Jako nejnebezpečnější dálnice v České republice byla vyhlášena D1 a jako nejkritičtější úsek její část těsně za Humpolcem směrem na Brno. Jen za poslední rok se zde odehrálo 142 dopravních nehod.
Měla to být nejrychlejší a nejbezpečnější komunikace v zemi. Místo toho vydat se dnes na D1 znamená riskovat. Dvousetkilometrový úsek mezi Prahou a Brnem denně projede až 110 tisíc vozidel, to znamená více než čtyři a půl tisíce aut za hodinu. Dálnice přitom byla projektována maximálně na 80 tisíc vozidel denně. Před osmatřiceti lety, kdy se stavěla, to stačilo s bohatou rezervou. Dnes to znamená permanentní nebezpečí kolapsu. Snad každý týden můžeme slyšet o nových uzavírkách způsobujících nekonečné kolony. Nelze ale vše svádět pouze na komunikaci jako takovou. Příčinu nutno vidět i v jednání řidičů, kteří se prostě neumějí na silnicích chovat. Nad překračováním nejvyšší povolené rychlosti se dnes asi již nikdo nepozastaví. Doba embéček, trabantů, moskvičů, žigulíků je již dávno pryč a dnešní automobily bez problémů zvládají rychlosti o padesát, ale i o sto kilometrů vyšší než je rychlost předepsaná. Daleko větším problémem je ale nedodržování bezpečné vzdálenosti a riskantní předjíždění. Není výjimkou vidět vzájemně se předjíždějící kamióny, nebezpečné „myšky“ motocyklistů, předjíždění vozidel z pravé strany anebo naopak pomalé vozidlo zdržující v „rychlém“ pruhu. Na vlastní oči jsem se přesvědčila, že nezodpovědní (k sobě i ostatním) řidiči jsou schopni všeho – například si i za volantem vozu jedoucího po dálnici číst rozevřený Blesk.
Kamióny obecně jsou na dálnici D1 trnem v oku většiny řidičů. Jezdí přetížené, zdlouhavě se navzájem předjíždějí, jejich řidiči nedodržují hodiny stanovené na odpočinek. A hlavně, je jich hodně. Vždyť dnes představují téměř čtvrtinu všech vozidel, které po dálnicích v Česku projedou. Jen po vstupu České republiky do EU se zvýšil počet nákladních automobilů na dálnicích o 25 %. D1 je součástí transevropské dopravní sítě a Česká republika si prostě nějaké radikální omezení provozu kamionů nemůže dovolit. Neměla by ale ani povolit nedodržování dopravních předpisů řidiči těžkotonážních vozidel. Například v sousedním Německu si bezohledné chování na dálnici jen tak někdo nedovolí. Stačí totiž telefonicky zavolat policii a nahlásit poznávací značku vozidla, které porušilo předpisy. Za chvilku už před volajícím stojí policie, ověří si, zda skutečně telefonoval, a okamžitě pak označené auto zastaví. Jenže v Česku je situace poněkud jiná. Například na přibližně padesátikilometrový úsek dálnice, který má na starost policejní oddělení v Bernarticích, je určena jedna jediná hlídka.
Existuje vůbec nějaký způsob, jak nejvytíženější silniční tah v naší zemi zbezpečnit? Co myslíte? Máte nějaký návrh?
Základní údaje o dálnici D1:
Historie: První přípravy stavby nejstarší české dálnice byly podniknuty už v roce 1939. Souvislá stavba však byla zahájena až v září 1967 a v dubnu 1969 se začalo stavět i od Brna. Po prvních 21 kilometrech nové D1 se začalo jezdit v červenci 1971 z Prahy do Mirošovic. Souvislý tah mezi Brnem a Prahou byl kompletní v roce 1980. Jako poslední se dostavovala část u Humpolce. V letech 1996 až 1999 bylo prvních 21 kilometrů mezi Prahou a Mirošovicemi přestavěno ze čtyř jízdních pruhů na šest.
Nehody na D1: V roce 1998 zde při dopravních nehodách zahynulo celkem 40 lidí, což je zatím nejhorší bilance. Do nejvyššího počtu nehod se neblaze zapsal rok 2004, kdy došlo celkem k 3227 nehodám. Při jedné z nejhorších tu v září 2004 explodovala cisterna s chemikáliemi. V roce 1995 se udála hromadná nehoda 40 aut, a to na 88.kilometru u Humpolce. Konkrétně na Vysočině se táhne kritický úsek celkem v délce téměř 50 kilometrů. Dálniční policie tu ročně řeší stovky nehod.
Nejkritičtější úseky: 10. km u Říčan – „Mirošovický úsek“, 52. km u Střechova nad Sázavou, 88. km u Humpolce – časté mlhy a v zimě námrazy, 119. až 121. km u Kozlova, 141. km u Velkého Meziříčí.
