tak stojí jeden dvanáct káčé, takže si vem, kolik jsem ušetřila. Zkusili mě tam natáhnout na ceně, ale já se nedala. Na cenofce měli napsáno že žížalky stojí 200,- rovnejch a u pokladny chtěli 238,- tak jsem jim řekla že to né. Já sem sice z vesnice, ale ne blbá. Chvíli jsme se hádali, voni furt že ňáký dépéhá a pak mi řekli, ať si ty žížalky radši vemu a jdu. Tak se na ně musí, hajzly městský. Julča Písků si koupila desítikilovej pytel nějakých keksů, jedli jsme je cestou a byly moc dobrý. Jmenovaly se Pedig Rýpal nebo tak ňák a byl na nich namalovanej pejsek, tak kdybys je někde viděla, tak si je taky kup. Jo a kdybys chtěla nějaký žížalky, tak dej vědět, ještě jich máme devět a půl kila a nikdo už je nechce ani vidět. Na Žívě bylo fajn a příští rok určitě pojedem zase, protože to tak musí bejt.
